Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1237/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) R. Š., zastoupeného A. Š. a B) V. Š, zastoupené prvým žalobcem, proti žalovanému Státnímu statku V., zastoupenému advokátem, o náhradu mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.1.2001, čj. -61, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16.ledna 2001, čj. - 61, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14.července 1999, čj. -41, s výjimkou výroku pod bodem II. o zastavení řízení, se zrušují, a věc se vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 14.7.1999, čj. -41, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům jako oprávněným osobám podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), částku 111.000 Kč s úroky z prodlení jako náhradu za mrtvý inventář. Dalšími výroky jednak zastavil řízení pro částku 77.700 Kč s úroky z prodlení, jednak rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně na základě odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně „změnil\" rozsudkem ze dne 16.1.2001, čj. -61, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit prvnímu žalobci částku 55.500 Kč s 16% úrokem z prodlení od 8.9.1994 do zaplacení a druhé žalobkyni taktéž částku 55.500 Kč s 16% úrokem od 8.9.1994 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V průběhu řízení totiž připustil změnu žaloby ve znění výroku tohoto rozsudku. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku především potvrdil správnost skutkových zjištění a z nich vycházejících právních závěrů soudu prvního stupně o tom, že žalobci jsou osobami oprávněnými a žalovaný osobou povinnou a že se jedná o nárok podle ustanovení § 20 zákona o půdě. Uznal včasnost uplatnění nároku u soudu s přihlédnutím k ustanovení § 13 zákona a § 100 a násl. ObčZ. Odvolací soud dále zdůraznil význam dohod uzavřených mezi účastníky, které deklarují závazek právního předchůdce žalovaného poskytnout žalobcům plnění včetně způsobu poskytnutí náhrady. Považuje však za protismyslnou část znění čl. 3 dohod mezi účastníky, neboť je nerealizovatelný záměr, podle něhož by byly nároky žalobců vypořádány podílem na jmění privatizovaného podniku po ukončení jeho privatizace či prodeje. Tyto části ujednání mezi účastníky považuje odvolací soud za neplatné podle ustanovení § 37 odst. 2, případně podle ustanovení § 37 odst. 1 ObčZ, dodává však, že nejde o neplatnost celé smlouvy. Jinak totiž ze smlouvy jasně vyplývá, kdo a komu má plnit, v jaké hodnotě a za co. Odvolací soud proto považuje za platně uzavřenou smlouvu v čl. 3 potud, pokud se povinný zavázal poskytnout žalobci na vypořádání jeho podílu podíl na privatizovaném státním podniku do 31.12.1993. Nedodržením tohoto závazku ze strany žalovaného nárok žalobců však nezanikl; v situaci, kdy tato povinnost přešla na právního nástupce původně žalovaného, který přejal pouze pasiva, proto dle odvolacího soudu nebylo možno plnit formou původně účastníky dohodnutou, a žalobci jsou proto oprávněni domáhat se plnění i ve finanční formě, jak ostatně učinili. Podle odvolacího soudu v daném případě nezačala obecná tříletá promlčecí lhůta běžet od uplatnění nároku u právního předchůdce žalovaného, ale až od 1.1.1994, poněvadž účastníci si v čl. 3 smlouvy dohodli, že pohledávka bude vyrovnána do 31.12.1993. Protože se tak nestalo, obecná tříletá promlčecí lhůta počala žalobcům běžet až dnem 1.1.1994, a žalobci tak uplatnili svůj nárok v rámci této lhůty, tedy včas. Rozsudek nabyl právní moci dne 14.2.2001.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v zákonné lhůtě dovoláním, v němž navrhuje, aby o jeho přípustnosti rozhodl dovolací soud. Odvolací soud totiž návrhu žalovaného na připuštění dovolání nevyhověl, přestože se podle názoru žalovaného jedná o věc zásadního právního významu. Dovolací důvod žalovaný založil na ustanovení . Nesprávnost napadeného rozsudku spatřuje žalovaný především v tom, že odvolací soud se zabýval pouze jednou z námitek žalovaného uplatněných v odvolání, totiž námitkou promlčení práva. Stanovení počátku běhu promlčecí lhůty podle odvolacího soudu by žalovaný považoval za správné jen v tom případě, kdyby žalobci žalovali na dohodnuté plnění. V daném případě bylo však žalováno zaplacení finanční náhrady, tedy nedohodnuté plnění, jehož důvodnost byla podle žalovaného zpochybněna, a proto je nutno za počátek běhu promlčecí lhůty považovat den 15.12.1992, kdy žalobci uplatnili nároku původního žalovaného; jestliže byla žaloba podána až dne 6.11.1996, je námitka promlčení důvodná. Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho dalšími, v odvolání podrobněji uvedenými argumenty a závěrem vyjadřuje nejistotu ohledně správnosti procesního postupu odvolacího soudu při změně rozsudku soudu prvního stupně v důsledku změny žaloby v odvolacím řízení. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném před 1.1. 2001 (dále jen „OSŘ“).

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v ustanovení a je založeno na důvodech podřaditelných pod ustanovení , . Dovolací soud se proto nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle ustanovení je dovolání přípustné jen v případech stanovených zákonem. Přípustnost dovolání je upravena v ustanoveních až . Vady řízení podle ustanovení , ke kterým je dovolací soud povinen přihlížet vždy, nebyly zjištěny, ani dovolatelem namítány.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení , nebo zda postupoval podle ustanovení , a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení a je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.

Z porovnání výroků i obsahové stránky rozsudků soudů prvního stupně a soudu odvolacího v dané věci nelze dojít k závěru, že by rozsudek Krajského soudu v Brně byl rozsudkem měnícím ve shora uvedeném smyslu. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že žalobci v odvolacím řízení pozměnili znění žalobního návrhu - namísto původně uplatněné částky ve výši 111.000 Kč s příslušenstvím, jako náhrady za mrtvý inventář podle zákona o půdě pro oba žalobce požadovali, aby žalovaný zaplatil každému z nich částku 55.000 Kč s příslušenstvím. Žalobci tak, aniž by změnili obsahovou stránku žaloby, přizpůsobili znění žalobního petitu požadavkům ustanovení , ,ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ ObčZ“).. Dovolací soud z tohoto hlediska považuje rozhodnutí odvolacího soudu, jímž změnu žaloby připustil, za nadbytečné, neboť v daném případě šlo pouze o upřesnění žaloby ve smyslu shora citovaného ustanovení ObčZ, nikoli o změnu práv a povinností. Skutečnosti, že jeho rozhodnutím se nemění ani právní důvod uplatněného nároku, ani jeho právní základ a výše, si byl ostatně zřejmě vědom i odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jím připuštěná změna žaloby fakticky znamenala pouze „kosmetickou„ úpravu požadavku žalobců.

Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů při tomto vymezení práv a povinností dospěly ke shodným závěrům, je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat, bez ohledu na formulaci výroku tohoto rozsudku, za rozsudek potvrzující, nikoli měnící; nemůže se proto uplatnit přípustnost dovolání podle ustanovení . Přípustnost dovolání podle ustanovení nepřichází v úvahu proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen.

Odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil ( ), žalovaný však návrh na připuštění dovolání v odvolacím řízení učinil ( ). Dovolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je přípustnost dovolání žalovaného podle ustanovení dána, protože otázka včasnosti uplatnění nároku a formy náhrady za odňatý zemědělský inventář podle ustanovení zákona o půdě, jak je řešena v rozsudku odvolacího soudu, má zásadní právní význam. Věc posoudil proto v rámci důvodů uvedených v dovolání ( věta prvá ).

Pro posouzení shora uvedených otázek je rozhodující právní závěr, který dovolací soud zastává ve své konstantní judikatuře, tj. že řízení o náhradě podle ustanovení zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu ustanovení . Soud v něm totiž nerozhoduje jen o vzniku práva na náhradu zemědělského inventáře, včasnosti jeho uplatnění a výši nároku, ale též o formě náhrady ( zákona o půdě). Proto také v případě, kdy případná dohoda účastníků o náhradě neupravuje jasně formu náhrady, takže její řešení závisí na rozhodnutí soudu, nepřichází v úvahu úroky z prodlení do doby právní moci jeho rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.3.1999, sp.zn. ).

V dané věci odvolací soud správně uzavřel, že nedošlo k promlčení nároku žalobců. Z obsahu dohod ze dne 2.3.1993 a 22.6.1993 o náhradě za odňatý mrtvý inventář, uzavřené mezi žalobci a právním předchůdcem žalovaného, z nichž vycházejí účastníci i soud, vyplývá, že plnění mělo být poskytnuto buď formou podílu na jmění privatizovaného podniku (právního předchůdce žalovaného) do 31.12.1993, nebo – pokud by k plnění uvedenému na prvém místě nedošlo, později, po ukončení privatizace či prodeje podniku. Přitom pro tento případ nebyla již žádná forma náhrady dohodnuta. Odvolací soud také logicky dovodil, že po uskutečněné privatizaci nepřichází již v úvahu náhrada formou „podílu na jmění privatizovaného podniku\". Vzhledem k tomu, že dle obsahu spisu nastala právní situace uvažovaná na druhém místě ( tj. podíl na jmění privatizovaného podniku nebyl do 31.12.1993 poskytnut), začala běžet tříletá promlčecí lhůta k jinému vypořádání nároku žalobců. Není přitom rozhodující, jakou formu náhrady žalobci požadují, protože jde o určitý způsob vypořádání, v němž soud není vázán návrhy účastníků. (Viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp.zn. , uveřejněný pod č. 49 v publikaci \" Zemědělské restituce a soudní praxe\", C.H.BECK, 1998).

Dovolatel odkazuje - pokud jde o věcné naplnění dovolacích důvodů - rovněž na obsah odvolání, včetně toho, že soud se nevypořádal s návrhem na plnění ve věcech, který právní předchůdce žalovaného učinil. Podle ustanovení § 20 odst. 3 zákona o půdě se náhrada za zemědělský inventář poskytuje ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a v přiměřeném množství, a teprve, není-li to možné, nastupují jiné formy náhrady – především poskytnutí služeb pro zabezpečení zemědělské výroby, popřípadě podílem na jmění povinné osoby, či v jiné formě. Okolností, zda lze náhradu poskytnout ve věcech, se musí tedy soud zabývat, a pokud náhradu přizná v jiné formě, musí její použití řádně zdůvodnit. Takto rozhodl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. května 1998, sp.zn. . Z hlediska těchto závěrů se jeví odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, proč byla zvolena peněžitá forma náhrady, nedostatečná. Odvolací soud totiž nezdůvodnil, proč by žalovaný nemohl plnit žalobcům ve věcech. Takovému plnění by jistě nebránila okolnost, že je právním nástupcem původní povinné osoby, který převzal pouze pasiva.

Dovolací soud proto neshledal z hlediska formy náhrady správným právní závěr odvolacího soudu, a rovněž tak i soudu prvního stupně, a podle ustanovení věta za středníkem a odst. 2 obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm jsou oba soudy vázány právním názorem dovolacího soudu, a nově rozhodnou o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. listopadu 2001

JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu