Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2028/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud shora označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 3. července 2000, č. j. , jímž obvodní soud nařídil výkon rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 1999, č. j. , vyklizením nebytového prostoru specifikovaného ve výroku usnesení; odvolací soud dále - s odůvodněním, že v předmětné věci nebyla řešena otázka zásadního právního významu (jejž povinní v odvolání přisuzují - výlučně - otázce, „proč je nařízen výkon rozhodnutí..., když dosud není ukončeno /nalézací/ řízení u Nejvyššího soudu) - zamítl návrh povinných na připuštění dovolání.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli povinní „v souladu s ust. , odst. 1, písm. c) “ včasným dovoláním, jímž namítají, že nařízení exekuce - v době, kdy dosud nebylo rozhodnuto o dovolání proti vykonávanému rozsudku - je v zásadním rozporu s jejich „právem na řádný proces“, a že odvolací soud se měl „komplexně zabývat všemi důvody odvolání včetně jejich návrhu na přerušení řízení podle . Nařízením exekuce „bez jakékoli předchozí zprávy“ dále obvodní soud povinným podle jejich názoru „odňal možnost se k věci vyjádřit.“

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 29. prosince 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném před novelizací provedenou , tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „ “).

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení , a O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.

Ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nejsou (dovolatelé, byť závěry odvolacího soudu hodnotí jako „zmatečné“, ve skutečnosti žádnou z vad taxativně vyjmenovaných v ustanovení nenamítají) a neplývají ani z obsahu spisu.

Dovolání není přípustné ani podle , jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu). Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením , protože ji odvolací soud výrokem svého rozhodnutí nevyslovil.

Vzhledem k uvedenému zbývá přípustnost dovolání posoudit z pohledu ustanovení

Podle uvedeného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat toliko o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

Protože povinní v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání formulovali konkrétní právní otázku pro dovolací přezkum (čímž vymezili jeho objektivní meze), je třeba vycházet z předpokladu, že odvolací soud - jestliže návrhu nevyhověl - učinil tak pro nedostatek zásadního právního významu právě této otázky. Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu užitým dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací ( věta první ) lze v daném případě závěr, že potvrzující usnesení odvolacího soudu má ve smyslu zásadní právní význam, spojovat jen s otázkou, zda exekuční soud může nařídit výkon rozhodnutí napadeného dovoláním, o němž dosud (tj. ke dni nařízení exekuce) nebylo v nalézacím řízení rozhodnuto.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, které v projednávané věci měly pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (nikoliv tedy otázky, které pro rozhodnutí věci nebyly určující). Současně musí rozhodnutí odvolacího soudu mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, řeší-li právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve stížnostech pro porušení zákona, a o odvoláních), popřípadě ve stanovisku Nejvyššího soudu ( , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) anebo v rozhodnutích soudů prvního stupně, která byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena či jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné - “nové” - řešení této právní otázky), případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro něž je třeba se od stávající judikatury odchýlit. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura 2/1998 pod č. 12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 13/1997 pod č. 101).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud použil právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil nebo jestliže ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

V daném případě tedy jde o to, zda je správný závěr odvolacího soudu, že výkon rozhodnutí mohl být nařízen přesto, že o dovolání, podaném proti vykonávanému rozsudku, ještě nebylo rozhodnuto.

Tento závěr je skutečně správný. Již v usnesení z 26. června 1996, sp. zn. , (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1997, pod poř. č. 50) vyjádřil Nejvyšší soud názor, že podání dovolání nemá suspenzívní účinek, že tedy nemá vliv na právní moc ani vykonatelnost exekučního titulu. Závěr odvolacího soudu je tak v souladu s dosavadní judikaturou a z pohledu právní otázky vymezené dovoláním mu tudíž nelze přisuzovat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení ; dovolání tedy není přípustné ani podle tohoto ustanovení.

Řešení ostatních právních otázek, s nímž dovolatelé polemizují argumentujíce ustanovením , obchodního zákoníku a , případně dovozujíce, že jim „byla odňata možnost se k věci vyjádřit“, Nejvyšší soud - vázán dovolacím důvodem, jak byl v návrhu na připuštění dovolání obsahově konkretizován ( věta první ) - přezkoumávat nemohl.

Dovolání konečně není přípustné ani podle ustanovení „ , odst. 1, písm. c) “, na něž dovolatelé výslovně odkazují (majíce na mysli zjevně ve znění účinném od 1. ledna 2001). Bylo-li totiž napadené rozhodnutí vydáno 29. prosince 2000, je pro posouzení přípustnosti dovolání proti němu rozhodné znění účinné do 31. prosince 2000 (viz. výše).

Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž nařídil jednání ( věta první ) - podle ustanovení věty první, odst. 5 části věty za středníkem a usnesením odmítl.

Povinní podáním nepřípustného dovolání z procesního hlediska zavinili jeho odmítnutí, oprávněnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení věty první (per analogiam), a výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. ledna 2002

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu