Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 810/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby byla žalovanému uložena povinnost „zařadit žalobkyni na původní práci programátorky ve vývojovém oddělení na původním pracovišti v P., dle pracovní smlouvy ze dne 22.4.1996“ a aby jí žalovaný zaplatil 638.715,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že, ačkoli ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce došlo ke změně jejího pracovního poměru (původně sjednaného na dobu určitou do 31.1.1997) na pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou, žalovaný jí od 6.2.1997 brání ve výkonu práce podle platné pracovní smlouvy a odmítá jí zaplatit mzdu za období od 1.2. do 5.2.1997 ve výši 3.226,- Kč a náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce za dobu od 6.2.1997 do 31.10.1999 ve výši 635.489,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24.11.1999 č.j. -109 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil ke dni 31.1.1997, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně po uplynutí pracovního poměru sjednaného na dobu určitou (do 31.1.1997) pokračovala s vědomím žalovaného ve výkonu práce. Protože žalobkyně již „nebyla po 31.1.1997 zaměstnankyní žalované společnosti“, nepřísluší jí podle názoru soudu prvního stupně ani požadovaný doplatek mzdy ani náhrada mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.8.2000 č.j. -153 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění připuštěné změny žaloby na částku 812.910,- Kč s příslušenstvím“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, že „státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení“ a že návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku se zamítá. Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala předpoklady změny pracovního poměru sjednaného na dobu určitou v pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou uvedené v ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce, tedy že by po uplynutí sjednané doby pokračovala s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací. Rozhodnutí o nepřipuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že „nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu“, neboť výklad ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce „byl dostatečně judikován a ani v soudní praxi nevzbuzuje žádné pochybnosti“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Namítala, že napadené rozhodnutí vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytkla odvolacímu soudu, že v daném případě nevycházel z prokázané nevědomosti žalovaného o pokračování žalobkyně v zadané práci, ale pouze z nevědomosti předpokládané, „v celém průběhu řízení nijak nedoložené a vzhledem k zásadním rozporům ve výpovědích svědků žalované strany navíc i zcela nepravděpodobné“. Veden svým právním názorem se odvolací soud - jak dovolatelka zdůraznila - ani nezabýval „odstraněním zjevných rozporů v provedených důkazech“, s nimiž se v průběhu řízení ani v odůvodnění svého rozsudku nijak nevypořádal, stejně jako se nezabýval ani důkazy navrhovanými pro doplnění řízení a způsobilými spolu s ostatními předloženými listinnými důkazy „objektivně prokázat právně relevantní, rozhodná tvrzení žaloby“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc přezkoumal podle ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Podle ustanovení , věty první účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení , věty druhé je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupci žalobkyně JUDr. J. K. ( ) dne 13.11.2000 a do vlastních rukou zástupci žalovaného JUDr. J. Č. ( ) dne 9.11.2000 a že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 11.12.2000 bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (poště P.) dne 14.12.2000 ( ).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 13.11.2000 ( ) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 13.12.2000. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (, věta první ), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení , věty první a jako opožděné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , věty první , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. března 2002

JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.

předseda senátu