Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2411/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) H. H., zastoupené advokátem a B) J. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. V., zastoupené advokátem a 2) G., s. r. o., zastoupené advokátem, o neplatnost kupní smlouvy a určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. -237, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2000, č. j. -294, takto:

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. září 1999, č. j. -237, určil, že kupní smlouva ze dne 21. října 1991, uzavřená mezi B. F., a žalovanou 1), registrovaná rozhodnutím bývalého Státního notářství pro P. pod sp. zn. 1 RI 78/91, ohledně domu č. p. 236 s pozemkem st. p. 467, zapsaných na LV č. 411 pro P. a kat. úz. M. S., je neplatná a že B. F. byl ke dni své smrti 12. 1. 1994 vlastníkem označených nemovitostí. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K podání žaloby v této věci původní žalobce B. F. zmocnil prohlášením z 20. 5. 1993 H. H. [nyní žalobkyni A)]. Původní žalobce 12. 1. 1994 zemřel a soud prvního stupně v řízení pokračoval s žalobci A) a B) jako jeho právními nástupci. Vzal za prokázané, že 7. 3. 1991 udělil B. F. žalované 1) plnou moc ke všem právním úkonům k navrácení předmětných nemovitostí a že 9. 10. 1991 byly B. F. vydány předmětné nemovitosti Bytovým podnikem P. Dohoda o vydání nemovitostí byla registrována bývalým Státním notářstvím pro P. 15. 10. 1991. Dne 21. října 1991 uzavřel B. F. a žalovaná 1) ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu, která byla registrována 22. 10. 1991. Žalovaná 1) předmětné nemovitosti prohlášením z 25. 10. 1993 vložila do obchodní společnosti G., s. r. o., takže nynějším vlastníkem těchto nemovitostí je žalovaná 2). B. F. prokazatelně již od roku 1988 trpěl závažnou duševní poruchou, která se projevovala závažnými poruchami paměti, ztrátou orientace, motivace, sníženou vůlí a značně sníženou soudností a která vylučovala tzv. světlé okamžiky. Dospěl k závěru, že účastníci jsou věcně legitimováni v tomto sporu a že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Kupní smlouvu z 21. 10. 1991 shledal absolutně neplatnou jednak podle § 38 odst. 2 ObčZ, neboť B. F. jednal v duševní poruše, která výrazně ovlivnila jeho volně motivační a rozpoznávací schopnosti, jednak podle § 39 ObčZ, neboť okolnosti uzavírání kupní smlouvy svědčí pro rozpor s dobrými mravy.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou žalovaných usnesením ze dne 27. dubna 2000, č. j. -294, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že dohoda o plné moci, uzavřená mezi B. F. a H. H., nebyla platně uzavřena (§ 38 odst. 2 ObčZ). V důsledku nedostatku plné moci a tím i dohody o zastoupení nebyla podána řádná žaloba a tak řízení nemohlo být řádně zahájeno. Tento nedostatek nemohl být zhojen tím, že do „řízení“ vstoupili dědicové B. F. jako jeho procesní nástupci, a jejich úkony nelze považovat za procesní úkony ve vztahu k soudu účinné. V důsledku úmrtí B. F. jde o neodstranitelnou procesní vadu.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně A) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že dokazování bylo zaměřeno na zkoumání otázky, zda B. F. byl či nebyl v důsledku duševní poruchy schopen platně uzavřít označenou kupní smlouvu, nikoliv zda jej duševní porucha činila nezpůsobilým k jiným právním úkonům, tedy k podání žaloby nebo udělení plné moci. B. F. za svého života chtěl dosáhnout zrušení označené kupní smlouvy a tuto vůli projevoval do konce svého života. Žaloba byla v souladu s jeho vůlí a není rozhodující, zda žalobu podal sám, nebo zda k tomu zmocnil svoji sestru. Pokud by soud zjistil pochybnosti o jeho procesní způsobilosti, pak řízení mohlo být přerušeno podle a žalobci ustanoven opatrovník podle . Žalobu nelze považovat za nulitní právní úkon, který by nevyvolával žádné právní účinky. Nepovažuje za správný ani závěr odvolacího soudu, že úmrtím B. F. se vada spočívající v nedostatku plné moci stala nezhojitelnou a že právní úkony dědiců nejsou účinné. Nedostatek procesní způsobilosti účastníka v důsledku duševní poruchy odpadá jeho smrtí a odpadá potřeba mu ustanovovat opatrovníka. Procesní způsobilost právních nástupců původního žalobce nebyla zpochybněna. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Obě žalované se ztotožnily s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhly zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté projednal a rozhodl o dovolání podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “).

Po zjištění, že dovolání proto usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadené usnesení podle a 3 a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Z obsahu dovolání lze dovodit uplatnění dovolacího důvodu také podle , podle kterého dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Závěr o povaze či intenzitě duševní choroby B. F. ve vztahu k jeho způsobilosti uzavřít plnou moc k podání žaloby u soudu však má oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud doplnil dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , zejména znaleckým posudkem J. R., a K. N., z 20. 8. 1991 a znaleckým posudkem M. M., z 25. 11. 1993 a dále revizním posudkem Psychiatrické léčebny v P. z 23. 12. 1998, z nichž zjistil, že B. F. již v roce 1991 trpěl závažnou duševní poruchou – demencí smíšené etiologie, která se u něj dlouhodobě vyvíjela, výrazně ovlivňovala jeho volně motivační a rozpoznávací schopnosti, vylučovala tzv. světlé okamžiky a v době vypracování znaleckého posudku z 25. 11. 1993 byla v pokročilém seniu. Proto také znalci J. R. a K. N., jak vyplývá z jejich znaleckého posudku z 20. 8. 1991, doporučovali omezit B. F. ve způsobilosti k právním úkonům v rozsahu nakládání s majetkem vyšších hodnot a konstatovali, že B. F. nebyl schopen posoudit důsledky podpisu kupní smlouvy v roce 1991 vlivem přítomné závažné duševní poruchy. Stejné doporučení učinil v roce 1993 i znalec M. M. Podle ObčZ je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Právní závěr odvolacího soudu o tom, že dohoda o plné moci nebyla platně uzavřena s poukazem na ObčZ, odpovídá uvedeným skutkovým zjištěním, z nichž jednoznačně vyplývá, že B. F. trpěl v roce 1993 závažnou duševní poruchou, vylučující tzv. světlé okamžiky, v důsledku níž nebyl schopen k právnímu úkonu – uzavření dohody o zastoupení a udělení zmocnění žalobkyni k právním úkonům ve věci zrušení předmětné kupní smlouvy.

Správná je také úvaha odvolacího soudu v tom, že pokud B. F. nebyl způsobilý k udělení plné moci ani k podání žaloby, nezaložila podaná žaloba právní účinky a nebyla-li žaloba podána prostřednictvím řádného zástupce, muselo být řízení o takové žalobě zastaveno pro nedostatek podmínky řízení – nedostatek návrhu na zahájení řízení, který je neodstranitelnou podmínkou řízení ( , ). Řízení v této věci je řízením ve věci, v níž soud nemůže zahájit řízení bez návrhu – žaloby (srov. ustanovení či – arg. a contrario). Již z toho pojmově plyne, že není-li řízení zahájeno, nelze v něm ani pokračovat. Pokud soud zjistí, že vedl sporné řízení, které nebylo řádně zahájeno, protože žaloba nebyla uplatněna vůbec nebo právně neúčinně osobou nezpůsobilou k právním úkonům bez účasti zákonného zástupce ( ObčZ), nemůže jinak, než řízení bez dalšího zastavit.

Dovolací důvod podle a d) OSR tak není dán. Dovolací soud proto podle dovolání zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobkyně nebyla úspěšná ( , , a ). Podle odst. 10 části dvanácté, hlavy I, odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které je povinna žalobkyně nahradit každé ze žalovaných, vyplývá z , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Náklady představují odměnu za sepsání vyjádření k dovolání, která činí 500,- Kč, když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 75,- Kč podle advokátního tarifu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalované podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 14. února 2002

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu