Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 671/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení z 1. září 2000, č. j. jímž obvodní soud zastavil výkon rozhodnutí (rozsudku z 22. dubna 1997, č. j. ), nařízený dne 16. dubna 1999 uložením pokuty v částce 30.000.- Kč k vymožení povinnosti „umožnit oprávněné plný a nerušený výkon práv užívání bytu“ a „odebráním klíčů“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení - a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; návrh oprávněné na připuštění dovolání (k posouzení otázky, „zda se povinný může zbavit své povinnosti umožnit řádné užívání bytu jen tím, že byt přestaví a použije k jinému účelu, než k bydlení oprávněného nájemce“) odvolací soud - s odůvodněním, že se v předmětném případě nejedná o rozhodnutí ve věci samé - zamítl.

Ve včasném dovolání, podaném „podle “ oprávněná, zastoupena advokátem - posuzováno podle obsahu dovolání - namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení a dovozuje, že „kterýkoli pronajímatel, jehož povinností je zajistit nájemci bytu jeho řádné užívání,...by se mohl této své povinnosti zbavit tím, že požádá stavební úřad o vydání stavebního povolení na přestavbu bytu a zahájí dle tohoto stavebního povolení stavební práce. Dále poukazuje na to, že povinní bez souhlasu nájemce (oprávněné) podle vůbec nebyli oprávněni zahájit stavební úpravy. Podle dovolatelky „to byli povinní, kteří porušili zákonem uloženou povinnost s úmyslem vyhnout se povinnosti uložené jim rozsudky soudů, totiž umožnit žalované užívání bytu.“ Konečně pak oprávněná vyjádřila názor, že samotné vydání stavebního povolení jí „nemůže být jako řádné nájemkyni předmětného bytu přiznáno k tíži, neboť její postavení se vydáním stavebního povolení změnit nemůže.“

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. listopadu 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném před novelizací provedenou , tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „“).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení , a O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.

Ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady  k nimž je dovolací soud (bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem) povinen podle ustanovení přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.

Dovolání není přípustné ani podle , jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).

Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení , když odvolací soud návrh na jeho připuštění zamítl, zbývá posoudit, zda je jeho přípustnost dána ustanovením , na něž odkazuje dovolatelka.

Podle ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Předně nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že usnesení o zastavení exekuce není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je předmětem, pro nějž se řízení vede. Je-li ovšem předmětem řízení (podle a následujících tedy řízení nikoli nalézacího) výkon rozhodnutí, je tento výkon rozhodnutí (exekuce) věcí samou a rozhodnutím ve věcí samé je tudíž i usnesení o jeho zastavení; Nejvyšší soud se proto zabýval posouzením přípustnosti dovolání podle ustanovení

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, které v projednávané věci (viz níže) měly pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (nikoliv tedy otázky, které pro rozhodnutí věci nebyly určující). Současně musí rozhodnutí odvolacího soudu mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, řeší-li právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve stížnostech pro porušení zákona, a o odvoláních), popřípadě ve stanovisku Nejvyššího soudu ( , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) anebo v rozhodnutích soudů prvního stupně, která byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena či jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné - “nové” - řešení této právní otázky), případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro něž je třeba se od stávající judikatury odchýlit. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura 2/1998 pod č. 12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 13/1997 pod č. 101). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1998, pod poř. č. 57).

Jak již bylo naznačeno, je přípustnost dovolání podle podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení je významné pro věc projednávanou (srov. unesení Nejvyššího soudu z 27. května 1999, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001, pod poř. č. 27); tak tomu však v předmětné věci není.

Předně, v návrhu na připuštění dovolání oprávněná přisuzuje zásadní právní význam otázce, zda „se povinný může zbavit své povinnosti umožnit řádné užívání bytu jen tím, že byt přestaví a použije k jinému účelu než k bydlení oprávněného nájemce.“ Na posouzení této otázky (jejímž vymezením je dovolací soud podle ustanovení věty první vázán) však napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž - na základě skutkového zjištění (v řízení o dovolání podle již nenapadnutelného), že rozhodnutím stavebního úřadu z 10. května 1999 byly povoleny stavební úpravy a dispoziční změny - pouze dovodil, že jejich provedením předmětný byt a tedy i nájemní právo k němu zanikly a že tudíž zaniklo i právo „na plný a nerušený výkon užívání“ bytu přiznané vykonávaným rozhodnutím ze dne 22. dubna 1997, č. j. . V zániku vykonávaného práva pro následnou nemožnost plnění (nastalou po vydání exekučního titulu) pak spatřuje důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení Nesprávnost tohoto právního závěru odvolacího soudu - jestliže (naopak) v dovolání uvádí, že „…nezpochybňuje samu skutečnost, že zánikem předmětu nájmu vč. zániku bytu, zanikne právo nájmu…“ - dovolatelka ostatně ani nenamítá.

Pokud jde o ostatní otázky přednesené v dovolání, z jejich hlediska napadené rozhodnutí přezkoumáno být nemohlo, jelikož objektivní meze dovolacího přezkumu (jimiž je Nejvyšší soud podle věty první vázán) oprávněná v návrhu na připuštění dovolání vytýčila tím, že v něm formulovala, a to zcela konkrétně, otázku jedinou (viz výše). Má-li totiž být dovolání shledáno přípustným podle a byla-li přitom otázka, jíž dovolatel přisuzuje zásadní právní význam, v návrhu na připuštění dovolání vymezena (konkretizována), musí dovolatel zpochybňovat řešení právě této otázky; na tomto obecném závěru přitom nemůže nic změnit ani to, že v předmětné věci odvolací soud návrh na připuštění dovolání zamítl „mimo jiné“ proto, že své usnesení nepovažoval za rozhodnutí ve věci samé.

Protože na posouzení otázky, jíž oprávněná v návrhu na připuštění dovolání přisuzuje zásadní právní význam, napadené rozhodnutí nespočívá, a protože pro posouzení právních otázek jiných připuštění dovolání navrženo nebylo, není přípustnost dovolání dána ani ustanovením

Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž nařídil jednání ( věta první ) - podle ustanovení , odst. 5 věty za středníkem a usnesením odmítl.

Oprávněná z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, povinným, jež by měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení věty první (per analogiam), a výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2002

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu