Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1351/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka Olomouc z 20.3.2001, sp.zn. , i rozsudek Okresního soudu v Šumperku z 27.5.1997, čj. -365 (ve znění opravného usnesení z 26.6.1997, čj. -379).

II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 26.3.1992, aby žalovanému muzeu bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání originálů 33 obrazů (olejomaleb na plátně), v žalobě popsaných konkrétními identifikačními údaji, jakož i „ostatních obrazů, inventáře a militárií, které byly původně na zámku v B. a patřily vlastnici zámku M. H. M.\". Podle názoru žalobce přešly tyto předměty na stát bez právního důvodu, protože původní majitelce zámku byl konfiskován pouze zemědělský majetek, a to rozhodnutím bývalého Krajského národního výboru v O. z 13.5.1949, čj. 562-5-V-1949-WX/4. Žalobce jako oprávněná osoba ve smyslu ustanovení vyzval žalované muzeum o vydání uvedených movitých věcí, ale bezvýsledně.

Žalované muzeum navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že není bezpečně doloženo, že je žalobce oprávněnou osobou podle a že předměty, vymáhané žalobcem nebylo možné přesně identifikovat podle údajů žalobce, zda totiž skutečně jde o věci původně sepsané jako inventář zámku B.

Soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníka řízení, vyslechl svědka Ing. M. Z. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze 17.8.1993, čj. -274, byla žaloba žalobce zamítnuta a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému muzeu na náhradu nákladů řízení 920,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že sice lze přisvědčit názoru, že v daném případě se opatření podle dekretu č. 12/1945 Sb., týkající se zemědělského majetku, nevztahovalo na inventář zámku B., avšak je skutečností, že matka i teta žalobce, jako jeho předchůdci, byly osobami německé národnosti, takže podle dekretu č. 108/1945 Sb. jejich majetek přešel bez náhrady na stát, a to bez rozhodnutí o konfiskaci dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., tedy k 25.10.1945. Soud prvního stupně byl proto toho názoru, že tu nelze uložit povinnost k vydání nezemědělského majetku, na který se tu nevztahuje ani a ani Proto byla žaloba žalobce zamítnuta. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto vzhledem k tomu, že žalobce měl v řízení ve věci samé plný úspěch.

Okresní soud v Šumperku vydal pak doplňující rozsudek ze 14.1.1994, čj. -290, jímž ve vztahu ke změněnému návrhu žalobce byl upřesněn výrok zamítavého rozsudku co do jednotlivých movitých věcí, jichž se toto rozhodnutí týká.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku (ve znění doplňujícího rozsudku) rozhodl Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci usnesením z 30.6.1994, sp.zn. . Výrokem tohoto usnesení bylo připuštěno částečné zpětvzetí žaloby žalobcem a doplňující rozsudek byl ve výroku týkajícím se vydání věcí zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud vyslovil, že je třeba vést žalobce (ve smyslu ustanovení a ) k tomu, aby doplnil své tvrzení o skutečnostech, rozhodných pro posouzení toho, zda je žalobce oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení , dále pro posouzení toho, jakým způsobem přešly věci, jež patřily právním předchůdcům žalobce, na stát. Objasnit je také třeba, podle názoru odvolacího soudu, zda žalobní nárok žalobce nemá být posouzen případně podle ustanovení jiného právního předpisu.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Šumperku rozsudek z 27.5.1997, č,j. -365, jímž byla žaloba žalobce znovu zamítnuta a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému muzeu 1.995,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že na základě provedeného dokazování bylo v řízení prokázáno, že žalobce je oprávněnou osobou, a to jako dědic po smrti své matky (ve smyslu ustanovení ); nebylo však prokázáno, že by žalobce byl oprávněnou osobou i po své tetě G. Ž. Podle názoru soudu prvního stupně nebylo v řízení rovněž prokázáno, že by matka žalobce byla vlastnicí nebo spoluvlastnicí inventáře zámku v B. Soud prvního stupně poukazoval také na to, že ve výzvě žalobce podle ustanovení k vydání věci nebyly uvedeny věci, jejichž vydání se žalobce domáhal, takže výzva o vydání těchto věcí nebyla učiněna v zákonem stanovené lhůtě. Soud prvního stupně byl posléze toho názoru, že v daném případě došlo ke konfiskaci majetku na základě dekretu č. 12/1945 Sb. se zpětnou účinností, takže tu nejde o případ přechodu věcí na stát podle ustanovení Proto soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení .

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem z 20.3.2001, sp.zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému muzeu na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že proti rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Doplňujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci z 8.6.2001, sp.zn. , bylo ještě žalobci uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Šumperku 4.221,- Kč na úhradu zálohově vyplaceného tlumočného do 3 dnů od právní moci doplňujícího rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud uváděl, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně není důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce požadoval, aby jím uplatněný nárok byl posuzován podle podmínek , kterým se upravují otázky související se , o úpravě některých majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Odvolací soud byl však toho názoru, že nárok žalobce, jehož předmětem jsou movité věci, které tvořily zařízení a mobiliář zámku, nelze posuzovat podle , neboť takové předměty nespadají do věcné působnosti a tedy ani jsou přiznávány nároky stejné jako , s výjimkou těch, které tento zákon upravuje jinak; podle je přípustné žádat restituci jen ohledně nemovitého majetku a movitého majetku, který splňuje charakter živého a mrtvého inventáře podle ustanovení

Měl proto odvolací soud za to, že v daném případě je nutno posuzovat právní důvod žaloby podle , o mimosoudních rehabilitacích. Podle výsledků provedeného dokazování však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemůže být oprávněnou osobou podle ustanovení ani po G. Z., ani po M. A.-Z., nýbrž jen po H. M., a to v rozsahu jedné třetiny spoluvlastnického podílu.

Odvolací soud dále poukazoval na to, že po smrti K. Z., zemřelého 26.12.1934, nabyly dědictví po něm na základě odevzdací y Okresního soudu v Šumperku dcery tohoto zůstavitele M. A.-Z., G. Z. a H. Z., a to stejnými díly, takže jim připadl stejný podíl i na zařízení v zámku B. U osob uvedených v je předpokladem jejich práv na mimosoudní rehabilitaci to, aby již právní předchůdci těchto osob (původní vlastník věci) byli státními občany republiky; v daném případě splňovala tento předpoklad pouze matka žalobce, zatím co dvě zbývající spoluvlastnice zařízení zámku B. měly v době své smrti rakouské státní občanství.

Také odvolací soud poukazoval na to, že vydat podle ustanovení lze oprávněné osobě pouze věci, které byly jejímu právnímu předchůdci ve skutečnosti odňaty. Oprávněná osoba musí také prokázat svůj nárok na vydání věcí, jakož i to, kde se tato věc nalézá. Nárok je tu podmíněn výzvou k vydání určitých movitých věcí; tento předpoklad nebyl v daném případě splněn výzvou k vydání „obrazů, které původně patřily rodině M.-Z., jež jsou nyní umístěny na zámku V. L., s tím, že výzva se vztahuje i na ostatní věci, inventář a militárie sbírek vlastnicky patřících rodině M.-Z.\". Sbírky na zámku V. L. nejsou však, jak bylo zjištěno, vyznačeny podle jejich původu (podle osoby původního vlastníka), ale podle druhů předmětů (tedy podle toho, zda jde o obrazy, nábytek, zbraně atd); kromě toho v daném případě žalobce nedovodil, že žalované muzeum má jím požadované věci ve svém držení; nebyl také schopen označit přesně ani ty věci, které žalované muzeum drží; žalobcova výzva k vydání věcí nemá podstatné obsahové náležitosti a nelze je dovodit ani výkladem. Protože tedy není v daném případě splněn hmotněprávní předpoklad vydání věcí v podobě obsahově řádné výzvy k vydání, nezabýval se odvolací soud tím, zda tu lze činit závěr o tom, zda důvod ve smyslu ustanovení ve spojení s ustanovením je tu dán.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními a .

Rozsudek odvolacího soudu z 20.3.2000, sp.zn. (i s doplňujícím rozsudkem z 8.6.2001) byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 13.6.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Šumperku dne 26.6.2001, tedy ve lhůtě stanovené v (ve znění před novelizací ).

Dovolatel se domáhal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel vycházel z toho, že odvolací soud svým výrokem připustil dovolání proti svému rozsudku. Vytýkal rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci s tím, že výsledný právní závěr odvolacího soudu je velice problematický a sporný.

Dovolatel popíral, že by požadoval, jak to uváděl odvolací soud, aby jeho nárok byl posuzován podle ustanovení ; v řízení tvrdil, že tu jde o kumulaci nároků podle i podle

Dovolatel nepokládal za správný názor odvolacího soudu, že jím požadované věci nemají žádnou souvislost se zemědělským majetkem a že proto nemohly sloužit provozu zemědělské usedlosti. Dovolatel poukazoval na to, že už v poválečném období byl (v praxi Národního pozemkového fondu, Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy) vykládán dekret č. 12/1945 Sb. tak, že se podle něj konfiskovaly jak budovy zemědělského charakteru, tak i budovy reprezentační a památkové (hrady, zámky apod.). Tak tomu bylo i ohledně zámku B., který vždy tvořil účelový celek jak se zemědělskou, tak i s lesní výrobou. Všechny žalobcem požadované věci vždy tvořily se zámkem B. jednotící celek. Je tomu tak i nyní, kdy po vrácení tohoto zámku podle se žalobce ujal svých vlastnických práv, zámek je jeho sídlem, odkud řídí zemědělskou a lesní výrobu.

Dovolatel poukazoval také na to, že jeho písemná výzva směřovala k vydání jednotlivých konkrétních věcí, které má žalované muzeum ve svém držení; jde o věci, jež pochází z majetku rodiny žalobce; nikdy nebylo žalobcem žádáno vrácení věcí určených jen druhově. Např. požadované obrazy jsou opatřeny speciálními žerotínskými štítky a bylo dodáno následně i jejich vyobrazení. Výzva žalobce o vydání věcí splňovala tedy hmotněprávní předpoklady podle restitučních předpisů.

Dovolatel trval na tom, že se právem domáhá vydání inventáře ze zámku B. v celém rozsahu, a to pokud jde o majetek, který patřil jeho tetě M. A. Ž., jejíž je dědicem. Poukazoval v této souvislosti na to, že vyhláška Okresní správní komise v Š. č. 3/1946, kterou napadla odvoláním matka žalobce (takže tato vyhláška nabyla právní moci až po 25.2.1948), se nevztahovala na majetek M. A. Ž.; proto tento majetek nebyl citovanou vyhláškou vůbec dotčen.

Dovolatel vytýkal posléze, že v řízení před soudy obou stupňů došlo k procesním pochybením, když nebylo žalobci umožněno provést úpravu žalobního návrhu; žalobce totiž navrhoval změnu žalobního návrhu v tom smyslu, aby žalovanému muzeu byla uložena povinnost vydat věci a nikoli povinnost k uzavření dohody o vydání věcí. Také při provádění dokazování mělo být, podle názoru dovolatele, postupováno tak, aby se toto dokazování týkalo každé jednotlivé věci a nikoli jako by tu šlo o jeden celek požadovaných věcí hromadně.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jež byla vydání před účinností anebo byla vydána po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních procesních předpisů (tj. zejména podle ustanovení – ve znění před novelizací ).

Také bod 15 uváděných přechodných ustanovení ukládá odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutí soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti (tj. před 1.1.2001), a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů. Na to také byl v daném případě v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu správně poukázáno.

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení (ve znění před novelizací ), když odvolací soud ve výroku svého rozsudku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, vyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 21/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vyslovil-li odvolací soud výrok o přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí, musí také v rozsudku uvést, že tak činí pro zásadní význam rozhodnutí po stránce právní (popřípadě pro zásadní význam řešení dílčí právní otázky) a v čem tento zásadní význam spatřuje.

V daném případě odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že otázku zásadního právního významu spatřuje v tomto smyslu: 1. „zda dopadá i na řešení restitučního nároku, jde-li o restituci movitých věcí, které charakterem nepatří do věcné působnosti , jakožto jiný zemědělský majetek (ustanovení ), které v souvislostech širšího výkladu umožňuje restituci též majetku movitého\", a 2. jaké jsou „obsahové náležitosti výzvy co do požadavku určitého a srozumitelného označení předmětu restituce, jde-li o vydání souboru movitých věcí\".

Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení , kterým se upravují některé otázky související se , je účelem zmírnění následků některých dalších majetkových křivd v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů na území České republiky a stanovení působnosti orgánů České republiky při provádění některých ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Podle ustanovení v případech, kdy nelze jednoznačně určit, která právnická osoba je povinnou osobou k poskytnutí náhrady za vnesený nebo odňatý živý a mrtvý inventář, jakož i zásoby, rozhodne Ministerstvo zemědělství České republiky ve správním řízení, která z nástupnických organizací je povinnou osobou.

V ustanovení je pamatováno výslovně na oprávněné osoby, které ztratily majetek podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku.

V ustanovení je stanoveno, že nároky oprávněných osob podle tohoto zákona upravuje zvláštní předpis, pokud nestanoví jinak.

Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věcí toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věcí (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem ke kusé úpravě výzvy k vydání věci (v ) i v , je správné tuto výzvu posuzovat z hlediska obecných náležitostí právního úkonu jako projev vůle podle ustanovení a .

Vycházeje z těchto citovaných ustanovení právních předpisů a z uváděných právních závěrů, zejména uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, dospěl dovolací soud při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z výroku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, vydaném podle ustanovení (ve znění před novelizací ), k dále uváděným závěrům ohledně výkladu právních otázek, k nim odvolací soud připustil dovolání proti svému rozsudku.

Z ustanovení , i je nutno dovodit, že v případě nároku na vydání inventáře budov ze strany oprávněné osoby, která ztratila majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb., je třeba nárokům tohoto druhu vyhovět podle těchto ustanovení, pokud jde o nároky doložené a prokázané, Opodstatněnému uplatnění nároku na vydání inventáře z takového majetku nelze bránit jen odkazem na povahu tohoto majetku, když v zákoně č. není obsaženo konkrétní ustanovení tohoto předpisu, jako předpisu speciálního ve vztahu k ustanovením , jež by omezovalo pojem mrtvého inventáře (srov. a ) v případech majetku, který má na zřeteli ustanovení

Neztotožnil se proto dovolací soud se závěry soudů obou stupňů v daném případě, že „ačkoli žalobce splňuje předpoklady aktivní legitimace osoby oprávněné z restitučního titulu podle , nelze podle tohoto zákona postupovat, neboť to vylučuje povaha majetku, který je jako předmět restituce v žalobě uveden\".

Dovolací soud se rovněž neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že výzvy žalobce z 26.9.1991 a z 27.9.1991, zaslané žalovanému, „nevyzývají k vydání konkrétních věcí, které v těchto výzvách nebyly ve stanovené lhůtě vůbec uvedeny\", ani s názorem odvolacího soudu, že uvedené výzvy nemají potřebné obsahové náležitosti. Podle názoru dovolacího soudu citované úkony, obsahující výzvu k „vydání obrazů, které původně patřily rodině M.-Ž., které jsou nyní umístěny na zámku ve V. L.\", dále výzvu o vydání „všech obrazů z vlastnictví této rodiny, které má v držení muzeum Š.\" i výzvu, vztahující se na „ostatní věci, inventář a militárie ze sbírek muzea Š., vlastnicky patřících rodině M.-Ž.\" svým obsahem odpovídají ustanovením , a , ustanovení , jakož i ustanovení a ustanovení („Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem\").

Protože tedy odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí z jiného právního názoru, posoudil dovolací soud jeho rozhodnutí jako rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení (ve znění před novelizací ). Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení a 5 (v již citovaném znění).

Dovolací soud zároveň zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně ( v již citovaném znění).

Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu ( , věta druhá, ve znění před novelizací ). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení, včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího ( , věta třetí, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 6. listopadu 2001

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu