Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 237/2001

-42

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem potvrdil k odvolání žalobců rozsudek ze dne 23. 3. 2000, čj. -27, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na uložení povinnosti zaplatit žalobcům částku 256.143,93 Kč s příslušenstvím. Vedle toho soud prvního stupně zavázal žalobce k povinnosti společně a nerozdílně uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 23.900,- Kč a nahradit náklady státu na svědečné ve výši 875,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl k závěru, že žalobci se kupní smlouvou č. 127/96-3 o prodeji privatizovaného majetku státního podniku K.h.V., uzavřené mezi F.n.m.Č.r. jako prodávajícím a žalobci jako kupujícími, stali vlastníky samostatně privatizované jednotky hotelu L.b. Současně s vlastnictvím přešla na žalobce práva a závazky prodávajícího F.n.m.Č.r., které s privatizovaným podnikem souvisely. Soud prvního stupně zjistil, že v příloze k zápisu o předání a převzetí privatizované jednotky ze dne 29. 11. 1996 je uvedena pohledávka za žalovaným ve výši 256.143,93 Kč. Z protokolu o vzájemných pohledávkách mezi žalovaným a státním podnikem K.h. ze dne 9. 5. 1996 plyne, že žalovaný uvedenému státnímu podniku dlužil částku 3,092.522,23 Kč a K.h., státní podnik, dlužili žalovanému částku 3,498.562,76 Kč. Svědek Ing. F.Č., který byl v té době pověřen řízením státního podniku, potvrdil, že v době od 5. 9. 1996 do 15. 11. 1996 docházelo k dalším platbám ze strany žalovaného na účet státního podniku. Protože soudu prvního stupně nebyly předloženy doklady, které by dluh žalovaného (částky v cit. protokolu uvedené) vůči Státnímu podniku K.h. ke dni 9. 5. 1996 prokazovaly, žalobci tak neunesli důkazní břemeno o vzniku a výši pohledávky a soud žalobu zamítl.

Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že soud nepochybil, když žalobu zamítl. Žalobci se kupní smlouvou ze dne 1. 11. 1996 o prodeji privatizovaného majetku uzavřenou s F.n.m. stali podílovými spoluvlastníky hotelu L.b. a přešla na ně práva a povinnosti státního podniku K.h. Podle protokolu ze dne 9. 5. 1996 činil závazek žalovaného vůči K.h. částku 406.040,53 Kč. V průběhu obchodního styku docházelo k úhradě pohledávek na účet státního podniku K.h., které měly být převáděny na účet žalovaného. Ze zápisu o předání a převzetí privatizované jednotky ze dne 29. 11. 1996 a přílohy k němu, saldokonto pohledávek a závazků ze dne 31. 10. 1996, činila pohledávka K.h. za žalovaným ke dni 31. 10. 1996 částku 256.143,93 Kč, která byla postupně, podle svědectví Ing. F.Č., splácena. Jednotlivé pohledávky K.h. však nebyly doloženy, ačkoli bylo na žalobcích, aby je doložili. Výsledek auditu účetní závěrky k 1. 10. 1996, který navrhovali žalobci, nemůže být podkladem pro závěr o existenci pohledávky státního podniku K.h. vůči žalovanému, protože i později docházely K.h. další platby. Odvolací soud dále zavázal žalobce, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 5.975,- Kč a zamítl návrh žalobců, aby proti rozsudku bylo připuštěno dovolání k posouzení právní otázky nutnosti dokazování jednotlivých pohledávek, když celková výše pohledávek a její právní důvod byly doloženy.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci v otevřené lhůtě dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu napadají v plném rozsahu a domnívají se, že vychází z nesprávného právního posouzení věci podle ust. 241 odst. 3 písm. d) – , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “) a je přípustné s ohledem na ustanovení Skutkový stav věci je podle dovolatelů zjištěn správně. Dovolatelé však namítají, že žalovaný v průběhu celého řízení svůj závazek nezpochybnil, pouze argumentoval tím, že jím privatizovaný majetek nezaplatil a F.n.m.Č.r. proto od smlouvy odstoupil a v důsledku odstoupení od kupní smlouvy se závazky vrátily na F.n.m. Námitky žalovaného se však týkají jiného závazkového vztahu, z jiné kupní smlouvy, s projednávanou věcí nesouvisející. Domnívají se proto, že odvolací soud nesprávně požadoval prokazování „jednotlivých pohledávek“, když celková výše pohledávky a obchodní styk žalovaného se státním podnikem K.h.V., jako právní důvod vzniku pohledávky byl prokázán a nikým nebyl zpochybněn. Dovolatelé považují za nespravedlivé, když oni sami z téhož právního důvodu sami plnili např. pohledávku H.S. v T., ve výši 516.658,- Kč, která byla dokumentována stejnými listinnými důkazy (zejména saldokontem), kterými byl dokumentován jejich nárok vůči žalovanému. Dovolatelé se domnívají, že předmětná právní otázka nebyla dosud řešena, takže se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a navrhují, aby Nejvyšší soud připustil dovolání a podle ust. rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Dovolání není přípustné.

Dle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) podle ustanovení Vady vyjmenované v (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( ), ovšem nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je dále přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních a V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení (rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím) ani ustanovení (rozsudek ze dne 23. března 2000 je prvním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci). Podle není dovolání přípustné, neboť odvolací soud přípustnost výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil.

Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle , kterého se výslovně žalobci dovolávají. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

Dovolatelé přisuzují po právní stránce zásadní význam otázce, zda je nutné, aby soud dokazoval jednotlivé pohledávky, když celková výše pohledávky a její právní důvod údajně byly doloženy.

V předmětném sporu se jednalo o převod pohledávky s. p. Krkonošské hotely Vrchlabí na žalobce kupní smlouvou ze dne 1. 11. 1996 vůči žalovanému. Důkazní břemeno k prokázání vzniku takto získané pohledávky bylo na žalobcích. V průběhu řízení došlo ke zpochybnění výše pohledávky, a pokud nebyly soudu předloženy hodnověrné důkazy, ze kterých by soud mohl učinit závěr o vzniku a výši pohledávky, soud žalobu z tohoto důvodu zamítl.

V posuzovaném případě tudíž šlo o dokazování a o skutková zjištění jako výsledek dokazování (tedy o otázku „questio facti“), nikoli o otázku právního posouzení věci.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( , věta první, ), podle a odmítl.

Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, u žalovaného však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení , věty první (per analogiam), a výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 13. listopadu 2001

JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.

předseda senátu