Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tcu 57/2001

U S N E S E N Í

Státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze s e p ř i k a z u j e, aby věc znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. , bylo rozhodnuto, že vydání S. R. k trestnímu stíhání do Běloruské republiky je přípustné. Podle výroku rozhodnutí jde o vydání pro tyto trestné činy:

odcizení majetku přivlastněním, zpronevěrou nebo zneužitím služebního postavení podle č. 4, zčásti ve stádiu pokusu podle č. 1 běloruského , jichž se měl dopusti tím, že:

1) dne 26. 8. 1992 jako ekonom oddělení mezinárodních plateb AKB B. protiprávně převedl z účtu této banky do banky DB AG částku 20 034 USD, kterou si přisvojil,

2) dne 26. 11. 1992 tamtéž převedl z účtu do AAB částku 22 100 USD, kterou si přisvojil,

3) dne 5. 12. 1994 jako vedoucí oddělení mezinárodních plateb M. K. b. provedl protiprávně vnější převod v částce 150 000 USD ve prospěch společnosti M. T. Co. Ltd. s úmyslem získat tyto finanční prostředky pro sebe, avšak při kontrole účtů byl převod objeven a uvedená částka vrácena,

4) dne 13. 12. 1994 převedl z účtu na účet B. of N. Y. částku 200 000 USD, kterou si posléze přivlastnil,

5) dne 1. 2. 1995 jako vedoucí oddělení mezinárodních plateb M. K. b. provedl výběr z účtu na účet Společného podniku S. v částce 110 300 USD ke splacení základního dluhu, ačkoli faktické krytí akreditivem bylo provedeno 13. 3. 1995 nejprve ve výši 110 200 USD a 10. 4. 1995 ve výši 100 USD, přičemž v důsledku takto vzniklého časového rozdílu mezi splacením úvěru a skutečným vrácením peněž bance, byla této způsobena škoda 3 859 USD,

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. , zamítl.

Ministr spravedlnosti dne 31. 8. 2001 předložil podle § 380 odst. 3 tr. ř. uvedená rozhodnutí o vydání obviněného Nejvyššímu soudu s návrhem, aby tato rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem jeho pochybností o správnosti napadených rozhodnutí jsou následující skutečnosti uvedené v písemném vyhotovení opravného prostředku:

Dne 26. 2. 2001 bylo doručeno Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR prohlášení shora jmenovaného o úmyslu požádat o azyl na území České republiky, přičemž počínaje tímto dnem se na jmenovaného v souladu s , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), pohlíží jako na účastníka azylu a čl. 1 a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 (č. 208/1993 Sb.) znemožňuje do pravomocného ukončení správního řízení realizovat u výše jmenovaného vydání do Běloruské republiky.

Přípisem Odboru azylové a migrační politiky MV ČR ze dne 13. 7. 2001, č. j. OAM-18522/2001, bylo sděleno v této věci, že dne 2. 3. 2001 podal jmenovaný návrh na zahájení řízení o udělení azylu v ČR, správním orgánem I. stupně bylo rozhodnuto dne 6. 6. 2001 o neudělení azylu, proti tomuto rozhodnutí podal S. R. dne 27. 6. 2001 rozklad.

Ministr spravedlnosti v této souvislosti upozorňuje na to, že z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. , je patrné, že krajský soud vzal na vědomí již zahájené řízení o udělení azylu, přesto se touto skutečností blíže nezabýval a pouze konstatoval, že vydání přípustné je, jakkoli zřejmě do skončení zmíněného řízení by těžko k němu mohlo dojít. Zvážení těchto okolností však ponechává ministru spravedlnosti ČR, na němž výhradně je, povolí-li vydání či nikoli. Soud je přesvědčen, že mu tyto úvahy o řízení o udělení azylu a o zvážení politické situace v Běloruské republice tak, jak je českým právním řádem upraveno vydávací řízení, nepříslušejí. S tímto názorem ministr spravedlnosti nesouhlasí.

Ministr spravedlnosti pak dále poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. , týkajícího se vydání S. A. S. k trestnímu stíhání do Ukrajiny, kterým byla zrušena rozhodnutí soudů České republiky obou stupňů o přípustnosti vydání. Podle odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je plně v kompetenci soudu, aby v rámci extradičního řízení posoudil, zda zde nejsou právní překážky bránící vydání osoby, která se v jiném (správním) řízení domáhá právního postavení azylanta ve smyslu Je třeba ovšem zdůraznit, že soud v takové situaci musí posuzovat splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání též z hlediska dodržení mezinárodněprávních závazků České republiky. V tomto směru je třeba, aby rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání neodporovalo mezinárodněprávním závazkům České republiky. S ohledem na důvody k udělení azylu bude třeba uvážit zejména závazky plynoucí pro Českou republiku z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (uveřejněná pod č. 208/1993 Sb.) a z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (uveřejněna pod č. 143/1988 Sb.).

Nejvyšší soud podle § 380 odst. 3 tr. ř. přezkoumal na podkladě podaného opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky správnost napadených rozhodnutí a dospěl k těmto závěrům:

Především je třeba zdůraznit, že v posuzované věci se před soudy České republiky koná řízení o vydání do ciziny (§ 379 a násl. tr. ř.) bez smluvního podkladu. Jak správně zjistil Krajský soud v Praze, Běloruská republika není signatářem Evropské úmluvy o vydávání, takže podle této mnohostranné mezinárodní smlouvy přesto, že Česká republika jejím signatářem je, nelze postupovat. Mezi Běloruskou republikou a Českou republikou není zatím uzavřena dvoustranná smlouva upravující extradici. Jak zjistil Nejvyšší soud ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky do 19. 9. 2001 ještě totiž nevstoupil v platnost Protokol mezi Českou republikou a Běloruskou republikou o úpravě právního nástupnictví ohledně mezinárodních smluv mezi bývalou ČSFR a bývalým SSSR, který byl podepsán dne 17. 5. 2001 a v jehož příloze je uvedena i Smlouva mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, která obsahuje právní úpravu vydávání.

Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval podmínkami, které musejí být splněny v takovém, dnes již málo obvyklém, vydávacím řízení.

Krajský soud v Praze s ohledem na neexistenci smluvní úpravy důvodně v této věci vycházel z podpůrných ustanovení trestního řádu České republiky, která upravují právě pro takové případy i hmotněprávní podmínky vydání do ciziny. Ze znění ustanovení § 379 odst. 1 tr. ř., jež upravuje tzv. předběžné šetření prováděné státním zástupcem, lze dovodit, že právní řád České republiky předpokládá, že pro vydání budou splněny zejména podmínky oboustranné trestnosti činu, o jehož vydání jde, jakož i skutečnost, že jde o trestný čin, pro který je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla. Další podmínkou vydání uvedenou výslovně v tomto ustanovení je okolnost, že vydávaná osoba není občanem České republiky.

Pokud jde o zvažování podmínek vydání záležející v oboustranné trestnosti činů, pro něž je vydání žádáno, skutečnosti, že jde o činy, pro které je vydání přípustné a jejichž trestnost nezanikla podle obou v úvahu připadajících právních řádů, jakož i jiného občanství vydávané osoby, než je občanství České republiky, jsou závěry Krajského soudu v této věci správné. V tomto směru lze s napadeným rozhodnutím plně souhlasit. Ostatně ministr spravedlnosti České republiky s těmito závěry ve svém opravném prostředku ani nepolemizuje.

V případech, kdy se vydání do ciziny uskutečňuje v České republice bez smluvního podkladu, však musejí být splněny i další podmínky, které nejsou v ustanovení § 379 odst. 1 uvedeny (jde pouze o demonstrativní výčet), ale vyplývají z obecných zásad mezinárodního práva trestního týkajícího se extradičního řízení, jakož i z vnitřního řádu České republiky. Jde především o podmínku reciprocity - záruky, že i dožadující strana vyhoví žádosti České republiky o vydání pachatele trestné činnosti k trestnímu stíhání, resp. k výkonu trestu a dále o podmínku, že bude zajištěno, aby u dožadující strany byla plněna tzv. zásada speciality, tedy, aby vydávaná osoba nebyla stíhána pro jiné trestné činy, než pro které byla vydána, ledaže by byl dán dodatečný souhlas k trestnímu stíhání pro trestné činy další.

Pokud jde o podmínku reciprocity, krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že posoudit tuto otázku přísluší do kompetence ministra spravedlnosti, na němž je, zda vydání povolí, či nikoli. S tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Otázka reciprocity a jejích případných záruk ze strany dožadujícího státu není takovou právní otázkou, jejíž konečné zvažování jako podmínky vydání by příslušelo soudu v rámci rozhodnutí o přípustnosti vydání.

Jinak je tomu však u problematiky záruky, že dožadující strana bude respektovat zásadu speciality. Nejvyšší soud je toho názoru, že v případech, kdy soud rozhoduje o přípustnosti vydání ve věci, v níž jde o vydání bez smluvního podkladu, musí být záruka, že dožadující stát nebude vydanou osobu stíhat pro jiné trestné činy, než pro které byla vydána. Tato záruka může vyplývat buď z právního řádu dožadující strany, jehož příslušné ustanovení (jako je např. v právním řádu České republiky ustanovení § 378 odst. 2 tr. ř.) ovšem musí mít soud České republiky rozhodující o přípustnosti vydání k dispozici, nebo z prohlášení příslušných orgánů dožadující strany týkajícího se konkrétní věci, v níž bylo o vydání žádáno.

Tímto způsobem uvedenou důležitou právní podmínku pro přípustnost vydání do ciziny však Krajský soud v Praze splněnu v době rozhodování neměl a již proto bylo jeho rozhodnutí učiněno na nedostatečném podkladě. Je třeba však dodat, že opatřit záruku zásady speciality bylo již úkolem státního zástupce provádějícího předběžné šetření podle § 379 odst. 1 tr. ř.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami uvedenými v opravném prostředku ministra spravedlnosti České republiky, které se týkaly otázky rozlišení úloh, které mají v extradičním řízení probíhajícím v České republice nezávislé soudy na jedné straně a ministr spravedlnosti jako správní orgán na straně druhé v souvislosti s problematikou ochrany práv vydávané osoby vyplývající z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána.

Zde je třeba především zdůraznit, že při rozhodování o vydání do ciziny soud posuzuje otázku přípustnosti vydání (§ 380 odst. 1 tr. ř.) z hlediska splnění právních podmínek. To znamená, že soud je povinen zjišťovat, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání. V případě, že žádná taková překážka není dána, rozhodne soud o přípustnosti vydání. Na základě toho pak vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti ( tr. ř.), který i přes pravomocné rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání není povinen povolit vydání do ciziny (srov. rozhodnutí č. rozh. tr.).

Pokud jde o skutečnost, že v době, kdy Krajský soud rozhodoval o přípustnosti vydání, probíhalo u osoby, o jejíž vydání jde, řízení o azylu, Nejvyšší soud v jiné trestní věci, na níž poukazuje ministr spravedlnosti, zaujal tento právní názor: Samotné zahájení řízení o udělení azylu osobě, o jejíž vydání jde, nebrání příslušnému soudu, aby rozhodoval o přípustnosti vydání. Je plně v kompetenci soudu, aby v rámci extradičního řízení posoudil, zda zde nejsou právní překážky bránící vydání osoby, která se v jiném (správním) řízení domáhá právního postavení azylanta ve smyslu Je třeba ovšem zdůraznit, že soud v takové situaci musí posuzovat splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání též z hlediska dodržení mezinárodněprávních závazků České republiky. V tomto směru je třeba, aby rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání neodporovalo takovým závazkům. Je třeba připomenout zejména ustanovení y, podle něhož mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, pokud je jimi Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné ve vnitrostátním právu a mají přednost před zákonem. S ohledem na důvody k udělení azylu bude třeba uvážit zejména závazky plynoucí pro Českou republiku z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (uveřejněná pod č. 208/1993 Sb.) a z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (uveřejněna pod č. 143/1988 Sb.). Z pohledu extradičního řízení je nutno zdůraznit, že smyslem těchto úmluv ovšem rozhodně není chránit osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti, naopak zcela zřetelným záměrem je rozvíjet mezinárodní spolupráci v trestních věcech v zájmu zabezpečení efektivní trestní spravedlnosti. Jestliže soud činí rozhodnutí o přípustnosti vydání, pak je současně jeho povinností, aby v tomto řízení zcela samostatně posoudil existenci případných překážek, které brání vydání osoby cizímu státu, z důvodů respektování mezinárodněprávních závazků České republiky. Je tedy nutno dospět k závěru, že konání azylového řízení nijak nepřekáží rozhodování soudu o extradici. Soud tedy nemusí vyčkávat pravomocného ukončení řízení o udělení azylu. Na druhé straně si však soud musí opatřit náležité podklady k posouzení splnění právních podmínek přípustnosti vydání, a to i z hledisek výše naznačených. Jestliže soud si opatří náležité skutkové podklady pro závěr, že zde nejsou žádné právní překážky bránící vydání, tak současně činí závěr, že ve vztahu k vydávané osobě a k dožadujícímu státu zde nejsou důvody k tomu, aby této osobě byla poskytnuta ochrana např. z hlediska výše již citovaných mezinárodních smluv. Samozřejmě je zcela v kompetenci soudu v jakém rozsahu provede dokazování k objasnění splnění právních podmínek pro své rozhodnutí včetně toho, jakým způsobem se vypořádá s výsledky či s průběhem řízení před správním orgánem o udělení azylu osobě, o jejíž vydání jde. S ohledem na rozdělení úloh v extradičním řízení mezi soudy a správní orgán (ministra spravedlnosti - viz § 382 odst. 1 tr. ř.) je pak zabezpečeno, aby ministr spravedlnosti i přes kladné rozhodnutí o přípustnosti vydání, vlastní vydání nepovolil (např. právě s ohledem na odlišný názor na stav či výsledky řízení o udělení azylu).

Stejné závěry o povinnostech soudu České republiky rozhodujícího o přípustnosti vydání ve věci, ve které osoba, o jejíž vydání jde, požádala o udělení azylu, je nutno učinit i v této věci týkající se vydání do Běloruské republiky. Krajský soud nepodnikl žádné kroky, aby opatřil náležité podklady k posouzení právních podmínek vydání z uvedených hledisek. Ačkoliv mu bylo známo, že S. V. R. podal návrh na udělení azylu, bez dalšího rozhodl o přípustnosti vydání. Soud se nezabýval tím, zda ve vztahu k dožadujícímu státu v případě vydávané osoby vůbec přichází do úvahy aplikace Úmluvy o právním postavení uprchlíků [srov. zejm. písm. f)], a to v návaznosti na ustanovení , o azylu. Stejně tak bylo třeba uvážit okolnosti odůvodňující případnou aplikaci Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, který stanoví, že žádný stát, který je smluvní stranou, nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo mučení, přičemž pro stanovení toho, zda existují takové důvody, musejí příslušné orgány vzít v úvahu veškeré související okolnosti, včetně v odůvodněných případech, existence trvalého hrubého, zřejmého nebo masového porušování lidských práv v daném státě. Krajský soud si v tomto směru neopatřil žádné podklady k posouzení uvedených otázek, např. zprávy nevládních institucí vztahující se k dodržování lidských práv v dožadujícím státě, zprávy zastupitelského úřadu České republiky v Bělorusku k této problematice, jakož i ujištění samotné dožadující strany, že takové nebezpečí v případě, že obviněný bude vydán, nehrozí. Nejvyšší soud však k tomu podotýká, že v takových věcech je již úkolem státního zástupce provádějícího tzv. předběžné šetření podle tr. ř. podklady pro posouzení uvedených právních otázek opatřit. Přitom vzhledem k charakteru objasňovaných skutečností, jakož i prostředků k tomu sloužících, je nezbytné, aby státní zástupce i příslušný krajský soud úzce spolupracovali s Ministerstvem spravedlnosti České republiky, které jako centrální orgán soustřeďuje potřebné poznatky ve všech extradičních věcech v České republice.

Na všechny výše popsané nedostatky, jimiž byl zatížen předchozí postup soudu prvního stupně a jeho meritorní rozhodnutí, nijak nereagoval Vrchní soud v Praze a v řízení o stížnosti obviněného proti výše označenému usnesení Krajského soudu v Praze nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost a stížnost obviněného nesprávně zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud v rámci řízení o opravném prostředku ministra spravedlnosti České republiky především zvažoval, zda by nebylo možné uvedené nedostatky odstranit v tomto řízení.

Nejvyšší soud opatřil některé dokumenty vztahující se k této věci, které mělo k dispozici Ministerstvo spravedlnosti České republiky. Jde zejména o podání nestátní organizace Amnesty Internacional v České republice, ze které vyplývá názor této organizace, že situace v Bělorusku podle zpráv o dodržování lidských práv v této zemi, které byly publikovány v červnu roku 2000 a dubnu roku 2001, neposkytuje České republice dostatečné záruky, že vydaná osoba bude po vydání vyšetřována pouze v souvislosti s činy, jež jsou předmětem žádosti o vydání. Amnesty Internacional rovněž uvádí, že její pracovníci zaznamenaly řadu porušování lidských práv v Bělorusku, mezi jiným i případy špatného zacházení či mučení.

Z opisu dopisu Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 22. 8. 2001 adresovaného Prokuratuře Běloruské republiky lze zjistit, že ministerstvo spravedlnosti požádalo mimo jiné o prohlášení dožadující strany znamenající ujištění o zásadě speciality.

Nejvyšší soud také zjišťoval jaký je stav řízení o udělení azylu osobě, o jejíž vydání jde. Opatřil proto zprávy Ministerstva vnitra České republiky - Odboru azylové a migrační politiky a zjistil, že dne 4. 10. 2001 bylo správním orgánem II. stupně vydáno pod č. j. OAM-1515/AŘ-2001 rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 1. 6. 2001, č. j. OAM - 1774/VL-08-LE06, o neudělení azylu S. V. R. Rozhodnutí správního orgánu II. stupně nabylo právní moci dne 15. 10. 2001. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud opatřil a je nyní součástí spisu o extradici. Především z něho vyplývá, že správní orgány považovaly žádost o udělení azylu za účelovou, podanou jen proto, aby se žadatel vyhnul trestnímu stíhání.

Po opatření uvedených dokladů a zhodnocení jejich významu pro konečné rozhodnutí ve věci, jakož i s ohledem na charakter zjištěných nedostatků dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tyto nedostatky nelze v řízení před Nejvyšším soudem napravit a že je nutné napadená rozhodnutí zrušit a věc vrátit do stadia předběžného projednání státnímu zástupci. Skutečnost, že bylo v případě osoby, o jejíž vydání jde, pravomocně rozhodnuto o neudělení azylu, není rozhodující. Jak již bylo shora vysvětleno, rozhodnutí soudu v rámci zvažování právních podmínek pro přípustnost vydání není na posouzení věci správním orgánem v řízení o azylu závislé. Není vyloučeno, aby soud s ohledem na mezinárodní závazky České republiky týkající se i rozhodování o azylu vyslovil závěr, že právní podmínky pro vydání nejsou splněny, byť správní orgány azyl neudělily. Kromě toho, že otázky podstatné pro přípustnost vydání posuzuje soud samostatně, tedy může dojít k jiným závěrům, než správní orgán rozhodující o udělení azylu, sama existence některých důvodů vylučujících udělení azylu neznamená, že osoba, které nebyl azyl udělen, může být do některých státu nucena vycestovat (srov. ustanovení , o azylu). Státní zástupce doplní způsobem naznačeným v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu podklady nutné pro rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání i z hlediska náležité ochrany práv vydávané osoby v rozsahu, který pro Českou republiku vyplývá z jejích mezinárodních závazků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. listopadu 2001

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch