Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1940/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 21.8.2001, sp.zn. , i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 24.9.1993, čj. -27.

II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze 14.12.2000, , byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze 16.2.1999, sp.zn. , ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 24.9.1993, čj. -27 (ve znění opravného usnesení z 31.10.1994, čj. -38) a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. V tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. V odůvodnění tohoto svého rozsudku dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že v závěrech o vztahu k vycházel odvolací soud z jiného právního názoru, než který byl vyjádřen v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, takže nebylo možné posoudit rozsudek odvolacího soudu jako rozhodnutí spočívající na správném právním posouzení věci; proto byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení vynesl Městský soud v Praze rozsudek z 21.8.2001, sp.zn. , jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku o povinnosti žalovaného bytového podniku uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 1224 v P. – S., T. ulice č. 3, se stavební parcelou č. 3297 a zahradou parc. č. 3298, zapsaných na listu vlastnictví č. 10 u Katastrálního úřadu P. pro katastrální území S., a to tak, že žalobní návrh žalobce na uložení takové povinnosti byl zamítnut. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému podniku na náhradu nákladů řízení před soudy (včetně řízení odvolacího i dovolacího) 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že navzdory tomu, že žalobce nadále trvá na své žalobě vůči žalovanému bytovému podniku a odkazuje na znění ustanovení (s poukazem na to, že v tomto ustanovení je použito výraz „úplatní“, takže zákon postihuje i případy výzvy k vydání věcí učiněné po účinnosti ), neshledal odvolací soud jiné řešení této právní věci než změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalobě vyhověno, protože v dovolacím řízení neobstál předchozí závěr soudů prvního i druhého stupně, že žalovaný podnik je v tomto řešeném právním vztahu pasívně legitimován. Přešla-li tedy povinnost věc vydat účinností , nemůže mít takovou povinnost žalovaný bytový podnik.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 7.9.2001 a dovolání proti tomuto rozsudku bylo poté, když rozsudek nabyl právní moci 10.9.2001, podáno ze strany žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 4.10.2001, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v (ve znění před novelizací ).

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení (ve znění před novelizací ) a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( v již citovaném znění).

Dovolatel zdůrazňoval, že v řízení bylo prokázáno, že je oprávněnou osobou podle ustanovení , že v žalobě uváděné nemovitosti přešly na stát podle ustanovení téhož zákona a že výzva k vydání nemovitostí byla podána včas ve smyslu ustanovení Dovolatel měl proto za to, že „jediným a stěžejním problémem tu zůstává existence či neexistence pasívní legitimace na straně žalovaného bytového podniku“.

Dovolatel rovněž uváděl, že posouzení věci odvolacím soudem ohledně otázky, zda je žalovaný bytový podnik povinnou osobou k vydání žalobcem požadovaných nemovitostí, nepokládá za správné a spravedlivé. Poukazoval zejména na to, že ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví státu, z něhož soudy v daném případě vycházely, jednoznačně vyjadřuje, že tento přechod věcí se nevztahuje na ty věci, na něž oprávněná osoba „uplatní“ nárok podle zvláštního předpisu (tedy také podle , o mimosoudních rehabilitacích). Podle názoru dovolatele není správný závěr soudů dovozovaný výkladem; ze slovního znění citovaného ustanovení nelze totiž, podle názoru dovolatele, dovozovat, že by tu bylo rozhodné uplatnění nároku před účinností ; dovolatel měl za to, že pokud by takový úmysl byl zákonem sledován, byl by v uváděném ustanovení vyjádřen v minulém čase („uplatnil“). Výklad zaujatý v daném případě soudy při rozhodování o této otázce jde nad rámec znění zákonné normy; výkladem právní normy nelze nahrazovat činnost zákonodárnou. Dovolatel posléze dovozoval, že uváděný (soudy zaujatý) právní výklad nepovažuje za správný i proto, že nepřiměřeně zvýhodňuje vlastnictví státu i obcí oproti vlastnictví fyzických osob a oproti nároku fyzických osob na vydání věcí do jejich vlastnictví a vytváří prostor pro únik majetku z procesu jeho restituce oprávněným osobám.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 , podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení – ve znění před novelizací ).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení (v již citovaném znění), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení (ve znění před novelizací ) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení a podle ustanovení , která se nepochybně projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.

Podle ustanovení povinnými osobami podle tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (k 1.4.1991) věci drží, s výjimkou cizích států a podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: „Ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle a podle uplatněn před účinností Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat“.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 11.7.1996, (uveřejněném pro informaci soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, na str. 28-32), byl vysloven právní závěr, že pokud právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), je nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti a tím dotčení smyslu ustanovení , článku 90 y a článku 36 odst. 1 d. Neobstojí ani námitka porušení ústavního principu rovnosti účastníků soudního řízení, protože požadavek neakceptovatelnosti přepjatého formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého z účastníků. Pokud neurčitost procesního rozhodnutí soudu implikuje různé interpretace jeho obsahu, nelze přijmout tu, jež je k tíži dotčených účastníků řízení. I v případě, kdy navrhovatelé nepožádali „záměnu účastníků“ podle ustanovení , i pak je podle ustanovení akceptovatelné odstranění vady návrhu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vzhledem k právní úpravě právní subjektivity a vzájemných vztahů Obce P. a městských částí P. (podle ) vyloženo, že v řízení o návrzích na vydání věcí podle a , jež přešla do vlastnictví obcí podle , je dána věcná pasívní legitimace vedle Obce P. i městských částí P.

V daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, vycházel při posouzení vztahu zákonů č. a č. důsledně z právních závěrů rozsudku dovolacího soudu ze 14.12.2000, . Spokojil se však jen tím, že konstatoval bez dalšího do protokolu o jednání před odvolacím soudem, že „žalobce trvá nadále na žalobě zaměřené vůči Bytovému podniku v P. v likvidaci“, a přikročil ke změně rozsudku soudu prvního stupně v tom smyslu, že žalobní návrh žalobce v dosavadním znění byl zamítnut.

Názor na správnost tohoto postupu při rozhodování o žalobním návrhu na vydání věcí podle ustanovení , v němž soudy obou stupňů neměly podstatných pochybností o tom, kdo je tu oprávněnou osobou, ani o podání výzvy k vydání věcí, jakož i o zákonném předpokladu pro vydání věcí ve smyslu ustanovení , dovolací soud s odvolacím soudem nesdílí. Shodně s právními závěry, obsaženými ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu ČR ( ), je dovolací soud toho názoru, že i tu bylo třeba postupovat podle ustanovení a (ve znění před novelizací ) v návaznosti na ustanovení téhož právního předpisu. Vzhledem k ustanovení (v již citovaném znění) bylo ovšem třeba, aby k umožnění postupu podle ustanovení a téhož právního předpisu rozhodl odvolací soud o odvolání žalobce podle ustanovení (v již citovaném znění).

Bylo třeba mít na zřeteli, že věcnou legitimací se označuje stav, kdy účastník řízení je subjektem práva, které je předmětem řízení, že věcnou legitimací rozumíme stav vyplývající z hmotného práva, podle něhož fyzická osoba či právnická osoba je subjektem práv a povinností, jež jsou předmětem řízení, a že z hlediska věcné pasívní legitimace je relevantní, zda návrh na zahájení řízení se týká věci, ohledně níž může žalobcem označený subjekt disponovat; na druhé straně bylo třeba mít na zřeteli, že je to procesní právo, které vymezuje, kdo je účastníkem řízení a že v tomto smyslu musí návrh na zahájení řízení obsahovat vyčerpávající vylíčení skutečností, přičemž není vyloučeno ani to, že doplnění tohoto vylíčení skutečností může být dosaženo nejen doplněním a upřesněním ze strany žalobce, ale i teprve podle provádění odpovídajícího dokazování. V daném případě nebylo např. dostatečným způsobem objasněno, zda mezi obcí, jako vlastníkem věcí uvedených v žalobě žalobce, a žalovaným bytovým podnikem existoval nebo neexistoval kupř. smluvní vztah týkající se výkonu správy nemovitostí, patřících obci.

V každém případě však musel v daném případě předcházet rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné pasívní legitimace na straně žalovaného postup ze strany soudu (a to jmenovitě ze strany soudu prvního stupně) podle ustanovení a v návaznosti na ustanovení (ve znění před novelizací ) s poukazem nejen na ustanovení a na ustanovení , jakož i na ustanovení zákona o městě P., ale také s poukazem na to, jak jsou podle judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vykládána ustanovení uváděných právních předpisů, vycházející ze zcela nepochybné skutečnosti, že , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, byl vydán později než , o mimosoudních rehabilitacích, a že nelze přesvědčivě vycházet z toho názoru (zastávaného dosud žalobcem), že to je bez jakéhokoli vlivu na ustanovení , jmenovitě jeho ustanovení . Teprve poté, když by žalobce po předchozím postupu soudů podle ustanovení a (ve znění před novelizací ), ale případně i podle ustanovení téhož právního předpisu nedůvodně (a to i přes výsledky provedeného dokazování) trval na tom, že je tu věcně pasívně legitimován subjekt, který podle hmotného práva tuto legitimaci nemá, nezbylo by soudu než žalobu zamítnout (srov. k tomu např. už rozhodnutí uveřejněná dříve k této problematice ve Sbírce soudních rozhodnutí a ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů pod č. 120/1952 a pod č. 47/1956).

Dovolací soud vycházel tedy z odlišného právního názoru než odvolací soud a proto neshledal rozhodnutí odvolacího soudu správným (srov. ve znění před novelizací ) a na podkladě přípustného dovolání dovolatele ( téhož právního předpisu) i na základě shledaného dovolacího důvodu podle ustanovení a d/ (ve znění před novelizací ) přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ( a 5 v již citovaném znění).

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( v již citovaném znění), v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( , věta druhá, téhož právního předpisu).

V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího ( , věta třetí, ve znění před novelizací ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 15. listopadu 2001

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu