Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2262/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 1.12.1995 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 89 s pozemky parc. č. 259 a parc. č. 197/2 ve S.. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti propadly státu na základě rozsudku soudu vydaného v trestním řízení pro tehdy trestný čin nedovoleného opuštění republiky; žalobkyně byla pak rehabilitována podle Podle názoru žalobkyně nabyli žalovaní uvedené nemovitosti, získané od státu za cenu, která neodpovídala cenovým předpisům a i jinak byli protiprávně zvýhodněni.. Žalobkyně vyzvala k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyní uváděné nemovitosti byly žalovanými získány kupní smlouvou z 18.10.1976 (spolu ještě s dalším kupujícím J. S.), uzavřenou s Čs. státem - Okresním národním výborem P., a tato smlouva byla uzavřena v souladu s tehdy platnými právními předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Spoluvlastnický podíl J. S. získali pak žalovaní od něho kupní smlouvou z 8.12.1977. Pozemky parc. č. 259 a parc. č. 197/2 ve S. byly žalovanými získány do dříve v upraveného osobního užívání pozemků.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni a žalované jako účastníky řízení, provedl důkaz posudkem znalce z oboru odhadu cen nemovitostí, vyslechl svědka Z. V. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 29.1.1998, čj. -143, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 13.700,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení , která také podala řádnou výzvu o vydání nemovitostí, jež přešly na stát ve smyslu ustanovení Na základě výsledků provedeného dokazování, zejména provedeného znaleckého posudku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní nabyli dvě třetiny v žalobě žalobkyně uvedených nemovitostí od státu bez cenového zvýhodnění i bez jiného protiprávního zvýhodnění. Proto soud prvního stupně neshledal na straně žalovaných povinnost k vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení a žalobu žalobkyně zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení . Doplňujícím rozsudkem z 10.11.1998, čj. -164, rozhodl soud prvního stupně ještě tak, že nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení, které byly zálohově placeny na znalečné a svědečné.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 22.3.2000, sp. zn. . Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn jen tak, že povinnost žalobkyně zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení byla stanovena částkou 7.940,- Kč a žalobkyni bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu Praha-východ na úhradu placených nákladů řízení 5.892,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně shledal správným a potvrdil jej podle ustanovení .

Odvolací soud uváděl, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení a , která také řádně a včas vyzvala písemně žalované k vydání nemovitostí, uvedených v její žalobě. Šlo o nemovitosti, které přešly na stát způsobem předpokládaným ustanoveními zákona č.l Žalovaní však získali od státu jen dvě ideální třetiny domu čp. 89 ve S. a zbylou ideální třetinu nabyli koupí od J. S.

Pokud se odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, zabýval tvrzením žalobkyně, že žalovaní nabyli uvedené spoluvlastnické díly na nemovitostech od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, dospěl odvolací soud k závěru, že tu nejsou zákonné předpoklady k vydání nemovitosti podle ustanovení ve spojení s ustanovením Ohledně žalobkyní tvrzeného rozporu kupní ceny ve smlouvě z 18.10.1976 s cenovými předpisy, který však podle znaleckého posudku provedeného v tomto řízení činil jen 3.442,- Kč, tedy jen 6 %, nebylo možné tento malý rozdíl podle názoru odvolacího soudu pokládat za takový rozpor s cenovými předpisy, který by zakládal povinnost žalovaných věc vydat podle Tehdy platné právní předpisy ( //, ani , o hospodaření s byty) nesankcionovali také neplatností smluvní nabytí rodinného domku nabyvateli, který již svůj byt v jiném domě měli. Obcházení zákona nebylo možné spatřovat ani v tom, že žalovaní domek koupili společně s osobou (spolukupujícím J. S.), která již v kupovaném domku bydlela. Okolnost, že nemovitosti byly prodány bývalým okresním národním výborem bez předchozího převedení do správy příslušného tehdejšího místního národního výboru, nebylo rovněž možné, podle názoru odvolacího soudu, pokládat za rozpor s tehdejšími právními předpisy o správě národního majetku; totéž se týkalo i okolností nepodání písemné žádosti žalovanými o koupi domu čp. 89 ve S. a spokojení se jen s žádostí ústní ze strany prodávajícího národního výboru; podle názoru odvolacího soudu bylo také nutno vycházet i z toho, že v realizačním spise bývalého okresního národního výboru o prodeji uvedeného domku je založeno 5 žádostí o jeho koupi a že tedy veřejnosti v obci S. bylo známo, že je dům na prodej; v domě bydlící J. S. v lednu 1976 žádost o koupi domku podal a bývalý okresní národní výbor s ním jako s kupujícím jednal. Odvolací soud poukazoval i na to, že žalobkyni se nepodařilo prokázat ani to, že by došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při zřizování dříve v zákoně upraveného práva osobního užívání pozemků.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 22.5.2000, tímto dnem nebyl tento rozsudek právní moci a dovolání ze strany žalobkyně bylo Okresnímu soudu Praha-východ podáno telefaxem 21.6.2000 a pak bylo na poště předáno k doručení uvedenému soudu dne 22.6.2000, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení (ve znění před novelizací ) s přihlédnutím i k ustanovením a téhož právního předpisu.

Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen (stejně jako i rozsudek soudu prvního stupně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání spatřovala žalobkyně v tom, že tu bylo odvolacím soudem rozhodováno o zásadní právní otázce. Jako dovolací důvody uplatňovala dovolatelka to, že odvolací soud nezjistil dostatečně, řádně a úplně skutkový stav věci a na tomto nedostatečném základě pak došel k nesprávným právním závěrům.

Dovolatelka vyslovovala svůj názor, že odvolací soud nevzal v úvahu závažná porušení dříve platných právních předpisů ze strany tehdejších státních orgánů i žalovaných v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy z 18.10.1976 (zejména to, že žalovaní nepožádali písemně o odprodej domu čp. 89 ve S. a že nabídka k odprodeji tohoto domu nebyla zveřejněna). Podle názoru dovolatelky byli žalovaní při koupi domu čp. 89 ve S. protiprávně zvýhodněni zejména proto, že patřili k exponentům bývalého režimu před rokem 1989 (původně žalovaný Z. K., který zemřel v průběhu soudního řízení dne 5.8.1998, působil jako vojenský zmocněnec čs. státu v Číně). Dovolatelka poukazovala i na to, že odvolací soud odmítl vyslechnout svědky navržené žalobkyní, přičemž šlo o osoby, které figurují na všech písemných dokumentech a rozhodnutích i na korespondenci, týkajících se konfiskace majetku žalobkyně a prodeje nemovitostí žalovaným, a odvolací soud nepřípustně předjímal, že by tito svědci nemohli k věci nic bližšího uvést.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), se projednají a rozhodne se o nich podle ustanovení // ve znění před účinností

Co do přípustnosti dovolání dovolatelka ve svém dovolání poukazovala na to, že podle jejího názoru byla v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu řešena otázka zásadního právního významu.

Podle ustanovení (ve znění před novelizací ) bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení (ve znění před novelizací ) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V tomto případě odvolací soud nevyslovil výrokem svého rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, přípustnost dovolání proti svému rozsudku.

Ze strany žalobkyně K. E. nebyl učiněn návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení (v již citovaném znění), a to v době nejpozději do vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu. Nic jiného nevyplývá z obsahu odvolání této žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, jež bylo žalobkyní podáno 28.4.1998 (založené na č.l. 147 spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. ), ani z dalších podání žalobkyně, zaslaných dále k uvedenému spisu dne 8.8.1998 a 12.11.1998, a ani z vyjádření žalobkyně (její právní zástupkyně) při odvolacích jednáních dne 6.10.1999 a 22.3.2000 u Krajského soudu v Praze.

Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že jsou tu dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a 2 (ve znění před novelizací ) z hlediska právní úpravy přípustnosti dovolání ve vztahu k řešení otázky zásadního významu po právní stránce.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatelky odmítnout podle ustanovení a (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustné.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným náklady řízení v dovolacím řízení nevznikly.

V Brně dne 15. ledna 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu