Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tvo 158/2001

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Dne 13. 9. 2001 mělo být Vrchním soudem v Praze ve veřejném zasedání projednáno odvolání obžalovaného R. M. a jeho matky K. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. . Odvolací řízení v této věci bylo konáno senátem 2 To, jemuž byla přidělena podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze na rok 2001 a byla vedena pod sp. zn. . Na počátku veřejného zasedání byla přečtena část odůvodnění odvolání matky obžalovaného, v níž navrhla, aby předmětná věc byla Vrchnímu soudu v Praze odňata a byla přikázána k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci. Z tohoto důvodu bylo veřejné zasedání odročeno na neurčito.

Dne 5. 10. 2001 byl k Vrchnímu soudu v Praze doručen návrh matky obžalovaného K. M. na vyloučení soudců uvedeného soudu JUDr. J. Z. a JUDr. P. S. z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci. Tento návrh byl odůvodněn v podstatě tím, že oba jmenovaní soudci byli členy senátu 2 To, který ve věci jejího syna v minulosti již rozhodoval a v rozhodnutí místopředsedy Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 1999 byla věc tomuto senátu odňata a byla přidělena senátu 10 To. To se stalo v důsledku přípisu ze dne 11. 3. 1998, kterým tehdejší předseda senátu 2 To JUDr. V. V. požádal jménem celého senátu o odejmutí této věci, neboť rozhodnutí senátu 2 To bylo již dvakrát zrušeno Ústavním soudem, přičemž senát 2 To má na věc odchylný právní názor než Ústavní soud. Z toho je pak dovozováno, že tímto přípisem všichni tři soudci tehdejšího senátu 2 To vyjádřili svůj poměr k projednávané věci v tom smyslu, že jsou podjatí a nejsou schopni ve věci správně rozhodnout. Je proto nepochopitelné, že by za této situace měli výše uvedení soudci, jako členové odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze, ve věci obžalovaného R. M. opětovně rozhodovat.

Usnesením ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. senát Vrchního soudu v Praze rozhodl podle § 31 odst. 1 tr. ř., že předseda senátu JUDr. J. Z. a soudce JUDr. P. S. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, vedeného proti obžalovaném R. M. u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. . V odůvodnění tohoto usnesení se konstatuje, že oba jmenovaní soudci nemají žádný vztah k osobě obžalovaného R. M., k jeho obhájci, k další odvolatelce K. M. ani k poškozeným. Rovněž k samotné projednávané trestní věci nemají takový vztah, který by jim bránil být v této věci činnými jako soudci. Takový závěr nelze dovodit z žádného jejich projevu vůči obžalovanému či dalším stranám v jednací síni ani mimo ni. Jmenovaní soudci jako členové odvolacího senátu tudíž nezavdali žádným způsobem příčinu k závěru o jejich podjatosti vůči obžalovanému R. M.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podali obžalovaný R. M. prostřednictvím obhájce a matka obžalovaného K. M. stížnosti, a to navzdory obsahu poučení, kterým bylo napadené usnesení opatřeno, že proti němu není řádný opravný prostředek přípustný. Ve stížnostech je v prvé řadě napadána nesprávnost aplikovaného poučení, přičemž je poukazováno na některé nálezy Ústavního soudu, ale i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž je patrné, že proti takovémuto rozhodnutí byť je vydává vrchní soud, je přípustná stížnost, jelikož je nečiní v postavení soudu druhého stupně, ale jako soud první instance. V další části stížností jsou pak v podstatě opakovány argumenty obsažené již v návrhu na vyloučení jmenovaných soudců Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci. Tyto se koncentrují do názoru, že pokud uvedení soudci, kteří prostřednictvím tehdejšího předsedy senátu 2 To JUDr. V. V. předložili místopředsedovi Vrchního soudu v Praze přípis, jímž vyjádřili svůj postoj k trestnímu stíhání obžalovaného, který je v přímém protikladu s nálezy Ústavního soudu, by za stávajícího stavu měli v trestní věci obžalovaného opětovně rozhodovat, jednalo by se o porušení principů spravedlivého procesu. Tím, že dali najevo, že se nehodlají řídit rozhodnutím Ústavního soudu, jsou tito soudci pro svůj poměr k projednávané věci nezpůsobilí spravedlivě a nepředpojatě ve věci rozhodnout a na tuto situaci tak plně dopadá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. o vyloučení orgánu činného v trestním řízení. V závěru podaných stížností bylo proto navrženo, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a obžalovaný R. M. učinil i další návrh, a to aby bylo zároveň rozhodnuto o vyloučení JUDr. J. Z. a JUDr. P. S. z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci.

Nejvyšší soud se především zabýval otázkou, zda stížnost proti napadenému usnesení je přípustná. Jak již bylo zmíněno, v napadeném usnesení je uvedeno poučení, podle něhož stížnost přípustná není. S takovým názorem ale nelze souhlasit.

Podle § 141 odst. 1 tr. ř. opravným prostředkem proti usnesení je stížnost.

Podle § 141 odst. 2 tr. ř. stížností lze napadnout každé usnesení policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni.

Podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu (právo na spravedlivý proces).

Podle d (č. ) každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Z práva na spravedlivý proces vyplývá nejen požadavek, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soud, ale i požadavek, aby rozhodnutí soudu v případě návrhu na vyloučení soudce podléhalo přezkumu soudem vyššího stupně. Jen tak lze realizovat právo na soudní ochranu podle hlavy páté d a právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. uvedl, že v některých případech považuje za důvodné přezkoumat z podnětu stížnosti i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému stížnost podle tr. ř. neshledává přípustnou. Je tomu tak v případech, kdy přezkum usnesení odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle y (č. ) bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Typicky jde o stížnost podanou proti usnesení, jímž by odvolací soud sám s konečnou platností rozhodl o vyloučení svého soudce. Tentýž právní názor zaujal i velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí sp. zn. .

Z těchto důvodů Nejvyšší soud učinil závěr, že stížnosti obžalovaného R. M. a jeho matky K. M. proti napadenému usnesení jsou přípustné.

Na jejich podkladě pak Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti nejsou důvodné.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodnout. Zákon tedy v uvedeném ustanovení uvádí taxativně pouze tři důvody vyloučení soudce, a to pro poměr k projednávané věci, poměr k daným osobám a konečně poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že ani u jednoho ze jmenovaných soudců Vrchního soudu v Praze nejsou spatřovány důvody pro jejich vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. Naproti tomu obžalovaný a jeho matka ve svých stížnostech jsou toho názoru, že JUDr. J. Z. a JUDr. P. S. vyjádřili takový postoj k předmětné věci, že jsou z jejího dalšího projednávání vyloučeni mj. i proto, že se neztotožňují s právním názorem vysloveným Ústavním soudem.

Nejvyšší soud v celé věci zaujal následující závěry. Odlišný právní názor nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř., když ohledně ostatních v něm uvedených důvodů vyloučení je zřejmé, že odlišný právní názor na ně nedopadá. Poměr k projednávané věci může spočívat např. v tom, že soudce sám nebo osoba mu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností nebo byli jejími svědky. Z dikce zákona i z povahy problému tedy vyplývá, že projednávanou věcí nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít i osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právní kvalifikace skutku. V daném konkrétním případě problematiky zda obžalovaný naplnil veškeré zákonné znaky trestného činu, či nikoli. Připuštění tohoto důvodu vyloučení orgánu činného v trestním řízení není možné ani v obecné rovině, protože odlišnost právního názoru na věc není v činnosti těchto orgánů ničím výjimečným. Na tuto situaci trestní řád pamatuje, pokud jde o činnost soudů, např. v ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř., kde se výslovně uvádí, že soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem odvolacího soudu. Obdobně tomu je i v situaci vyplývající z ustanovení § 265 s odst. 1 tr. ř. nebo § 270 odst. 4 tr. ř.

Navzdory určitým nedostatkům předchozí právní úpravy (do 31. 12. 2001) o otázce závaznosti nálezů Ústavního soudu, nebylo o ní možné pochybovat nebo ji dokonce vylučovat v konkrétní Ústavním soudem rozhodnuté věci. Podle úst. , ve znění novel ( ), je totiž vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby, a tedy i pro všechny soudy České republiky. Od 1. 1. 2002, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená , bylo v jeho ustanovení h odst. 1 jednoznačně zakotveno, že orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu, je ve svém dalším postupu vázán právním názorem, který ve věci Ústavní soud vyslovil.

Trestní řád tedy v celé řadě ustanovení přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, event. Ústavního soudu vnitřně ztotožní. Zákon takovému soudci ale ukládá, aby se při svém rozhodování takovým právním názorem nadřízeného soudu, příp. Ústavního soudu řídil. Z této skutečnosti je proto zřejmé, že odlišný právní názor na věc, jako důvod vyloučení soudce neobstojí, neboť v něm nelze spatřovat důvodnou pochybnost o nepodjatosti takového soudce. Obdobné závěry vyjádřil Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 179/98.

Pokud se týká dřívějšího postupu soudců senátu 2 To Vrchního soudu v Praze, kdy prostřednictvím svého předsedy senátu přípisem adresovaným místopředsedovi soudu požádali o přidělení věci jinému senátu Vrchního soudu v Praze, čemuž bylo vyhověno, lze konstatovat, že takovýto postup nebyl v souladu s trestním řádem a byl i v rozporu s tím, co bylo shora uvedeno. Jak ale vyplynulo z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2000, sp. zn. , jímž byla odmítnuta ústavní stížnost R. M. a jeho matky K. M., navzdory nesprávnosti postupu Vrchního soudu v Praze, kdy rozhodnutí o vrácení věci soudu prvního stupně bylo vydáno jiným senátem (10 To), nebylo možno přisvědčit, že by zmíněným postupem a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo v daném případě k porušení d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Tento názor Ústavního soudu je pro Nejvyšší soud, ale i pro ostatní obecné soudy, které v této věci budou jednat a rozhodovat, závazný. Nelze se proto úspěšně domáhat vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze senátu 2 To JUDr. J. Z. a JUDr. P. S. argumentací, že došlo z jejich strany k porušení ústavnosti. V této souvislosti stojí za pozornost, že ústavní stížnost stěžovatelů směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. , jímž věc obžalovaného R. M. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž v ní byla napadána okolnost, že rozhodnutí vydal nepříslušný senát, neboť příslušným senátem k projednání a rozhodnutí věci je senát 2 To. Za stávajícího stavu, kdy věc byla v rámci odvolacího řízení přidělena podle platného rozvrhu práce na rok 2001 senátu 2 To, obžalovaný a jeho matka se domáhají toho, aby dva ze soudců tohoto senátu věc nerozhodovali. K tomuto je možné pouze podotknout, že zmíněný postup obžalovaného, případně jeho obhájce i matky obžalovaného je poněkud nekonzistentní.

Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nejsou dány zákonné důvody pro vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze JUDr. J. Z. a JUDr. P. S., jak je má na mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., a proto stížnosti obžalovaného R. M. a K. M. proti napadenému usnesení zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., jako nedůvodné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 8. ledna 2002

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec