Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2681/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobců A) H. Z., B) J. Z., C) R. Z., a D) Š. Z., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) Z. D., a 2) D. D., zastoupeným advokátem,o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2000, č. j. -45, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2000, č. j. -45, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. března 1999, č. j. -32, v části výroku I., týkající se povinnosti žalovaných „vyklidit nemovitosti, jež jsou zapsány v KN u k. ú. v D., pracoviště R., pro obce a katastrální území V. na LV č. 499 a tam označené jako par. č. 4059 (správně č. 4049) – zastavěná plocha s objektem bydlení čp. 1627 a par. č. 4050 - zahrada a vyklizené odevzdat žalobcům“, se odmítá.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2000, č. j. -45, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. března 1999, č. j. -32, v části výroku I. o bytové náhradě tak, že žalovaní jsou povinni nemovitosti vyklidit „v patnáctidenní lhůtě po zajištění náhradního ubytování“, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. března 1999, č. j. -32, výrokem označeným jako I. uložil žalovaným povinnost vyklidit „nemovitosti, jež jsou zapsány v KN u k. ú. v D., pracoviště R., pro obce a katastrální území V. na LV č. 499 a tam označené jako par. č. 4059 (správně č. 4049) – zastavěná plocha s objektem bydlení čp. 1627 a par. č. 4050 - zahrada (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) a vyklizené odevzdat žalobcům do 15 dnů poté, co jim bude zajištěn náhradní byt“, a výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. dubna 2000, č. j. -45, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadené části výroku I. o bytové náhradě tak, že žalovaní jsou povinni předmětné nemovitosti vyklidit „v patnáctidenní lhůtě po zajištění náhradního ubytování“, a že „označení parcely č. 4059 se mění na č. parcely 4049“. Jinak, tj. v části výroku I., týkající se uložení vyklizovací povinnosti žalovaným, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Na základě učiněných zjištění soudy obou stupňů dovodily, že žalovaní nemovitosti užívají bez právního důvodu. Zatímco soud prvního stupně vázal jejich vyklizení na zajištění náhradního bytu, rozhodl odvolací soud o splnění vyklizovací povinnosti žalovaných po zajištění náhradního ubytování. Při řešení otázky bytové náhrady totiž především dovodil, že vyklizení žalovaných bez vázanosti na bytovou náhradu by bylo v rozporu s dobrými mravy. Současně však přijal rovněž závěr, že vázanost vyklizení žalovaných na zajištění náhradního bytu je ve skutečnosti „negací ochrany vlastnictví“; zároveň tím bylo žalovaným přiznáno - podle mínění odvolacího soudu - „postavení chráněných nájemců bytu“. Proto jim jako bytovou náhradu přisoudil pouze náhradní ubytování.

Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma měnícího výroku v části, jíž bylo změněno označení „parcely č. 4059 na č. parcely 4049“, podali žalovaní dovolání. V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnili dovolací důvod podle , , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen „“), byť v něm, avšak bez jakékoliv konkretizace, zmínili rovněž dovolací důvod podle Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu napadli jak závěry přijaté odvolacím soudem ohledně otázky vyklizení nemovitostí, tak také závěry týkající se bytové náhrady. Především namítli, že „byt v domě čp. 1627 ve V. ul. Z., sestávající se ze čtyř pokojů a kuchyně s přísl.“, užívají na základě platně uzavřené dohody o výměně bytů z roku 1984 a nikoliv bez právního důvodu, jak dovodily soudy obou stupňů. Dále odvolacímu soudu vytkli, že při řešení otázky vyklizení pominul, že výkon práva žalobců je – z důvodů podrobně rozvedených v dovolání – v rozporu s dobrými mravy. Jde-li o přisouzenou bytovou náhradu, namítli, že „ubytování ve svobodárně nesplňuje ani nejnutnější bytovou potřebu“. Současně – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. , zdůraznili, že „při rozhodování o formě bytové náhrady přihlíží soud zejména k příčinám zrušení nájmu bytu, jeho zásluhám o získání bytu a jeho zdravotním a sociálním poměrům i rodinným“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. dubna 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu a odst. 2

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání neopomenul, že po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení a 3 vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S přihlédnutím k uvedenému závěru byl tedy napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen v části, týkající se uložení vyklizovací povinnosti, a změněn – mimo jiné – i v části, týkající se bytové náhrady. Proto bude zapotřebí otázku přípustnosti dovolání řešit zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku a zvlášť ohledně výroku měnícího (o bytové náhradě), byť jde o výroky, jejichž sepětí je vymezeno ustanovením Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se totiž při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Dovolání je přípustné podle , směřuje-li proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tj. v otázce bytové náhrady.

Napadený rozsudek byl proto podle a 3 přezkoumán v jeho měnícím výroku o bytové náhradě, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k charakteru právního posouzení otázky bytové náhrady odvolacím soudem a se zřetelem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle půjde v dovolacím řízení o posouzení, zda prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek lze zvrátit správnost výroku napadeného rozsudku o bytové náhradě.

Otázka bytových náhrad byla v době rozhodování odvolacího soudu (a je i v současné době) upravena v ustanovení až 5, a větě druhé , , v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“).

Podle § 712 odst. 1 obč. zák. bytovými náhradami jsou náhradní byt a náhradní ubytování; pro úplnost se sluší dodat, že přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Přitom náhradním ubytováním se ve smyslu § 712 odst. 4 obč. zák. rozumí byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně nebo podnájem v zařízené či nezařízené části bytu jiného nájemce. V rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, přijal Nejvyšší soud České republiky právní závěr, že bytová náhrada je z časového hlediska vždy odpovídající, je-li zajištěna na dobu neurčitou, a že náhradní ubytování je zásadně bytovou náhradou trvalého charakteru.

Je-li upraveno náhradní ubytování jako bytová náhrada, která je soudní praxí pojímána jako bytová náhrada trvalého charakteru, pak dovolací námitka, že „ubytování ve svobodárně nesplňuje ani nejnutnější bytovou potřebu“, není způsobilá zvrátit správnost měnícího výroku napadeného rozsudku v otázce bytové náhrady. Přitom odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. (uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 9 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je - z posléze uvedených důvodů - nepřiléhavý a navíc, jde-li o citaci právní věty, je nepřesný. V citovaném rozsudku totiž šlo o bytovou náhradu pro toho ze společných nájemců, který po zrušení práva společného nájmu bytu podle obč. zák. nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit. Proto v něm přijaté právní závěry ohledně otázky bytové náhrady nelze vztáhnout na projednávanou věc, v níž o otázku bytové náhrady po zrušení práva společného nájmu bytu podle obč. zák. evidentně nešlo.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce bytové náhrady se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání ( ) - dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl v části výroku I. o bytové náhradě změněn rozsudek soudu prvního stupně, zamítl ( věta před středníkem, odst. 5 ).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu by - za této situace - mohlo být přípustné pouze podle a a 2 , neboť, jak je uvedeno na jiném místě tohoto rozhodnutí, vady řízení taxativně uvedené v (vady, při jejichž naplnění je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu /s výjimkami uvedenými v /) nebyly žalovanými v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.

O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v a v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, tímto výrokem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhli - li žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení a dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobcům náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2001

JUDr. Miroslav Ferák , v.r.

předseda senátu