Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1102/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 12.10.1998, čj. -80, ve znění opravného usnesení ze dne 1.11.1999, čj. -102, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1.364,013 Kč se 17% úrokem z prodlení od 20.1.1995 do zaplacení, jako náhrady za živý a mrtvý inventář podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.1.2000, čj. -107, změnil na základě odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně aktivně provozuje zemědělskou výrobu, a rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 22.12.1993 byl žalovaný určen povinnou osobou k poskytnutí části náhrad za živý a mrtvý inventář (dále jen „zemědělský inventář“) žalobkyni. Rozhodnutí ministerstva zemědělství vycházelo z okolnosti, že nebylo možno zjistit, která právnická osoba převzala odpovídající část zemědělského inventáře, a za rozhodující, pokud jde o tuto část, považovalo okolnost, že žalované družstvo užívalo půdu zbytkového statku Ž. ke dni účinnosti zákona o půdě. Žalobkyně je vyzvala k poskytnutí shora uvedených náhrad, žalovaný však vykryl žalobkyni pouze jejich polovinu. Zbytek odmítl nahradit s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 24.5.1994, podle něhož nelze uložit povinnost k náhradě za zemědělský inventář právnické osobě, která újmu sama nezpůsobila, a ani není právním nástupcem právnické osoby, která újmu způsobila.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný není pasivně legitimovanou osobou v daném sporu. Tento závěr odůvodnil především tím, že na souzený případ musí soud vždy aplikovat právní předpis platný v době jeho rozhodování, pokud z jeho přechodných ustanovení nevyplývá nutnost použití právního předpisu v jeho znění dosavadním. V daném případě, v důsledku shora citovaného nálezu Ústavního soudu, žalovaný nebyl věcně legitimován od samého počátku řízení, protože žaloba byla podána poté, co uvedený nález nabyl účinnosti. Tím, podle názoru odvolacího soudu, pozbylo účinnosti i správní rozhodnutí o rozkladu ministra zemědělství ČR, které žalovaného určilo jako povinnou osobu, neboť se vázalo na tu část zákona o půdě, která byla nálezem Ústavního soudu ze dne 24.5.1994 zrušena jako protiústavní. Odvolací soud rovněž vyjádřil názor, podle něhož za této situace měla žalobkyně dosud neuspokojený nárok uplatnit proti P. f. ČR, který jediný byl ke dni podání žaloby v tomto sporu pasivně legitimován.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 9.3.2000, napadla žalobkyně včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení , přičemž dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení . Dovolatelka má zato, že právní názor odvolacího soudu, že rozhodnutí ministra zemědělství o určení žalovaného jako jedné z povinných osob k poskytnutí náhrady za zemědělský inventář pozbylo účinnosti dnem účinností nálezu Ústavního soudu ze dne 24.5.1994, jde nad rámec ustanovení , o Ústavním soudu. Žalobkyně se domnívá, že účinnost ani platnost shora uvedeného pravomocného správního rozhodnutí ve věci určení povinné osoby nebyla nálezem Ústavního soudu dotčena, jen práva z něho vyplývající nelze vykonat. Je-li následkem vydání nálezu Ústavního soudu nemožnost vykonatelnosti pravomocných rozhodnutí, vydaných na základě zrušeného předpisu, pak má žalobkyně zato, že žalobou o zaplacení náhrady za zemědělský inventář se výkonu tohoto správního rozhodnutí nedomáhá. Dovolatelka dále konstatuje, že , kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, nebyl tímto nálezem zrušen, resp. v nálezu nebylo vysloveno jeho zrušení ve smyslu ustanovení Proto zastává názor, že odvolací soud měl při posuzování pasivní legitimace žalovaného přihlížet k pravomocnému a platnému rozhodnutí správního orgánu, kterým byly určeny povinné osoby k poskytnutí náhrady ve smyslu zákona o půdě. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle ve znění účinném před 1.1. 2000.

Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v , je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) , a opírá se o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení . Vady řízení ve smyslu ustanovení , nebo podle ustanovení nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ( ).

Předmětem přezkumu je tak právní názor odvolacího soudu, že žalovaný není v řízení pasivně věcně legitimován, protože v důsledku nálezu Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), jímž bylo zrušeno ustanovení hmotného práva z něhož byla původně pasivní legitimace žalovaného dovozována, ztratilo toto ustanovení účinnost a nelze je ke dni rozhodnutí soudu aplikovat.

Dovolací soud konstatuje, že tento právní názor je v souladu s judikaturou, která se postupně vyvíjela v tom směru, že pokud odvolací soud rozhoduje v době, kdy hmotněprávní ustanovení, zakládající původně pasivní věcnou legitimaci žalovaného účastníka, již neexistuje proto, že bylo zrušeno Ústavním soudem pro protiústavnost, a pozbylo tak účinnosti i platnosti, nemůže při právním posouzení věci takové ustanovení aplikovat. Tento výklad dokonce pronikl do řízení o mimořádném opravném prostředku, jakým je dovolání, když Nejvyšší soud České republiky ve věci 2 Cdon 1334/ 96 rozsudkem ze dne 27.10.1998 vyslovil právní názor, že dovolací soud je povinen přihlédnout k tomu, že odvolací soud použil ustanovení zákona, které Ústavní soud později shledal protiústavním.

V dané věci však bylo třeba přihlédnout k tomu, že určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za zemědělský inventář v případech, kdy nelze zjistit právnickou osobu, která jej převzala, bylo , kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě (dále jen „“), svěřeno správnímu orgánu - tj. ministerstvu zemědělství, a že v daném případě správní řízení před ministerstvem zemědělství proběhlo a bylo pravomocně skončeno určením žalovaného jako povinné osoby k poskytnutí náhrad ještě předtím, než nabyl účinnosti nález Ústavního soudu ze dne 24.5.1994 ve věci návrhu na zrušení , publikovaný pod č. 131/1994 Sb., tj. přede dnem 21.6.1994. Dovolací soud proto považuje za nutné zabývat se danou problematikou jednak z hlediska ustanovení zákona č. 182/93 Sb., o Ústavním soudu ( dále jen „“), jednak z hlediska ustanovení zákona ve vztahu k ustanovení zákona o půdě.

Nálezem Ústavního soudu č.131/1994 Sb., bylo dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů, jímž byl den 21.6.1994, zrušeno pod bodem 4 ustanovení vyjádřené v § 20 odst. 2 ve větách třetí a čtvrté slovy: „poskytne náhradu podle odstavce 1 právnická osoba, která ke dni 24.června 1991 užívala pozemky oprávněné osoby. Nelze-li takto určit povinnou osobu,“. V odůvodnění nálezu Ústavní soud konstatoval, že toto ustanovení ukládá povinnost poskytnout náhradu za újmu právnické osobě, která ji sama nezpůsobila a není ani právním nástupcem osoby, která ji způsobila. Poukázal na článek 1, článek 3 a článek 11d, které zakotvují princip rovnosti, a na její článek 4 ve vztahu k nutnosti zachovávat základní práva a svobody. Přitom dospěl k závěru, že pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na základě odvolání se na veřejné hodnoty. Takové odvolání zákonodárce v ustanovení nevyjádřil a není je možno dovodit ani z jiných ustanovení zákona o půdě, včetně jeho preambule, a zákonem stanovená povinnost nesměřuje vůči subjektům spojeným s uplatněním účelu zákona. To vede k závěru, že důvodem zrušení uvedeného ustanovení byl názor Ústavního soudu, že toto hmotněprávní ustanovení odporuje ústavním principům rovnosti a zachování základních práv a svobod, jak jsou zakotveny vd, čili je třeba dovodit jeho protiústavnost přede dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu.

Podle zůstávají pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen, nedotčena, avšak práva a povinnosti podle takových rozhodnutí nelze vykonávat. V uvedeného zákona se dále stanoví, že „jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají zachována“. Uvedená ustanovení vykládá dovolací soud tak, že:

- Výkonem práv a povinností z pravomocných rozhodnutí vydaných před účinností nálezu Ústavního soudu, jímž bylo zrušeno hmotněprávní ustanovení, na jehož základě bylo rozhodnutí vydáno, nelze rozumět jen výkon na základě vykonávacího (exekučního) řízení, ale taková práva nelze ani přiznat, pokud nalézací řízení nebylo před účinností nálezu Ústavního soudu ukončeno. V daném případě nebylo žalovanému rozhodnutím správního orgánu uloženo plnění, protože šlo o rozhodnutí deklarující pouze skutečnost, kdo je povinnou osobou. Po zrušení příslušného hmotněprávního ustanovení ztratil žalovaný pasivní věcnou legitimaci, jak správně dovodil odvolací soud, takže poté mu již nebylo možno povinnost k plnění uložit.

- Rozhodnutí správního orgánu, jež nabylo právní moci přede dnem účinnosti nálezu ústavního soudu, je sice nedotčeno, ale je nadále pro uložení povinnosti žalovanému se strany soudu bezvýznamné, protože již neexistuje hmotněprávní předpis, který původně pasivní věcnou legitimaci založil, pokud žalovaný nesplňuje některé z kriterií pro posouzení osoby povinné podle ustanovení hmotněprávního předpisu (zde ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě) ve znění platném ke dni rozhodování odvolacího soudu.

- Nedotčena zůstávají práva a povinnosti ( ), která byla již naplněna, tj. bylo dobrovolně plněno na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu o určení povinné osoby.

Dovolatelka dále namítá, že Ústavní soud nezrušil ustanovení zákona , které správnímu orgánu - Ministerstvu zemědělství - ukládá rozhodovat o povinné osobě v případech, kdy nelze jednoznačně určit, která právnická osoba je povinnou k poskytnutí náhrady za zemědělský inventář. Podle tohoto ustanovení rozhodne ministerstvo ve správním řízení, že povinnou osobou je právnická osoba, která užívala pozemky oprávněné osoby ke dni účinnosti zákona o půdě. Dovolací soud tuto námitku shledává opodstatněnou, nicméně vychází z dosavadní judikatury, která překlenula uvedený rozdíl v právních předpisech. V rozsudku ze dne 23.2.1996, sp.zn. , dospěl Vrchní soud v Praze k tomuto závěru : „Před účinností , kterým byl od 1.7.1993 změněn a doplněn , byla ... obsažena celá právní úprava určování povinné osoby pouze v zákona ČNR č. 243/92 Sb. ve znění zákona ČNR č. Pozdější novelizací ustanovení zákona o půdě došlo s účinností od 1.7.1993 také k nepřímé novelizaci hmotněprávního obsahu ustanovení zákona ČNR č. ve znění novely. To se v důsledku toho stalo pouze kompetenčním ustanovením, zakládajícím působnost Ministerstva zemědělství rozhodovat ve správním řízení o určení povinné osoby podle hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení zákona o půdě“.

Dovolací soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správným, a podle ustanovení věta před středníkem dovolání žalobkyně zamítl.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (, , ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. prosince 2001

JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu