Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tvo 178/2001

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. listopadu 2001, sp. zn. , byla podle § 71 odst. 3 tr. řádu prodloužena vazba obviněného V. K. do 8. února 2002.

V zákonné lhůtě proti tomuto usnesení podal stížnost obviněný V. K. V jejím písemném vyhotovení nesouhlasí s prodloužením vazby nad dva roky a domnívá se, že v jeho případě nejsou dány zákonné podmínky k tomuto postupu. Vrchnímu soudu v Olomouci vytýká, že nevzal v úvahu jeho rodinné poměry, nabídnutý písemný slib a rovněž to, že se trestnímu stíhání nijak nevyhýbal a byl k dosažení orgány policie. V závěru stížnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, přijal již v minulosti nabídnutý písemný slib a propustil jej z vazby na svobodu.

Z podnětu podané stížnosti přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná a vyhovět ji nelze.

Obviněný V. K. byl vzat do vazby usnesením soudce Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2000, sp. zn. , a to z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. V průběhu přípravného řízení byla vazba obviněného opakovaně prodlužována, v řízení před soudem bylo rozhodováno o žádostech obviněného o propuštění z vazby na svobodu, naposledy usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. , jímž byla jeho žádost zamítnuta a současně nebyl přijat písemný slib obviněného jako náhrada vazby.

Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že obviněný V. K. byl na podkladě obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 2 KZv 152/99 spolu s dalšími šesti osobami postaven před soud pro rozsáhlou trestnou činnost majetkové povahy. V jeho jednání je podle obžaloby spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, kterého se měl dopustit devíti pokračujícími útoky a trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, spáchaného dvěma útoky, přičemž zejména trestným činem podvodu měl způsobit škodu v celkové výši přesahující 31 milionů korun. V předmětné věci krajský soud po podání obžaloby dne 19. 7. 2001 nařídil hlavní líčení na den 8. 10. 2001, které muselo být odročeno na dny 2. a 5. 11. 2001 a 14. 11. 2001. Ani v tomto termínu se nepodařilo ve věci byť nepravomocně rozhodnout a hlavní líčení muselo být znovu odročováno na den 30. 11. 2001 a posléze na 16. 1. 2002. V souvislosti s nutností odročení hlavního líčení a s ohledem na dobu vazby obviněného navrhl předseda senátu soudu prvního stupně její prodloužení nad 2 roky, a to o tři měsíce. Tomuto návrhu bylo vyhověno usnesením, proti němuž směřuje projednávaná stížnost obviněného V. K.

Pokud jde o správnost výroku napadeného rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, Nejvyšší soud především zjistil, že návrh předsedy senátu krajského soudu na prodloužení lhůty byl vrchnímu soudu předložen včas, při zachování lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst. 6 tr. řádu. S postupem tohoto soudu lze rovněž souhlasit, pokud se u obviněného V. K. nejdříve zabýval existencí důvodů podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, které jsou předpokladem pro možnost dalšího prodloužení vazební lhůty. Vrchnímu soudu v Olomouci nelze vytknout, jestliže důvody vazby u obviněného i nadále shledává. Nejvyšší soud má zato, že u obviněného V. K. jsou dány skutečnosti, které odůvodňují obavu z možnosti útěku nebo skrývání se a z vyhýbání se trestnímu stíhání. Protože vrchní soud v napadeném rozhodnutí uvádí z jakých okolností obavy v uvedených směrech dovozuje, pokládá i Nejvyšší soud závěr o existenci důvodů vazby u obviněného V. K. za správný, dostatečně odůvodněný a nepovažuje za nutné na něm cokoli měnit. Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že podezření ze spáchání velmi závažných úmyslných trestných činů i v současném stadiu řízení nadále trvá, a v případě, že obviněný bude soudem prvního stupně uznán vinným shodně se žalobním návrhem, hrozí mu vysoký trest odnětí svobody, což činí obavu z případného útěku nebo skrývání se dostatečně reálnou. Navíc oproti tvrzení obviněného je ve spise zadokumentováno (záznamy Policie ČR), že se před svým zadržením nezdržoval v místě trvalého bydliště a bydlel delší dobu v Hodoníně v bytě, který byl označen cizím jménem, přičemž motivací mělo být to, že ve svém trvalém bydlišti byl opakovaně hledán svými věřiteli. Námitkám obviněného V. K. v podané stížnosti nelze přisvědčit též proto, že existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obviněného způsobem předpokládaným v § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, ale lze je opírat o opodstatněné obavy z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění mu má právě vazba zabránit. Nejvyšší soud tím nijak nepředjímá rozhodnutí o vině a trestu, které musí učinit soud prvního stupně, popř. soud odvolací bez ohledu na skutečnost, zda se obviněný nachází ve vazbě či nikoli. Proto účelem tohoto řízení o stížnosti proti prodloužení vazby není posouzení, zda obviněný trestný čin, pro který je stíhán, skutečně spáchal. K prodloužení vazby postačuje důvodné podezření z toho, že se trestného činu dopustil, což zatím - jak vyplývá z výše uvedeného - nebylo vyvráceno.

Nejvyšší soud nespatřuje pochybení napadeného rozhodnutí ani v tom, jestliže vrchní soud dovodil a odůvodnil splnění podmínek pro prodloužení vazby vyplývajících z ustanovení § 71 odst. 3 tr. řádu. Pokud trestní stíhání obviněného V. K. nebylo skončeno v rámci vazební doby dvou let, stalo se tak z důvodů, které nemohou mít povahu neodůvodněných průtahů. Aniž by Nejvyšší soud předjímal celkové hodnocení správnosti dosavadního řízení ještě před jeho pravomocným skončením, pro účely rozhodnutí o prodloužení vazby obviněného lze konstatovat, že v postupu soudu prvního stupně ani v přípravném řízení se nevyskytly takové nedostatky, které by mohly mít negativní vliv na délku vazby. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že jde o věc důkazně poměrně složitou, a co do počtu obžalovaných a jimi spáchaných útoků věc poměrně rozsáhlou. Navíc délka řízení před soudem byla ovlivněna nutností provádění složitého dokazování a jeho doplňování. Snaha soudu prvního stupně o co nejrychlejší vyřízení této věci je dostatečně dokumentována nejen jejím odročováním na co nejkratší dobu, ale i postupem podle § 23 tr. řádu postupným vylučováním spoluobžalovaných ze společného projednávání věci. Z uvedeného je tedy patrné, že pro obtížnost věci nebylo možné trestní stíhání obviněného skončit v dosud stanovené lhůtě, proto bylo namístě její prodloužení nad 2 roky.

S napadeným usnesením se lze ztotožnit, i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obviněného na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména způsobu provedení, a následku, který tím měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby obviněného je nezbytné též ke splnění účelu trestního řízení podle § 1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti obviněného. Z tohoto pohledu považuje Nejvyšší soud za správné rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud nepřijaly nabízený písemný slib obviněného.

Napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout, ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obviněného V. K. prodloužil. Bylo zde důvodně zohledněno, že charakter a složitost této věci vyžadují, aby soud prvního stupně, který o podané obžalobě rozhoduje, měl dostatečný časový prostor k dokončení dokazování, zejména k doplnění dokazování znaleckým posudkem, rozhodnutí ve věci a zpracování písemného vyhotovení rozhodnutí, jeho rozeslání stranám, popř. k předložení věci k odvolacímu řízení. Doba do 8. 2. 2002 je skutečně nezbytně nutná a zcela přiměřená uvedeným požadavkům.

Proto Nejvyšší soud stížnost obviněného V. K. jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, když v napadeném rozhodnutí ani v řízení, které mu předcházelo, nebyly shledány žádné nedostatky.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 11. prosince 2001

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h