Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tcu 32/2001

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Weidenu i. d. OPf. ze dne 11. 8. 1999, sp. zn. 2 Ds 3 Js 3123/99, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 11. 8. 1999, byl M. P. uznán vinným trestným činem společného ilegálního převádění cizinců podle č. 1, 2 cizineckého zákona, Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že po zprostředkování třetí osobou zapůjčil odděleně stíhané osobě svůj osobní automobil zn. Ford, aby tato mohla převzít u obce W. jugoslávské státní příslušníky, kteří ilegálně přicestovali do Spolkové republiky Německo, a přepravit je dále do vnitrozemí. Za to obdržel od třetí neznámé osoby protislužbu, z níž 1000 Kč odevzdal jako příspěvek na benzín. Přitom věděl, že se jedná o cizince, pobývající na území Spolkové republiky Německo ilegálně. Následně dne 15. 3. 1999 okolo 19.00 hod. bylo s půjčeným automobilem realizováno shora uvedeným způsobem převzetí 4 osob, které předtím překročily obejitím pasových kontrol tzv. zelenou hranici a neměli povolení k pobytu na území Spolkové republiky Německo, k přepravení směrem na U.

Dne 17. 5. 2001 pod sp. zn. podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle , o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.

Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.

Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.

V posuzované věci však nejsou zcela dány podmínky materiální povahy. Předmětný trestný čin nelze, s přihlédnutím k způsobu jeho spáchání a zjištěné míře spoluúčasti odsouzeného, označit za závažný ve smyslu zákona. Ze strany M. P. se jednalo o jednorázové zapůjčení osobního automobilu k přepravě 4 osob po území Spolkové republiky Německo. Odsouzený sice tento čin spáchal, jak vyplývá z opisu evidence Rejstříku trestů vyžádaného ve věci Nejvyšším soudem, ve zkušební době podmíněného odsouzení českým soudem, avšak pro trestnou činnost jiného charakteru. Taktéž uložený trest odnětí svobody, i když nepodmíněný, není nijak vysoký. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že materiální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona nelze pokládat za splněné.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. listopadu 2001

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík