Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1273/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2000, čj. -59, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku (dále „soud prvního stupně“) ze dne 28. září 1999, čj.16 C 84/98-33, ve výroku I, kterým bylo určeno, že „navrhovatelé jsou vlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 334, u Katastrálního úřadu ve F., pracoviště T., a to parc. č. 75/13 - zastavěná plocha s rodinným domem č. 618 a parc. č. 75/5 - zahrada, pro k. ú. L. a obec T.“ a ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, a zamítl návrh žalované na vyslovení přípustnosti dovolání.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci a jejich syn Z. K. uzavřeli 6. 6. 1997 „zastavárenskou smlouvu s ručitelským závazkem“, na základě níž byla Z. K. žalovanou poskytnuta půjčka 250.000,- Kč v hotovosti. Dlužník se zavázal, že půjčku vrátí podle splátkového kalendáře včetně zastavárenského poplatku 87.500,- Kč; dále byla sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení při splácení dluhu a sjednáno, že pohledávka žalované se zajišťuje samostatnou smlouvou o zástavě nemovitosti. Téhož dne Z. K. podepsal „uznání dluhu“ představovaného půjčkou a „zastavárenským poplatkem“. Toto uznání dluhu podepsali i žalobci s prohlášením, že s ním souhlasí. Žalobci stejného dne s žalovanou uzavřeli „zástavní smlouvou k nemovitosti“, z jejíhož čl. III plyne, že k zajištění pohledávky specifikované v „zastavárenské smlouvě s ručitelským závazkem“ zastavují parcely č. 75/13 a75/5 s objektem bydlení čp. 618 v katastrálním území L. se sankcí smluvní pokuty 1,000.000,- Kč v případě porušení kteréhokoliv ze sjednaných závazků. Stejného dne žalobci s žalovanou uzavřeli „kupní smlouvu“, jejímž předmětem byly shora specifikované nemovitosti, z níž kromě dalšího plyne, že nemovitosti byly žalobci žalované prodány za sjednanou kupní cenu 337.500,- Kč, přičemž tato kupní cena bude moci být případně uhrazena zápočtem pohledávky představované shora uvedenou zástavní půjčkou ve výši 250.000,- Kč a zastavárenského poplatku 87.500,- Kč. Podle znaleckého posudku z 25. 3. 1997 činila cena uvedených nemovitostí 1,252.080,- Kč. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že všechny shora uvedené dohody byly uzavřeny za situace, kdy syn žalobců Z. K. u žalované usiloval o úvěr ve výši 750.000,- Kč na financování svých podnikatelských aktivit a tento úvěr mu byl posléze poskytnut ve výši toliko 250.000,- Kč. Žalobci před podpisem dohod nevěděli, že bude uzavírána i kupní smlouva týkající se jejich nemovitostí. Žalovaná rovněž neměla v úmyslu získat rodinný dům žalobců, neboť z její strany šlo toliko o způsob zajištění vrácení peněž půjčených synovi žalobců. Protože úvěr nebyl řádně splácen, požádala žalovaná o povolení vkladu kupní smlouvy do příslušného katastru nemovitostí; účinky vkladu nastaly 7. 8. 1997.

Soud prvního stupně konstatoval, že kupní smlouva je absolutně neplatná podle odst. l (dále jen „ “), neboť nebyla uzavřena svobodně a vážně. Kupní smlouva je neplatná i ve smyslu , neboť ačkoliv žalovaná měla úvěr poskytnutý synovi žalobců zajištěný jiným způsobem, využila jeho neuspokojivé finanční situace k tomu, že žalobci podepsali i kupní smlouvu ohledně svých nemovitostí, navíc za kupní cenu stanovenou výrazně pod jejich hodnotou.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Za zásadně mylnou označil konstrukci žalované, dovozující, že předmětná kupní smlouva byla smlouvou o zajištění závazku převodem vlastnického práva (analogicky podle ), a uvedl, že předmětem zajišťovacího převodu práva může být jen právo dlužníka, nikoliv právo třetí osoby. Návrh žalované na připuštění dovolání pro řešení otázky „posouzení platnosti kupní smlouvy z hlediska vážnosti vůle jednajících osob za situace, kdy věcně právní účinky smlouvy měly být naplněny až za splnění dalších podmínek“, jako otázky - podle žalované - zásadně právně významné, odvolací soud zamítl s konstatováním, že v daném řízení nebyla řešena žádná otázka po právně stránce zásadně významná, nadto odlišně od stávající judikatury.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ve znění do účinnosti novely provedené (dále jen „ “) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v . Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, pokud odmítl argumentace žalované, že kupní smlouva byla uzavřena na základě skutečné a vážné vůle jednajících osob. Namítá, že kupní smlouvu není možno vykládat odtrženě, ale v kontextu s ostatními současně uzavíranými listinami, zejména zastavárenskou smlouvou, která v čl. VIII hovoří o podmínkách založení věcněprávních účinků kupní smlouvy, a také ve smyslu v kontextu vůle jednajících osob. Je přesvědčena, že kupní smlouva byla uzavřena vážně, s úmyslem, že nemovitosti nepřejdou do jejího vlastnictví hned, ale na základě vkladu při splnění předem sjednaných podmínek a není tedy správný závěr soudu o neplatnosti smlouvy ve smyslu odst. l . Za nesprávné považuje názor odvolacího soudu že smlouvu nelze posoudit analogicky jako smlouvu podle odst. l a podrobně zdůvodňuje, že s přihlédnutím k , případně je možné uzavřít takovou smlouvu o zajištění závazku převodem práva, jejímž předmětem bude právo třetí osoby, odlišné od osoby dlužníka. Upozorňuje, že pojem dlužník, chápáno z širšího pohledu, je osoba, která je povinna vůči věřiteli plnit, a takovou osobou jsou i žalobci jako ručitelé za původního dlužníka. Uzavírá, že vůle všech účastníků předmětné kupní smlouvy směřovala k převodu vlastnického práva za splnění určitých podmínek a z tohoto pohledu byla vážnost vůle všech účastníků včetně žalobců jednoznačně dána. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. ), tedy podle (dále jen „ “) ve znění před novelou provedenou tímto zákonem a zjistil, že dovolání není přípustné.

Podle odst. l lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání podle , o které dovolatel přípustnost opírá, může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o rozhodnutí zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů, například v publikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Právními otázkami, na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. , publikovaném v Soudní judikatuře č. 12/2000, ve kterém šlo z právního hlediska o stejný případ. V tomto rozhodnutí se uvádí, že kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle ... Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. a obč. zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení . Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.

Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo například vlastnické právo) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází - byť podmínečně - ke změně v osobě nositele práva (např. v osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav. V daném případě zjevně nešlo o zajišťovací převod práva ve smyslu uvedeném shora.

Je zřejmé, že právní názor o neplatnosti kupní smlouvy, vyslovený soudy v nalézacím řízení, je v souladu s uvedeným rozsudkem. Rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadním a dovolání podle přípustné není, přičemž přípustnost není dána ani podle jiného ustanovení .

Vady řízení ve smyslu dovoláním namítány nejsou a nebyly obsahu spisu zjištěny.

Dovolání žalované proto bylo jako nepřípustné odmítnuto [ a odst. l písm. c) ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaná nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobcům žádné prokazatelné náklady nevznikly ( , , a ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. prosince 2001

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu