Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 213/2001

-61

U S N E S E N Í

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21.1.2000, č.j. -17, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady obchodní společnosti L. K., a.s. (dále jen „společnost“) konané dne 29.6.1999, jímž valná hromada rozhodla o změně podoby akcií společnosti ze zaknihovaných na listinné a o zrušení veřejné obchodovatelnosti části akcií.

V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožňuje se i s jeho právními závěry.

Odvolací soud uzavřel, že rozhodování o změně podoby akcií není rozhodováním o změně práv spojených s některým druhem akcií. Přeměnu listinných akcií na zaknihované (správně má být zaknihovaných akcií na listinné) umožňuje obchodní zákoník i zákon o cenných papírech, který tuto přeměnu podmiňuje rozhodnutím emitenta akcií ( a 10 ). Změna podoby akcií je podle ustanovení obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) v působnosti valné hromady. Protože podoba akcií je obsahem stanov, je k přijetí takového rozhodnutí třeba souhlasu dvou třetin přítomných hlasů ( obch. zák.). Žádné zákonné ustanovení neurčuje, že by změnou podoby akcií docházelo ke zrušení jejich veřejné obchodovatelnosti. Na veřejných trzích lze obchodovat jak s akciemi v listinné, tak s akciemi v zaknihované podobě. Na tom nic nemění to, že v současné době není fakticky možné s listinnými akciemi na veřejných trzích v České republice obchodovat. Veřejná obchodovatelnost neobsahuje právo na to, aby se s veřejně obchodovatelným cenným papírem na veřejném trhu obchodovalo, tedy aby je organizátor veřejného trhu přijal k obchodování.

Také zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií náleží podle ustanovení § 186 odst. 3 obch. zák. do působnosti valné hromady. V projednávané věci byla zrušena veřejná obchodovatelnost akcií 1. emise společnosti, vedených pod ISIN CZ 000 9040457. Z dikce ustanovení § 186 odst. 3 obch. zák., které k přijetí rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií vyžaduje kvalifikovanou většinu akcionářů, majících akcie, jejichž veřejná obchodovatelnost se zrušuje vyplývá, že je možné přijmout takové rozhodnutí i jen pro část akcií společnosti.

Ani nepodmiňuje udělení povolení k veřejnému obchodování s cennými papíry požadavkem, aby se toto povolení týkalo všech emisí akcií jednoho emitenta (). Rovněž z ustanovení cit. zákona, upravujícího náležitosti prospektu, plyne, že dosud vydanými cennými papíry, které se v prospektu uvádějí, se rozumějí cenné papíry, které emitent vydal, ale které nejsou předmětem žádosti o povolení veřejné obchodovatelnosti. Umožňuje-li zákon udělení povolení k veřejné obchodovatelnosti jen k příslušné emisi akcií, předpokládá tak stav, kdy bude jen část akcií veřejně obchodovatelná. Stejná situace pak nastane v důsledku rozhodnutí valné hromady o zrušení veřejné obchodovatelnosti jen části akcií (jedné emise).

Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť otázky, ohledně kterých požadoval navrhovatel připuštění dovolání nepovažuje za sporné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel v otevřené lhůtě dovolání. Z odůvodnění dovolání vyplývá, že je co do přípustnosti zakládá na ustanovení , co do důvodů na ustanovení (dále též jen „“ ).

Dovolatel uvedl, že výklad pojmu veřejná obchodovatelnost akcií, který provedl odvolací soud, je v hrubém rozporu s definicí veřejné obchodovatelnosti ve smyslu ustanovení Ten totiž definuje veřejně obchodovatelný cenný papír jako cenný papír, se kterým lze obchodovat na veřejném trhu. „Uvedená zákonná definice je pregnantním případem právní výrokové ekvivalence, tedy platí i naopak, že cenný papír, kterým lze obchodovat na veřejném trhu, je veřejně obchodovatelným cenným papírem.“ Jak dovodil soud prvního stupně, jestliže nastane stav, kdy nelze obchodovat cennými papíry na veřejném trhu, pak fakticky došlo k přijetí rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti těchto cenných papírů (tento údaj dovolatele není správný neboť v projednávané věci soud prvního stupně takový závěr neučinil). Naproti tomu odvolací soud učinil závěr zcela nesprávný, že cenné papíry na veřejném trhu neobchodované nepřestávají být veřejně obchodovatelnými cennými papíry, neboť veřejná obchodovatelnost není podmíněna prováděním obchodů s cennými papíry, ale je důsledkem splnění zákonem požadovaných náležitostí.

Pokud jde o závěr odvolacího soudu, že lze rozhodnout o zrušení veřejné obchodovatelnosti pouze části akcií společnosti, dovolatel uvedl, že zákon sice k přijetí rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti vyžaduje alespoň tříčtvrtinovou většinu akcionářů majících tyto akcie, soud však nevzal v úvahu záměr zákonodárce spočívající v zákazu majorizace akcionářů s veřejně obchodovatelnými akciemi rozhodováním akcionářů s akciemi veřejně neobchodovatelnými. Z platné právní úpravy je zřejmé, že má-li společnost veřejně obchodovatelné i veřejně neobchodovatelné akcie, mohou být a jsou zájmy akcionářů držící akcie různých charakteristik odlišné až protichůdné. V případě přijetí rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti musí totiž společnost akcionářům na základě veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií za jejich akcie zaplatit. „Jelikož zákonodárce přijetí předmětného usnesení spojil s nárokem akcionářů, kterým by veřejný návrh svědčil s požadavkem na to, aby se pro přijetí návrhu nevyslovovali, činil tak bezpochyby z důvodu logického ztížení snahy určitých akcionářů o ovlivnění pohybu akcií společnosti na veřejných kapitálových trzích či mimo ně, včetně možnosti zajištění vystoupení ze společnosti těch akcionářů, kteří nabyli svobodně a volně akcie společnosti na veřejném trhu nebo alespoň za víceméně konkrétních podmínek. Zákonodárce tak bezpochyby neměl na mysli rozhodování o zrušení veřejné obchodovatelnosti pouze části veřejně obchodovatelných akcií emitovaných společností.“ Dovolatel dále uvedl, že procesy zavádění veřejné obchodovatelnosti a jejího rušení nelze chápat jako opačné postupy, protože právní řád neupravuje pro zavedení veřejné obchodovatelnosti odpovídající nároky a sankce, které upravuje pro její zrušení. Dovolatel se proto domáhá, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1.1.2001).

Dovolání je přípustné podle ustanovení , není však důvodné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o .s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Pro řešení otázky dopadů změny podoby akcií na jejich veřejnou obchodovatelnost Nejvyšší soud zásadní právní význam neshledal, neboť tuto otázku již vyřešil v usnesení ze dne 24.9.2001, sp. zn. , ve kterém uzavřel, že změnou podoby akcií ke zrušení jejich veřejné obchodovatelnosti nedochází a že závěr, podle nějž veřejně obchodovatelným cenným papírem je pouze takový cenný papír, se kterým je fakticky možno obchodovat ve veřejných trzích, je nesprávný.

Zásadní právní význam však dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda může valná hromada rozhodnout o zrušení veřejné obchodovatelnosti pouze části akcií společnosti.

Jak správně uvedly soudy obou stupňů, obchodní zákoník v rozhodném znění, tj. ve znění zákonů č. , , , , , , , , , a , v ustanovení vyžaduje k rozhodnutí valné hromady o zrušení veřejné obchodovatelnosti souhlas alespoň tří čtvrtin hlasů přítomných akcionářů majících tyto akcie. Z takto stanovených podmínek rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti nelze než dovodit, že obchodní zákoník vychází z toho, že valná hromada může rozhodovat o zrušení veřejné obchodovatelnosti pouze části akcií společnosti, neboť jinak by byl uvedený požadavek dosažení kvalifikované většiny hlasů jen v okruhu přítomných akcionářů majících veřejně obchodovatelné akcie, nikoli všech přítomných akcionářů, nepotřebný a postrádal by jakoukoli logiku.

v rozhodném znění, tj. ve znění zákonů č. , , , , a , pak, jak opět správně dovodily oba soudy, umožňuje, aby byla veřejně obchodovatelná pouze část akcií akciové společnosti v rozsahu jedné emise, když v stanoví podmínky udělení povolení k veřejné obchodovatelnosti pro jednu emisi cenných papírů. Jestliže takový stav připouští, aniž by jej omezoval jen na případy udělení povolení k veřejnému obchodování, nelze než dovodit, že se vztahuje na všechny případy, kdy se o veřejné obchodovatelnosti akcií rozhoduje, tedy i na rozhodování valné hromady o jejím zrušení.

Pokud se navrhovatel dovolává toho, že účelem úpravy odkupové povinnosti společnosti při zrušení veřejné obchodovatelnosti bylo „logické ztížení snahy určitých akcionářů o ovlivnění pohybu akcií společnosti na veřejných kapitálových trzích či mimo ně, včetně možnosti zajištění vystoupení ze společnosti těch akcionářů, kteří nabyli svobodně a volně akcie společnosti na veřejném trhu nebo alespoň za víceméně konkrétních podmínek,“ lze s tímto jeho závěrem souhlasit, a to především v jeho druhé části. Účelem odkupové povinnosti společnosti při zrušení veřejné obchodovatelnosti nepochybně je umožnit akcionářům, kteří pro zrušení nehlasovali, prodat za zákonem stanovených podmínek akcie společnosti, které v důsledku rozhodnutí jiných akcionářů nemají nadále možnost prodat na veřejném trhu, čímž je jejich prodej podstatně ztížen.

Přisvědčit však nelze závěru navrhovatele, že záměrem zákonodárce bylo upravit zákaz majorizace akcionářů s veřejně obchodovatelnými akciemi ve vztahu k akcionářům s akciemi veřejně neobchodovatelnými. Z ustanovení § 186a obch. zák. zcela jednoznačně vyplývá, že při zrušení veřejné obchodovatelnosti považuje obchodní zákoník za osoby, kterým je nutno v souvislosti se zrušením veřejné obchodovatelnosti poskytnout ochranu, akcionáře mající akcie, jejichž veřejná obchodovatelnost se ruší. Tuto ochranu jim zajišťuje stanovením odkupové povinnosti společnosti. Pokud by zákonodárce hodlal upravit zákaz majorizace, majitelů veřejně obchodovatelných akcií, mohl by tak učinit úpravou odděleného hlasování obou skupin akcionářů a požadavkem dosažení určité většiny v každé z uvedených skupin, jak to učinil v poslední větě ustanovení § 186 odst. 4 obch. zák. Jiná situace by ovšem nastala, jestliže by rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti části akcií směřovalo k obcházení zákona nebo by bylo zneužitím práva hlasujícími akcionáři. V tom směru ale navrhovatel žádné tvrzení neučinil a nenabídl ani žádné důkazy k prokázání takového záměru.

V této souvislosti však je třeba uvést, že rozhoduje-li valná hromada o zrušení veřejné obchodovatelnosti jen části akcií, musí být tato část akcií zcela jednoznačně identifikovatelná. Tak tomu není u společností, které vydaly ve více emisích veřejně obchodovatelné zaknihované akcie téhož druhu a téže jmenovité hodnoty. V takovém případě je totiž všem emisím akcií přiděleno stejné číslo pro identifikaci (ISIN) a protože jednotlivé zaknihované akcie neobsahují číselné označení, nelze akcie jednotlivých emisí odlišit od akcií jiných emisí. Tak tomu ale v projednávané věci není.

Protože se dovolateli nepodařilo zpochybnit uplatněnými argumenty správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení , a , neboť ze spisu se nepodává, že by společnosti, která měla ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel rozhodnout.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. ledna 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu