Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 169/2000

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

-42

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. října 1999, č. j. -25, potvrdil usnesení ze dne 31. května 1999, č. j. -9, jímž Krajský obchodní soud v Praze zastavil řízení. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně, jestliže dlužníka (navrhovatele konkursu) dle , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV”) vyzval (usnesením ze dne 4. února 1999, č. j. -3, doručeným dlužníku 23. dubna 1999) k zaplacení zálohy na náklady konkursu ve výši 10.000,-Kč. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, jestliže posléze řízení dle ZKV pro nezaplacení zálohy zastavil. Podle odvolacího soudu neobstojí ani dlužníkův názor, že řízení nemůže být zastaveno, jestliže dlužník zálohu nemůže zaplatit. Zákon o konkursu a vyrovnání totiž nepředpokládá, že by se soud měl v této fázi řízení zabývat poměry toho kterého dlužníka podávajícího návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek a zjišťovat, zda je dána schopnost dlužníka zálohu uhradit a co je příčinou toho, že dlužník nedisponuje potřebnými finančními prostředky. Potud odkázal též na ustanovení ZKV, jež dlužníku ukládá povinnost podat návrh na prohlášení konkursu bez zbytečného odkladu (tedy dříve, než se ocitne v situaci, kdy nebude mít k dispozici žádné finanční prostředky).

Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení (dále též jen „ ”), namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení a d/ , jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Na podporu závěru o existenci těchto důvodů snáší dovolatel v dovolání argumenty a požaduje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde zjevně i v této věci.

Nejvyšší soud se Nejprve zabýval otázkou, zda na straně dovolatele je splněna podmínka povinného zastoupení (srov. ), konkrétně zda procesní plnou moc (ze dne 13. prosince 1999) k zastupování v dovolacím řízení (srov. č.l. 31) mohla advokátce JUDr. A. H. vystavit za dovolatele I. D. (coby v obchodním rejstříku zapsaná jednatelka společnosti). Dovolatel totiž poukázal na to, že po smrti jediného společníka (dne 8. prosince 1998) odstoupila jednatelka z funkce. Uvedené dokládal jednak dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 30. ledna 1999, uzavřenou mezi dovolatelem jednajícím I. D. na straně jedné a I. D. na straně druhé, dále u datovanou 30. ledna 1999, označenou jako „odstoupení z funkce jednatele” a adresovanou dovolateli. Podle této y I. D. dovolateli sděluje, že v návaznosti na dohodu z téhož dne odstupuje z funkce jednatele společnosti. Převzetí y společností (rovněž 30. ledna 1999) je stvrzeno podpisem I. D. Podle y datované 8. února 1999 a adresované I. D. Krajskému obchodnímu soudu v Praze, jmenovaná tomuto soudu oznamuje, že vzhledem k úmrtí jediného společníka společnosti podala návrh na prohlášení konkursu na společnost, s tím, že současně odstupuje z funkce jednatele společnosti. V ě je dále uvedeno, že se zasílá na vědomí M. B. (jež má být dědičkou zemřelého společníka).

Podle přesvědčení Nejvyššího soudu žádná z předložených listin ukončení výkonu funkce jednatelky nedokládá. Jelikož vztah mezi statutárním orgánem společností a společností se řídí ustanoveními obchodního zákoníku o smlouvě mandátní (srov. obchodního zákoníku v rozhodném znění, to jest ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. - dále též jen „obch. zák.”) a nejde tudíž o vztah pracovněprávní, není důvodem jeho ukončení dohoda o rozvázání pracovního poměru. Ukončení výkonu funkce jednatele nelze spojovat ani s u z 8. února 1999, neboť ta je adresována soudu a nikoli společnosti (to, zda byla zasílána „na vědomí” i jiným osobám u tohoto písemného jednostranného adresovaného právního úkonu žádného významu nemá).

z 30. ledna 1999 sice může být pokládána za oznámení odstoupení z funkce jednatele, závěr o ukončení výkonu funkce jednatele však z ní neplyne.

Z ustanovení § 66 odst. 1 obch. zák. se podává, že osoby, které jsou členy statutárních či jiných orgánů společnosti, mohou ze své funkce odstoupit. Jsou však povinny oznámit to orgánu, jehož jsou členy, popřípadě orgánu, který je zvolil nebo jmenoval. Výkon jejich funkce končí dnem, kdy jejich odstoupení projednal nebo měl projednat orgán, který je zvolil nebo jmenoval, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Tento orgán je povinen projednat jejich odstoupení na nejbližší zasedání poté, co se o jejich odstoupení dověděl, pokud společenská smlouva nebo stanovy neurčují lhůtu jinou.

Podle ustanovení § 116 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném ke dni smrti společníka, úmrtím společníka přechází obchodní podíl na dědice, pokud to společenská smlouva připouští a dědic se o účast ve společnosti přihlásí do jednoho měsíce od skončení řízení o dědictví. Přihlášením nabývá dědic obchodní podíl ke dni smrti zůstavitele. Ustanovení § 156 odst. 10 se použije přiměřeně.

Dle ustanovení § 156 odst. 10 obch. zák. zemře-li akcionář, je oprávněn vykonávat práva s akcií spojená dědic, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Je-li více dědiců, platí ustanovení odstavce 9 obdobně. Pokud se dědicové nedohodnou, určí na návrh společnosti osobu oprávněnou vykonávat práva spojená s akcií do doby skončení řízení o dědictví soud.

Jestliže podle předložených listin přichází v úvahu přechod obchodního podílu na dědice společníka, který je do skončení dědického řízení oprávněn (za přiměřeného použití § 156 odst. 10 obch. zák.) vykonávat práva spojená s obchodním podílem (tvrzení v opačném směru naopak předneseno nebylo), pak bylo úkolem jednatelky svolat (je-li dědiců více) - v intencích ustanovení § 128 odst. 1 obch. zák. - valnou hromadu, na které mělo (mohlo) být projednáno její odstoupení z funkce nebo předložit své odstoupení jedinému dědici k projednání v působnosti vlané hromady. Takový krok však - jak se podává z podání ze dne 17. února 2000, v něm je (nesprávně) dovozován zánik funkce „fikcí” k 31. prosinci 1999 (proto, že valná hromada svolána nebyla) - jednatelka neučinila a na zánik výkonu funkce jednatele proto usuzovat nelze.

Lze tedy uzavřít, že podmínka povinného zastoupení dovolatele v dovolací řízení je splněna. Dovolání v této věci však není přípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení , a Podle ustanovení není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v až f/ Podmínky stanovené v daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o zastavení řízení ani usnesení odvolacího soudu je potvrzující není usnesením ve věci samé (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení

Vady řízení ve smyslu ustanovení , k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti ( ) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v ustanovení ) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), podle a usnesením odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2002

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu