Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 13 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (18)46A26899BB9C24C7C1257A4E0068D20C.html
HTML · 28.16 KB
No categories available
Tpjn 303/2001
Jednání pachatele uvedené v ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák., které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu) a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi.
Z o d ů v o d n ě n í :
Ministr spravedlnosti zaslal předsedkyni Nejvyššího soudu podnět k zaujetí stanoviska k výkladu ustanovení § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. o trestném činu vydírání. Poukázal přitom na dvě rozhodnutí senátů Nejvyššího soudu řešící otázku, zda byl takový trestný čin spáchán na svědkovi, v zásadních směrech odlišně. Problém záleží v tom, zda ustanovení § 235 odst.1, odst. 2 písm. e) tr. zák. o trestném činu vydírání spáchaném na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinností v trestním řízení poskytuje ochranu svědkovi tak, že je tato ochrana omezena jen na jeho procesní postavení založené např. aktem předvolání orgánem, který koná formální trestní řízení, v němž má být svědek vyslechnut, nebo zda poskytuje ochranu každé osobě, která se stala svědkem v materiálním smyslu, to znamená každé osobě, které je něco známo o skutkových okolnostech významných pro rozhodnutí orgánu v trestním řízení. Jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 92/2000 Tz 92/2000, kterým byla na podkladě prvního z vyslovených názorů zamítnuta stížnost pro porušení zákona, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 7 Tz 133/2000 Tz 133/2000, kterým bylo na podkladě druhého názoru stížnosti pro porušení zákona vyhověno a byla zrušena rozhodnutí okresního a krajského soudu v konkrétní trestní věci.
Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu pak podle § 30 odst. 2 zák. č. 335/1991 Sb. , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 14 odst. 1 písm. f) Jednacího řádu Nejvyššího soudu navrhl, aby trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo stanovisko ke správnému a jednotnému výkladu zákona v této otázce.
K tomu je nutno dodat, že jedno z citovaných rozhodnutí - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000 sp. zn. 4 Tz 92/2000 - bylo Tz 92/2000 - bylo navrženo k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s touto právní větou:
"Ustanovení § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. o trestném činu vydírání spáchaném na svědkovi vyžaduje, aby se tak stalo v souvislosti s výkonem povinnosti svědka, jež pro něj vyplývá ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení z příslušných ustanovení trestního řádu (srov. zejména § 97 až § 104). Osoba, která ještě ani nebyla předvolána jako svědek k příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, zatím nemá žádné povinnosti svědka, není v procesním postavení svědka. Této osobně nelze poskytnout ochranu před vydíráním podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., nýbrž pouze podle § 235 odst. 1 tr. zák., a to i v případě, že ji pachatel vydírá pro případný budoucí výkon její svědecké povinnosti."
Trestní kolegium Nejvyššího soudu před rozhodováním o uveřejnění výše uvedeného rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, stejně jako u všech rozhodnutí navržených k tomuto účelu, vyžádalo vyjádření od Ministerstva spravedlnosti ČR, Nejvyššího státního zastupitelství, předsedů obou vrchních soudů i všech krajských soudů, Právnických fakult UK v Praze, MU v Brně a ZČU v Plzni a od České advokátní komory.
Ministerstvo spravedlnosti, Nejvyšší státní zastupitelství, Krajský soud v Plzni a Městský soud v Praze vyslovily ve svých vyjádřeních zásadní nesouhlas s navrženým rozhodnutím, a to v proto, že pokládají ochranu poskytovanou ustanovením § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. svědkovi za širší v tom směru, že jde o ochranu každé osoby, která se stala svědkem v materiálním smyslu.
Pochybnosti o právním názoru vyjádřeném v navrhovaném rozhodnutí a o vhodnosti jeho uveřejnění projevily s odkazem na stejný důvod i Vrchní soud v Praze, Vrchní soud v Olomouci, Právnická fakulta UK Praha a Česká advokátní komora.
Soudci trestního kolegia Nejvyššího soudu při projednávání uvedeného rozhodnutí dospěli k závěru, že je není možno uveřejnit. Zcela převládl názor zastávající širší výklad předmětného ustanovení o ochraně poskytované svědkům. Za správný byl označen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 7 Tz 133/2000 Tz 133/2000.
Trestní kolegium Nejvyššího soudu před zaujetím tohoto stanoviska opět vyžádalo podle § 30 odst. 3 zák. č. 335/1991 Sb. , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření od Ministerstva spravedlnosti České republiky, Ministerstva vnitra České republiky, Nejvyššího státního zastupitelství, předsedů obou vrchních soudů i všech krajských soudů, Právnických fakult UK v Praze, MU v Brně a ZČU v Plzni a od České advokátní komory a Ústav u státu a práva akademie věd České republiky.
Oba vrchní soudy i všechny krajské soudy považují za správný názor zajišťující ochranu svědka v širším pojetí. To platí i o Nejvyšším státním zastupitelství, České advokátní komoře a Institutu pro kriminologii a sociální prevenci.
Ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že pojem „svědek“ užitý v ustanovení, které je předmětem výkladu, je třeba chápat v materiálním smyslu, nikoliv v návaznosti na doručení předvolání. Navrhuje, aby byl přijat tento názor s tím, že svědkem, kterému je takto poskytována ochrana, je nejen nositel informací významných pro trestní řízení, ale i pro jiná řízení, kde zákon, který je upravuje, uvádí pojem svědek.
Právnická fakulta Masarykovy univerzity ve svém vyjádření uvedla, že názory členů katedry nejsou jednotné, argumentaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 92/2000 Tz 92/2000, vycházející z pojmu svědek ve smyslu procesně formálním není vnímána jako čistý formalismus při výkladu tohoto pojmu. Dává v úvahu posuzovat jednání vyděrače směřující proti svědkovi v materiálním smyslu jako přípravu či pokus o vydírání budoucího formálního svědka.
Ústav státu a práva nedoporučuje přijmout stanovisko v takové podobě, kdy se při výkladu pojmu svědek používá ze zákona nevyplývající definice svědka v „učebnicové podobě“. S touto definicí souvisí i v zákoně nikde nevymezený použitý pojem „svědek v materiálním smyslu“. Jinak má tento ústav zato, že aplikace ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. je možná i u vydírání směřujícího proti určité osobě před tím, než začala plnit svou zákonnou procesní roli svědka, pokud je ve vědomí pachatele povinnost svědka, jež má být v budoucnu vykonána, dostatečně konkretizována.
Trestní kolegium Nejvyššího soudu po zvážení všech těchto vyjádření a v nich uvedených argumentů zaujalo stanovisko uvedené v právní větě. Pro úplnost je třeba dodat, že je nelze chápat tak, že se jeho závěry omezují jen na svědka vystupujícího v trestním řízení. Vykládané ustanovení poskytuje ochranu i svědkům v jiných řízeních a názory uvedené ve stanovisku je možno vztáhnout i na ochranu těchto svědků.
Usnesením ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 92/2000 Tz 92/2000, jež bylo s citovanou právní větou navrženo k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona, ve které ministr spravedlnosti poukazoval na nesprávnou právní kvalifikaci jednání obviněného M. H., posouzeného v odvolacím řízení jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, ač byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 102 T 164/1999 uznán mimo jiné vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 , odst. 2 písm. e) tr. zák. Uvedeného trestného činu se obviněný M. H. dopustil tím, že dne 14. 5. 1999 v přesně nezjištěné době od 18.15 hodin do 19.30 hod. v H. poškozenému T. G. slovně vyhrožoval zabitím pro případ, že by jako svědek vypovídal před orgány Policie ČR v jeho trestní věci vedené v tu dobu u Policie ČR, Okresního ředitelství - II. oddělení Kriminální policie pod č. j. ORKA-4-125/KS-1-1999, kdy tyto výhrůžky vzbudily u poškozeného důvodnou obavu o jeho život, a proto se téhož dne dostavil na Policii ČR a tuto skutečnost oznámil.
Senát Nejvyššího soudu právní názor, na kterém založil své rozhodnutí, odůvodnil touto argumentací: „Svědek v trestním řízení je osoba rozdílná od obviněného, která je předvolána orgánem činným v přípravném řízení trestním nebo soudem, aby jako svědek vypovídala o tom, co je jí známo o trestném činu, a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení (§ 97 až § 104, § 209 tr. ř.). Povinnosti svědka v trestním řízení ve smyslu ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. je třeba chápat v návaznosti na § 175 tr. zák. jako povinnosti v řízení před soudem, v řízení před státním zastupitelstvím, v řízení před vyšetřovatelem nebo před policejním orgánem, pokud konají přípravné řízení podle trestního řádu.
V trestním řádu a v trestním zákonu jsou institut svědka, jeho postavení v trestním řízení, jeho práva a povinnosti upraveny pouze výše uvedeným způsobem. Podle § 97 tr. ř. je každý povinen se dostavit a vypovídat jako svědek na předvolání. Až tímto předvoláním tedy nastávají pro svědka shora popsané povinnosti, předtím svědek podle trestního řádu žádné povinnosti nemá. Jestliže tedy, jak tomu bylo v daném případě, T. G. předvolání ke svědeckému výslechu ještě neobdržel a žádné povinnosti jako svědek podle trestního řádu neměl, přičemž M. H. nebylo v době jeho shora popsaného jednání vůči T. G. sděleno ani obvinění pro trestný čin, nemohl M. H. vydírat poškozeného T. G. v souvislosti s výkonem jeho povinností svědka.
Pokud by byl přijat výklad ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. ve smyslu, že zvýšená ochrana svědka podle tohoto zákonného ustanovení je poskytována svědku od doby, kdy svými smysly vnímal událost, která by mohla být trestným činem, nepřípustným způsobem v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobo d by se rozšiřoval okruh možných pachatelů takové trestné činnosti. Postižena by totiž mohla být i osoba vydírající takového možného svědka, i když by ani v budoucnu nebylo sděleno obvinění pro trestný čin, případně by takový svědek ani nebyl předvolán k výslechu orgánem činným v trestním řízení. Nelze pominout ani fakt, že chtěl-li by zákonodárce takovým osobám poskytnout zvýšenou ochranu, formuloval by jinak ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. a nespokojil by se pouhým termínem svědek, který je třeba vykládat tak, jak je stanoveno v trestním řádu a v trestním zákonu.
V neposlední řadě je třeba připomenout, že ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. hovoří nejen o svědkovi, ale i o znalci a tlumočníkovi, jejichž přibrání, postavení, práva a povinnosti jsou také upraveny zákonem, přičemž není pochybnosti o tom, že pachatel může uvedený trestný čin spáchat jen vůči znalci a tlumočníkovi, který byl v konkrétním trestním řízení jako znalec a tlumočník přibrán a vykonával jako tlumočník či znalec své povinnosti.
Svědkům před zahájením trestního řízení a před jejich předvoláním je rovněž poskytována ochrana před vydíráním, ale pouze podle ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák."
Rozsudkem z 28. 6. 2000 sp. zn. 7 Tz 133/2000 Tz 133/2000 Nejvyšší soud řešil obdobný případ vydírání svědka, když rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona, pokud jde o kvalifikaci skutku podle § 235 odst. 1 , odst. 2 písm. e) tr. zák. V této trestní věci byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 29. 9. 1999 sp. zn. 4 T 121/99 obviněný R. L. mimo jiné uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 9. 4. 1999 v budově ZŠ v P., když byl přistižen při pokusu o krádež peněženky ke škodě J. Č., té po zadržení vyhrožoval těžkou újmou na zdraví, pokud vše oznámí policii, čímž u ní vzbudil důvodnou obavu, že svoje výhrůžky splní. Odvolání podaná obviněným a státním zástupcem v neprospěch obviněného byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Praze z 21. 12. 1999 sp. zn. 10 To 505/99 .
Nejvyšší soud rozhodl, že byl porušen zákon ve výroku o vině trestným činem vydírání. Především uvedl, že podle důkazů mělo být vydírání pácháno až po tom, co byla trestná činnost obviněného oznámena, a že se vztahovalo k ovlivnění případné budoucí výpovědi poškozené jako svědkyně. Za mylný pak považoval názor obou soudů, že proto, že poškozená v době činu ještě neměla procesní postavení svědkyně, nemohl být čin spáchán v souvislosti s výkonem jejích svědeckých povinností. Rozhodnutí Nejvyšší soud zdůvodnil tím, že ochrana svědka podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. není vázána na jeho procesní postavení založené teprve např. aktem předvolání orgánem veřejné moci, který koná formální řízení, v němž má být svědek vyslechnut. Citované ustanovení poskytuje ochranu každé osobě, která se stala svědkem v materiálním smyslu, to znamená každé osobě, které je něco známo o skutkových okolnostech významných pro rozhodnutí orgánu veřejné moci, a to bez ohledu na okolnost, zda byla nebo nebyla formálně předvolána k podání svědectví. Osoba, která je v uvedeném materiálním smyslu svědkem, požívá ochrany citovaného ustanovení od počátku, to znamená od okamžiku, kdy svým vnímáním získala příslušné poznatky. V krajním případě přichází v úvahu i ochrana v době před jejich získáním, pokud by vydírání této osoby směřovalo k tomu, aby v budoucím řízení porušila svědeckou povinnost, a toto jednání bylo spácháno před tím, než vydíraná osoba poznatky získala. Ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. by se ve vztahu ke zvýšené ochraně svědka zcela míjelo svým účelem, pokud by bylo vykládáno tak, že jeho aplikace přichází v úvahu jen tehdy, jestliže osoba, o jejíž zvýšenou ochranu jde, je v době vyděračského útoku v procesním postavení svědka ve formálním řízení.
Za správné je třeba pokládat názory vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 7 Tz 133/2000 Tz 133/2000.
Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opomenul nebo strpěl, a spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinností.
Pro posouzení sporné otázky je nutné vyložit pojmy „svědek“ a „spáchá čin (vydírání) v souvislosti s povinnostmi svědka“, a to ve vztahu k trestnímu řízení.
Trestní zákon ani trestní řád pojem svědka nedefinují. Trestní řád vymezuje v ustanovení § 97 až § 104 pouze povinnosti a práva svědka a postup při provádění důkazů jeho výpovědí.
V soudní praxi i literatuře jsou ustanovení poskytující zvýšenou ochranu svědků (§ 221 odst. 2 písm. a/, § 222 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e/ tr. zák.), pokud jde o vymezení pojmu svědka, především vykládána ve vztahu k ustanovení § 175 odst. 1 tr. zák., o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, kde jsou vymezeny orgány, před kterými je možno se tohoto trestného činu dopustit. V trestním řízení jsou to soud a dále státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán, pokud konají přípravné řízení.
Svědkem v materiálním pojetí tohoto pojmu svědek je každá fyzická osoba, která nějakou událost, jednání, a tedy i páchání trestné činnosti svými smysly vnímá, a to již v době, kdy tento jev probíhá, to znamená ještě bez souvislosti s trestním řízením. Svědkem v tomto smyslu se nestává až v okamžiku, kdy je podle příslušných procesních předpisů vyzvána k podání svědecké výpovědi. Předvoláním nebo vyzváním ke sdělení poznatků důležitých pro trestní řízení ve smyslu § 97 tr. ř. se stává svědkem ve formálně procesním smyslu.
Pojem svědek uvedený v ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. sám o sobě nevylučuje, aby byl tento zákonný znak chápán v uvedeném materiálním smyslu. K tomu je možno uvést, že trestní řád pojem svědek užívá i v tomto širším smyslu. Např. ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. uvádí jako vazební důvod obavu, že obviněný bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání tím, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky.
Pokud jde o druhý vykládaný pojem, je třeba nejprve uvést, co jsou povinnosti svědka v trestním řízení. Těmito povinnostmi svědka jsou: na předvolání se dostavit a vypovídat o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení (§ 97 tr. ř.); při výslechu zachovávat státem uloženou nebo uznanou mlčenlivost (§ 99 odst. 2 tr. ř.); při výslechu vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet (§ 101 odst. 1 tr. ř.); v rámci výslechu se podrobit příkazu napsat potřebný počet slov, je-li toho třeba ke zjištění pravosti rukopisu (§ 101 odst. 4 tr. ř.); pokud používá při výslechu písemných poznámek, na požádání je předložit vyslýchajícímu k nahlédnutí (§ 93 odst. 1 a § 103 tr. ř.); při rekognici na výzvu vyslýchajícího nejprve popsat osobu nebo věc, o jejíž znovupoznání jde (§ 93 odst. 2 tr. ř., § 103 tr. ř.).
Uvedené povinnosti plní samozřejmě svědek teprve, když je ve formálním postavení svědka. Pojem „spáchá čin v souvislosti s povinnostmi svědka“ je však tak široký, že podle názoru trestního kolegia Nejvyššího soudu zahrnuje i jednání vůči svědkovi v období, kdy svědek ještě své povinnosti neplní, ale jednání má k tomuto plnění povinností určitý vztah. Jelikož jde o souvislost činu záležícího ve vydírání s výkonem povinností svědka, zákonnou podmínkou pouze je, že musí jít o vztah záležící v ovlivňování výkonu uvedených povinností. Takové ovlivňování samozřejmě může být stejně účinné jak po předvolání svědka k výslechu orgánem činným v trestním řízení, tak před ním. Logice uvedených závěrů nasvědčuje i srovnání dikce „spáchá čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti“, se zněním dalších ustanovení trestního zákona poskytujících zvýšenou ochranu svědkům. Zákonné znění „spáchá čin na svědkovi pro výkon jeho povinnosti“ tvořící obsah ustanovení § 221 odst. 2 písm. a) tr. zák. a § 222 odst. 2 písm. a) tr. zák., o úmyslných trestných činech ublížení na zdraví, vymezuje na rozdíl od ustanovení § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. jednoznačně ochranu jen na toho, kdo již své povinnosti vykonal v procesním postavení svědka ve formálním řízení. Je tedy zřejmé, že zákonodárce v citovaných ustanoveních rozlišuje rozsah poskytované ochrany svědkům, a to s ohledem na charakter postihovaných jednání a jejich následků.
Samotné znění zákona v ustanovení § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. tedy neobsahuje takové vymezující údaje, které by přímo nebo nepřímo omezovaly pojem svědka v tom smyslu, jak činí první rozhodnutí Nejvyššího soudu. Naopak jeho logický a systematický výklad plně nasvědčuje tomu, že je jím poskytována ochrana osobám, které jsou svědky v materiálním smyslu. Nelze proto souhlasit ani s názorem uvedeným v tomto rozhodnutí, že by se širším výkladem nepřípustným způsobem, v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobo d, rozšiřoval okruh možných pachatelů takové trestné činnosti.
Senát Nejvyššího soudu v druhém rozhodnutí správně dovodil, že smyslem zvýšené trestněprávní ochrany každé osoby, která je svědkem v materiálním smyslu, je především zajistit to, aby v žádném stadiu nebyla vystavena útokům popsaným v § 235 odst. 1 tr. zák., pokud by jimi byl ovlivňován, byť budoucí, výkon jejích povinností, které má jako svědek ve formálním řízení konaném před orgánem veřejné moci. Nelze pominout, že smyslem ustanovení § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. je také to, aby prostřednictvím zvýšené ochrany svědků byly zajištěny podmínky pro objektivní rozhodování orgánů veřejné moci, které vycházejí mimo jiné i z různých svědectví osob.
Ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. by se ve vztahu ke zvýšené ochraně svědka zcela míjelo svým účelem, pokud by bylo vykládáno tak, že jeho aplikace přichází v úvahu jen tehdy, jestliže osoba, o jejíž zvýšenou ochranu jde, je v době vyděračského útoku v procesním postavení svědka ve formálním řízení. Vyloučit zvýšenou ochranu svědka by v tomto případě v podstatě znamenalo i rezignaci na důraznou ochranu objektivnosti rozhodování orgánů veřejné moci před nepřípustným ovlivňováním důkazů, které teprve budou provedeny ve formálním řízení.