Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2065/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24.6.1999, čj. -272, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni M. P. 49.860,50 Kč, výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit této žalobkyni dalších 55.530 Kč a žalobci J. P. 105.390,50 Kč, výrokem III. zastavil řízení proti žalovanému Zemědělskému družstvu v D. B. v likvidaci, a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. (Soud prvního stupně rozhodoval v této věci již dříve, a to mezitímním rozsudkem ze dne 15.7.1997, čj. -121, jímž vyslovil, že žaloba vůči Zemědělskému družstvu Ž. je dána po právu, a žaloba vůči Jihočeské univerzitě Č. B. – Školní zemědělský podnik H. n. V. a Zemědělskému družstvu D. B. v likvidaci se zamítá. Tento mezitímní rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.3.1998, čj. -144, zrušen, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nato Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci rozhodl dne 29.9.1998 rozsudkem čj. -175, tak, že návrh, jímž se žalobci domáhali na žalovaných zaplacení částky 179.516 Kč s 14% úrokem od podání návrhu, zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12.2.1999, čj. -195, zrušil i tento rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.).

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24.11.1999, čj. -295, rozsudek soudu prvního stupně z 24.6.1999 ve výrocích prvním, čtvrtém a pátém potvrdil; současně konstatoval, že výroky v odstavci druhém a třetím zůstaly nedotčeny. Dále rozhodl, že návrhu žalovaného na připuštění dovolání nevyhovuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně podřadil otázku poskytnutí náhrady druhé žalobkyni (jako původní vlastnici poloviny zemědělské usedlosti) za odstranění nemovitosti, v níž byl sál a šenkovna, pod ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ „). Přitom nemůže jít k tíži žalobkyně skutečnost, že otázka faktického užívání jejího majetku nebyla řádně administrativně provedena. Skutečnost, že právní předchůdce prvního žalovaného užíval usedlost jako celek spolu s hospodářskou částí, vyplývá zejména z výpovědí svědků v řízení před soudem prvního stupně, dále z řízení o vrácení poloviny nemovitosti v prvním restitučním řízení v roce 1974, a i z materiálů týkajících se stavebního řízení v roce 1984. Podle odvolacího soudu neobstojí názor žalovaného, že mělo být prokázáno užívání podle zvláštních předpisů, zejména podle Odvolací soud nepřipustil návrh žalovaného na dovolání, neboť se neztotožnil s jeho názorem na nutnost řešení otázky, zda žalovaného lze považovat za povinnou osobu podle ustanovení zákona o půdě, jestliže mu nevznikl titul pro trvalé užívání nemovitostí a jejich faktické užívání skončilo v šedesátých letech. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20.1.2000.

Žalovaný podal proti tomuto rozsudku včas dovolání, jehož důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Má zato, že názor soudů obou stupňů neodpovídá dikci ustanovení § 23 odst. 1 a 2 zákona o půdě, podle něhož je povinnou osobou organizace, která znehodnotila nemovitosti v době jejich užívání tak, jak je uvedeno v odst. 1 první větě citovaného ustanovení zákona o půdě, a současně se musí jednat o právnickou osobu, která naposledy před jejich odstraněním nemovitosti užívala. Podle názoru žalovaného je nutné, aby povinná osoba měla k tomuto užívání dle určitých právních předpisů právní titul, nebo tyto nemovitosti fakticky užívala k rozhodnému datu 1.1.1976, aby tak mohlo být toto užívání podřazeno pod režim , a tedy i pod v platném znění. V daném případě žalovaný přestal užívat předmětné nemovitosti v roce 1961 s tím, že k tomuto užívání neměl žádný právní titul, protože nemovitosti užíval na základě odvozeného právního vztahu (recipročního plnění) se Státními statky, jež měly tyto nemovitosti v trvalém užívání. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně požádal, v souladu s ustanovením , o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném před 1.1. 2001.

Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v a je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. b) , protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání se opírá o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení . Vady řízení ve smyslu nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení .

Rozhodnutí soudu není správné, jestliže na daný případ použil právní normu, která předmětné právní vztahy neupravuje, nebo správně použitou normu nesprávně vyložil.

V daném případě odvolací soud použil na daný vztah správná ustanovení § 23 odst. 1, a § 16 odst. 2 zákona o půdě, a správně vyložil tato ustanovení v souladu s dosavadní judikaturou. Podle názoru dovolacího soudu nelze zužovat výklad ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě z hlediska osoby pasivně věcně legitimované ve sporu tak, jak to činí dovolatel, tj. považovat za osoby povinné k poskytnutí náhrady pouze ty, které nemovitosti užívaly na základě práva užívání k zajištění zemědělské výroby podle V ustanovení se nestanoví, že náhradu poskytuje uživatel, jemuž svědčilo právo založené zvláštními předpisy; zakládá se právo na náhradu vlastníkovi, jehož budovy byly znehodnoceny nebo odstraněny v době užívání organizací podle zvláštních předpisů. Tato široce založená specifikace osoby aktivně věcně legitimované ve sporu se tedy pojí k době, kdy nemovitost vlastníka byla užívána právnickou osobou na základě nejrůznějších předpisů, které takové užívání umožňovaly, včetně předpisů o správě národního majetku a z nich plynoucích rozhodnutí a dohod o dalším, užívání, jak tomu bylo v daném případě. Kdo je osobou pasivně věcně legitimovanou, se uvádí až v ( ve znění platném pod 1.7.1993) zákona o půdě : Je jí právnická osoba, která budovu naposledy užívala před jejím odstraněním, opuštěním nebo vrácením vlastníkovi. Tímto ustanovením došlo k věcnému sblížení pojmu osoby povinné k náhradě podle ustanovení věta prvá zákona o půdě, na nějž pak ustanovení téhož zákona odkazuje.

V rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp.zn. , a ze dne 29.4.1999, sp.zn. , Nejvyšší soud konstatoval, že není-li objektivně zjistitelné, která z právnických osob, přicházejících v úvahu jako osoba povinná k náhradě, byla nositelkou příslušného užívacího práva podle dřívějších předpisů, stíhá povinnost k náhradě za znehodnocené a odstraněné budovy právnickou osobou, která nemovitost držela fakticky jako komplex budov bývalé zemědělské usedlosti. Tento právní názor dovolací soud zastává i nadále.

Rozsudek odvolacího soudu je s uvedenou judikaturou v souladu; dovolací soud jej proto shledal správným a podle ustanovení věta před středníkem dovolání zamítl.

S ohledem na výsledek dovolacího řízení soud již nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Výrok o nákladech řízení vychází ze skutečnosti, že žalobkyni, která by podle výsledku dovolacího řízení měla nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly ( , , ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5.března 2002

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu