Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 157/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce F. R., zastoupeného advokátem, proti žalované Krajské hygienické stanici Středočeského kraje se sídlem v P., „o vydání osvědčení podle zákona o mimosoudních rehabilitacích č. “, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2000, č. j. -121, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5.9.1995, č.j. -39, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná byla povinna vydat „písemné vyjádření ve znění: Pracovní poměr MUDr. F. Š. – R., narozeného 8.11.1928, trval u tehdejšího Krajského u národního zdraví - Krajské hygienicko - epidemiologické stanice Středočeského kraje od 1.6.1963 do 4.12.1963“; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byl zaměstnancem právního předchůdce žalované v době od 1.6.1963 do 18.11.1963 a v ochranné lhůtě v době od 27.11 do 30.11.1963 pobíral „dávky národního pojištění“ pro pracovní neschopnost, že však žalobce neprokázal, že jeho pracovní poměr u právního předchůdce žalované trval až do 4.12.1963; uvedl také, že ve věci neshledal ani důvody uvedené v „§ a 22 zákona čís. 87/1991 Sbírky“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.2.1996, č.j. -54, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že ve věci jednal a rozhodl, ačkoliv z žaloby nebylo zřejmé, čeho se žalobce vlastně domáhá, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že nebyl zjištěn dostatečně ani skutkový stav věci. Soudu prvního stupně uložil, aby vedl žalobce k odstranění vad žaloby (upřesněním toho, čeho se domáhá), aby „ověřil“ právní nástupnictví po původním zaměstnavateli žalobce a poté „učinil procesní úkony ohledně označení žalované“, aby zjistil, jakým způsobem skončil pracovní poměr žalobce u původního zaměstnavatele, a aby se zabýval i tím, zda je dán některý z důvodů skončení pracovního poměru podle ustanovení § 21 restitučního zákona; upozornil soud prvního stupně, že půjde-li o věc pracovní, musí jednat v senátě.

Žalobce (po poučení daném mu soudem naposled usnesením ze dne 28.8.1998, č.j. -82) písemným podáním ze dne 23.9.1998 a shodně s ním ústně do protokolu o jednání ze dne 15.12.1998 změnil (upřesnil) žalobu tak, že se domáhá, aby žalované (kterou označil názvem a sídlem) byla uložena povinnost vydat mu „osvědčení o politické, morální diskriminaci a diskriminaci v pracovně-právních vztazích v době od 1. června 1963 do 4.12.1963“.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15.12.1998, č.j. -94, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že předmětem řízení bylo „vydání osvědčení podle “, a dále z tvrzení žalobce, že „politická diskriminace spočívala v tom, že původně mu byl slíben pracovní poměr na dobu neurčitou, ale dodatečně obdržel rozhodnutí o zaměstnání pouze na zástup na dobu určitou za mateřskou dovolenou, které mu bylo doručeno až zhruba za 2 měsíce po nástupu do zaměstnání dopisem ze dne 25. července 1963“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že byl po dobu pracovního poměru u „žalované“ politicky diskriminován.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.2.2000, č.j. -121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování dovodil, že žalovaná je právním nástupcem původního zaměstnavatele žalobce (Krajského u národního zdraví Středočeského kraje, Krajské hygienicko-epidemiologické stanice) a že žalobce uplatnil „svůj požadavek“ podle ustanovení , , o mimosoudních rehabilitacích. Protože však žádným z dostupných důkazů, které měl soud prvního stupně k dispozici, nebylo zjištěno, že - jak tvrdil žalobce - mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované došlo po ústní dohodě o pracovním poměru na dobu neurčitou ke změně tohoto pracovního poměru na dobu určitou v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody a že by tato okolnost byla důvodem pro žádost žalobce o rozvázání pracovního poměru dohodou, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal, že důvodem skončení jeho pracovního poměru u právního předchůdce žalované byla některá z okolností uvedených v ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích; navíc připomněl, že žalobce podal žalobu až dne 6.4.1993, tedy po více než dvou letech od účinnosti

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce rekapituluje skutečnosti týkající se všech jeho zaměstnání po skončení studia a namítá, že je „třeba se vrátit k prvnímu zaměstnavateli po promoci“, že nebyl proveden jím navržený důkaz dotazem na Ministerstvo práce a sociálních věcí „v záležitosti tehdejších celospolečenských právních poměrů“ a že nebylo přihlédnuto k listinným důkazům, které již soudu předložil, a znovu je (i další) předkládá. Poukazuje dále zejména na to, že v jeho případě podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 6.8.1991, zn. „RH - 1208/91 - Rej.č. 8/Š.79.79“, byla prokázána perzekuce v politických, osobních a pracovně-právních vztazích v období od 25.února do 1.ledna 1990 a že u právního předchůdce žalované, kde byl zaměstnán od 1. června 1963 do 4. prosince 1963, se pokračovalo v politické a další diskriminaci „přenesené od prvního zaměstnavatele po promoci“. Odvolacímu soudu vytýká neúplnost řízení a nesouhlasí ani s jeho názorem, že žalobu nepodal včas; upozorňuje na to, že „podání původní žaloby 29. března 1993“ předcházelo dlouhodobé jednání s žalovanou a s Ministerstvem zdravotnictví a že žalovaná námitku jakéhokoliv zmeškání dosud neuplatnila. Protože - podle žalobce - rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolání je přípustné podle ustanovení „ /b, /b “, navrhl žalobce, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, a to s odkazem na svá vyjádření „v předchozích pravomocně ukončených stadiích řízení a na důkazy v těchto řízeních provedených“, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „ “ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení k němu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal ve smyslu ustanovení , 3 rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou uvedenou v ustanovení a že dovolání je proto i důvodné [ ].

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedeními v ustanovení K vadám řízení uvedeným v ustanovení přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny ( věta druhá ).

Podle ustanovení dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Podle ustanovení věty první v řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce).

Podle ustanovení v řízení před okresním soudem ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát.

Podle ustanovení , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, senáty okresního soudu se skládají ze soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících.

Řízení o žalobě o určení, že důvodem skončení pracovního vztahu byly okolnosti uvedené v ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů ( tohoto zákona), je řízením ve věcech pracovních. Pracovním vztahem se totiž rozumí (srov. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) pracovní nebo služební poměr nebo členský poměr v družstvu. Účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích (srov. jeho ) je mimo jiné zmírnění následků některých křivd vzniklých pracovněprávními úkony. Jde-li proto v řízení o nárocích podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích), o zmírnění následků křivd způsobených v oblasti pracovněprávních vztahů a vztahů jim obdobných, je jeho předmětem pracovní věc. V řízení o žalobách podaných podle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích proto před okresním soudem jako soudem prvního stupně jedná a rozhoduje senát.

V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu spisu - soud prvního stupně poté, co byl jeho první rozsudek ze dne 5.9.1995, č.j. -39, usnesením odvolacího soudu ze dne 22.2.1996, č.j. -54, zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, věc dále projednával při jednáních, která se konala dne 9.6.1998 a dne 15.12.1998, při němž došlo také k vyhlášení rozsudku (nepočítaje v to jednání dne 20.6.1996, 25.9.1997, 3.3.1998, jež byla odročena bez projednání věci samé). Přestože odvolací soud vyslovil ve zrušovacím usnesení názor, že půjde-li o věc pracovní, musí soud prvního stupně jednat a rozhodovat v senátě, a přestože po změně žaloby žalobcem podáním ze dne 23.9.1998 (posuzováno podle jeho obsahu) bylo najisto postaveno, že ve věci jde o řízení o žalobě podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, projednal věc u soudu prvního stupně při jednání dne 9.6.1998 pouze předseda senátu JUDr. K. V. jako jediný soudce a při jednání dne 15.12.1998 pouze Mgr. V. V. rovněž jako jediná soudkyně; uvedená soudkyně v této věci dne 15.12.1998 jako samosoudkyně také rozsudkem rozhodla (viz protokol o jednání ze dne 15.12.1998 a záhlaví písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně z téhož dne).

Jak vyplývá z výše uvedeného, bylo řízení v dané věci (včetně celého dokazování a rozhodnutí) soudem prvního stupně provedeno, ačkoliv šlo o věc pracovní, která měla být projednána a rozhodnuta v senátě, nejdříve předsedou senátu JUDr. K. V. jako jediným soudcem (samosoudcem) a poté předsedkyní senátu Mgr. V. V. jako jedinou soudkyní (samosoudkyní).

Přestože při projednávání a rozhodování věci byl soud prvního stupně nesprávně obsazen, odvolací soud toto pochybení způsobem vyplývajícím z ustanovení a neodstranil. Z uvedeného je proto zřejmé, že řízení je zatíženo vadou uvedenou v ustanovení Dovolací soud musel k této vadě řízení přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna ( věta druhá ).

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej - aniž by se mohl zabývat námitkami dovolatele ve věci samé - podle ustanovení části věty za středníkem zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný ( věta druhá ).

V novém rozhodnutí ve věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( věta třetí ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. března 2002

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu