Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 265/2020
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem titul et titul Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 13 650 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 000 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a dále částku 1 190 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 190 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 800 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 250,25 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 520,03 Kč, úrok ve výši 19,38 % ročně z částky 6 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 000 Kč od 30. 11. 2019 do 30. 12. 2019 a z částky 1 000 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a dále částku 2 660 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 273,03 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 597,64 Kč, úrok ve výši 19,31 % ročně z částky 3 156,37 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 156,37 Kč od 30. 11. 2019 do 30. 12. 2019 a z částky 1 966,37 Kč od 31. 12. 2019, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč na účet číslo variabilní symbol, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 000 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a dále částku 1 190 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 190 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 800 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 250,25 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 520,03 Kč, úrok ve výši 19,38 % ročně z částky 6 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 000 Kč od 30. 11. 2019 do 30. 12. 2019 a z částky 1 000 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a dále částku 2 660 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 273,03 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 597,64 Kč, úrok ve výši 19,31 % ročně z částky 3 156,37 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 156,37 Kč od 30. 11. 2019 do 30. 12. 2019 a z částky 1 966,37 Kč od 31. 12. 2019, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do 3 dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 9 800 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 6 000 Kč a poplatků ve výši 3 800 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, právnická osoba anonymizována tři slova, dne 27. 4. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo 2011, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 1 200 Kč s úrokovou sazbou 19,38 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 180 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 21. 6. 2019. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 1 000 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 16. 6. 2018, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 11 800 Kč (jako součtu jistiny ve výši 6 000 Kč, poplatků ve výši 3 800 Kč a další navýšení účtované původním věřitelem).
2. Dále se žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 3 850 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 3 156,37 Kč a poplatků ve výši 693,63 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, právnická osoba anonymizována tři slova, dne 30. 1. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo 2011, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 660 Kč s úrokovou sazbou 19,31 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 800 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 200 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 45 pravidelných týdenních splátkách po 148 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 12. 2018. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 2 810 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 16. 6. 2018, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 5 600 Kč (jako součtu jistiny ve výši 3 156,37 Kč a poplatků ve výši 693,63 Kč a další navýšení účtované původním věřitelem).
3. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tyto svoje pohledávky za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 s účinností k témuž dni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
5. Soud ve věci usnesením ze dne 17. 12. 2020 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 15. 1. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
6. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 27. 4. 2018 vč. smluvních podmínek a zákaznickou kartou žalovaného ze dne 27. 4. 2018. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 27. 4. 2018 smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti, podle které anonymizována čtyři slova poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 1 200 Kč, úrok ve výši 1 200 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč (celkem navýšené o 4 800 Kč) v 60 týdenních splátkách po 180 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na hlavní pracovní poměr s čistou mzdou 13 700 Kč měsíčně. Celkové měsíční příjmy měly činit v dubnu 2018 částku 13 700 Kč. Celkové výdaje měly činit v dubnu 2018 částku 10 944 Kč, která sestává z částek 6 000 Kč za výdaje na bydlení, osobní výdaje 4 500 Kč a splátky úvěrů ve výši 444 Kč. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 2 756 Kč. Žalovaný žije v nájemním bytě ve společné domácnosti s manželkou a 2 nezaopatřenými dětmi. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výplatní pásky, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu.
7. Dále soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne 30. 1. 2018 vč. smluvních podmínek a zákaznickou kartou žalovaného ze dne 30. 1. 2018. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 30. 1. 2018 smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti, podle které anonymizována čtyři slova poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 800 Kč, úrok ve výši 660 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 200 Kč (celkem navýšené o 2 660 Kč) v 45 týdenních splátkách po 148 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na hlavní pracovní poměr s čistou mzdou 14 500 Kč měsíčně a pobírá státní podporu ve výši 1 000 Kč. Celkové měsíční příjmy měly činit v lednu 2018 částku 15 500 Kč. Celkové výdaje měly činit v lednu 2018 částku 12 400 Kč, která sestává z částek 8 400 Kč za výdaje na bydlení a osobní výdaje 4 000 Kč. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 3 100 Kč. Žalovaný žije v nájemním bytě ve společné domácnosti s manželkou a 2 nezaopatřenými dětmi. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výplatní pásky, pracovní smlouvu, doklad o platbách SIPO a nájemní smlouvu.
8. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 vč. přílohy číslo (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 29. 11. 2019 vč. podacího lístku ze dne 13. 12. 2019, předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020 vč. podacího lístku ze dne 10. 5. 2020 soud zjistil, že dopisem ze dne 29. 11. 2019, odeslaným dne 13. 12. 2019, bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 7. 5. 2020 a odeslána 10. 5. 2020.
9. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
16. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a 4 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením obou úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ). V daném konkrétním případě pak právní předchůdce žalobkyně při uzavírání obou předmětných smluv s žalovaným měl mít k dispozici výplatní pásky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a u smlouvy ze dne 30. 1. 2018 měl k dispozici i doklad o platbách SIPO, přičemž tyto doklady byly bez jakékoli bližší specifikace (např. datum, období, apod.) a nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného, a vzhledem k tomu, že měl žít ve společné domácnosti s manželkou ani skutečnost, zda jsou tato výdělečně činná a jaká je výše jejího příjmů, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalovaného. Také bylo zjištěno, že žalovaný má dvě nezaopatřené děti, přitom nebylo zjišťováno, jaké jsou jeho skutečné náklady na bydlení vč. dětí a další výdaje. Skutečnost, že jeho výdaje nebyly řádně ověřovány, potvrzuje i fakt, že v lednu 2018 má žalovaný výdaje na bydlení 8 400 Kč a dubnu téhož roku pouze 6 000 Kč. Z čehož opětovně vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně neověřoval skutečné výdaje žalovaného a nelze tak zjistit, jaký byl fakticky použitelný příjem žalovaného pro posouzení úvěruschopnosti. Při porovnání pravidelných měsíčních příjmů žalovaného, s odhlédnutím od neověřených ostatních příjmů, s odhadovanými měsíčními výdaji je nutno konstatovat, že žalovaný není schopen jakýkoliv úvěr splácet, když částka, která mu zůstává označená jako„ použitelný příjem“ (3 100 Kč, resp. 2 756 Kč) nedosahuje pro rok 2018 ani výše životního minima (3 410 Kč, resp. 2 830 Kč bez zohlednění nezaopatřených dětí). Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětných smluv dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smluv a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětných spotřebitelských smluv. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou obě smlouvy o úvěru ze dne 27. 4. 2018 i ze dne 30. 1. 2018 neplatné. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudní dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
17. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 27. 4. 2018 žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 1 000 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 5 000 Kč. U smlouvy ze dne 30. 1. 2018 poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku 4 000 Kč, žalovaný však vrátila částku 2 810 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 1 190 Kč. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení částky 5 000 Kč u smlouvy ze dne 27. 4. 2018 a částky 1 190 Kč u smlouvy ze dne 30. 1. 2018. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 29. 11. 2019, který mu byl doručován 13. 12. 2019 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději 18. 12. 2019 a desetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 30. 12. 2019. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 5 000 Kč a částky 1 190 Kč dne 31. 12. 2019 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 9,75 % ročně u částky 5 000 Kč a ve výši 9 % ročně u částky 1 190 Kč, u obou částek od 31. 12. 2019 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení číslo Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
18. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
19. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 6 190 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 7 460 Kč a dále mnohem větší část příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
20. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 13 650 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.