Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 93/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2.12.1999, č.j. -19, zamítl žalobu, aby žalovaná (původně označená jako Obvodní soud pro Prahu 4) byla povinna zaplatit žalobkyni částku 47.695,- Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 18,2% z částky 3.613,- Kč od 10.8.1997, z částky 3.613,- Kč od 10.9.1997, z částky 3.113 od 10.10.1997, z částky 3.113,- Kč od 10.11.1997, z částky 3.113,- Kč od 10.12.1997, z částky 3.113,- Kč od 10.1.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.2.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.3.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.4.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.5.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.6.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.7.1998, a ve výši 16,1 % z částky z částky 3.113,- Kč od 10.8.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.9.1998 a z částky 3.113,- Kč od 10.10.1998, „vždy do zaplacení“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že žalobkyně byla přijata do pracovního poměru u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.1997, že s účinností od 1.5.1997 byla zařazena do funkce vedoucí civilní kanceláře, že výše jejího platu byla stanovena podle , a č. a že plat jí byl řádně vyplácen, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobou uplatněný nárok na měsíční doplatek mzdy ve výši dalších 58% základního tarifu za dobu od 1.7.1997 do 30.9.1998 není důvodný, neboť žalobkyně byla za svou práci v uvedeném období odměňována a vyplácena v souladu s pracovní smlouvou i právními předpisy, že na svých mzdových nárocích nebyla zkrácena a že tedy její požadavek na doplacení mzdy nemá oporu v hmotném právu; to i za situace, kdy - jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku - lze souhlasit s tvrzením žalobkyně o náročnosti práce, neboť „je obecně známou skutečností, že v období po roce 1989 v souvislosti s řadou změn ve společnosti došlo ke značnému nárustu jak zatížení, tak výkonnosti v práci soudu celkově“.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.5.2000, č.j. -34, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se jak se skutkovými zjištěními, tak s právním posouzením věci soudem prvního stupně; odvolací soud rovněž dovodil, že platové zařazení žalobkyně u žalované bylo provedeno v souladu se a (obou ve znění pozdějších předpisů). Námitku žalobkyně, že „při odměňování nebyla zohledněna její vytíženost“, kterou vyčíslila na 158 % v porovnání s jinými vedoucími kanceláří, odmítl, neboť specifičnost práce zaměstnanců soudů je zohledněna již při stanovení jednotlivých složek platu. Podle názoru odvolacího soudu by bylo možno v tomto případě uvažovat jen o osobním přípatku, který umožňuje ocenit práci zaměstnance dosahujícího velmi dobrých pracovních výsledků nebo kvalitně plnícího větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, avšak jeho přiznání není nárokovou složkou platu, a proto bylo v kompetenci žalované, zda jej žalobkyni přizná či nepřizná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodů nesprávného právního posouzení věci dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „ “. Namítá, že odvolací soud svou úvahou o možnosti přiznání osobního příplatku žalobkyni „upozornil na ustanovení vyhl.č. “ a že „zákonodárce chtěl tímto ustanovením ocenit ty zaměstnance, kteří svými pracovními výkony plní větší rozsah úkolů než ostatní zaměstnanci“. I když připouští, že „z dikce tohoto ustanovení se dá usuzovat, že jde o nárok fakultativní“, nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „na osobní příplatek není právní nárok“, jestliže zaměstnanec – dovolatelka – stanovená kriteria splňuje. Navrhla, aby dovolací soud „rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal věc bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

S účinností od 1. 1. 2001 se účastníkem řízení na straně žalované stala Česká republika – Obvodní soud pro Prahu 4 se sídlem v Praze 2, Spálená č. 2 ( srov. a 2, a , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích). Proto dovolací soud dokončil dovolací řízení s takto označenou žalovanou.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ ]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( ). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ).

V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení

Vzhledem k tomu, že žalobkyně nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení

Za situace, kdy dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení , je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a věty první , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2001

JUDr. Mojmír Putna, v.r.

předseda senátu