Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 161/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. října 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. S., proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. a v řízení, jež mu předcházelo

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních , 6 a tr. ř. v tehdy platném znění a v , 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění , v neprospěch obviněného J. S.

Citované usnesení s e z r u š u j e .

Zrušuje se též rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Olomouci s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1981, sp. zn.

, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 1. 1982, sp. zn. byl J. S. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že dne 17. 9. 1981 na Okresní vojenské správě v Olomouci v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě odmítl převzít povolávací rozkaz řady G, který mu ukládal dne 1. 10. 1981 do 12.00 hodin nastoupit k výkonu vojenské základní služby u vojenského útvaru J. a ani ji do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze u uvedeného útvaru nenastoupil. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody na dvacet měsíců nepodmíněně, k jehož výkonu byl zařazen do první nápravně výchovné skupiny.

K žádosti obviněného J. S. o soudní rehabilitaci bylo usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. , rozhodnuto, že jmenovaný je účasten soudní rehabilitace podle a podle tohoto zákona byl v odsuzujícím rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1981, sp. zn. zrušen výrok o trestu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem jeho vyhlášení, t. j. dne 3. 6. 1992.

Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. bylo ve věci obviněného J. S. při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1981, sp. zn. podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upuštěno od potrestání.

Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. S. Poukázal v ní na znění ustanovení tr. ř., tr. zák., jakož i na smysl ustanovení , 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a zaujal názor, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení. Na jeho jednání se proto vztahuje Zmíněné ustanovení je nutno posuzovat souhrnně s o účelu tohoto zákona a s přihlédnutím k cit. zákona, v němž je trestný čin podle tr. zák. výslovně uveden. Jedná se tedy o čin, který směřoval k uplatnění základního práva, a který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. Stěžovatel dále poukázal na stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v nálezu z 12. 3. 2001, č. j. ÚS 187/2000, ohledně pojmu trestu ve smyslu , jakož i celkového smyslu , o soudní rehabilitaci.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k § 269 odst. 1 tr. zák., jehož se v neprospěch obviněného J. S. býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci napadeným usnesením dopustil, dále aby napadené usnesení zrušil a poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Obviněný J. S. ve svém písemném návrhu a později i ve veřejném zasedání konaném dne 3. 6. 1992 uvedl důvody, o něž svoji žádost o soudní rehabilitaci opírá. Zejména poukázal na ústavní princip svobody svědomí, jehož se domáhal již v původním trestním řízení, ale na něj nebyl brán dostatečný zřetel a jeho jednání bylo bez dalšího označeno za trestné.

Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci konal na podkladě návrhu obviněného přezkumné řízení podle oddílu třetího , o soudní rehabilitaci, ve znění (dále jen reh. zák.). V souladu s účelem tohoto zákona, jenž vyplývá z obsahu ustanovení , 2 bylo povinností soudu především se vypořádat s otázkou, zda jsou v posuzovaném případě splněny podmínky pro zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručenéu a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Soud byl přitom povinen vzít v úvahu, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručenýchu a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, kterému odporovalo také jejich stíhání a trestání. Soud byl v přezkumném řízení povinen dále zjišťovat důvody vadnosti původního přezkoumávaného rozhodnutí, jež jsou demonstrativně uvedeny v ustanovení reh. zák. Ve shora uvedeném rámci tedy bylo v souladu s ustanovením , 6 tr. ř. v tehdy platném znění zapotřebí zjistit skutečný stav věci a při rozhodování z něj vycházet.

To ale býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci dostatečně neučinil, když z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že skutkové i právní závěry vyslovené v původním odsuzujícím rozsudku pokládá za správné, a pouze s odkazem na změněnou společenskou nebezpečnost činu shledal podmínky pro zrušení výroku o trestu, pro jeho zjevnou nepřiměřenost. Není ale nikterak zřejmé, jak se soud vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným J. S. v návrhu na rehabilitační řízení, ani jak tyto námitky posoudil z hlediska účelu a podmínek soudní rehabilitace vyjádřených v ustanovení § 1 odst. 1, 2 reh. zák. V tomto směru je pak napadené usnesení nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění neobsahuje potřebné náležitosti stanovené v § 134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění.

Ve výše uvedených souvislostech je třeba připomenout, že článek 32y z roku 1960 v odst. 1 zaručoval občanům svobodu vyznání, pokud to není v rozporu se zákonem. Odstavec 2 téhož ustanovení stanovil, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Svoboda vyznání a svědomí sice byla uvedeným článkemy formálně zaručena, ovšem právní norma nižší právní síly, jíž by realizace této svobody byla zaručena, vydána nebyla, a praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky likvidovala. Svobodu myšlení, svědomí a náboženství výslovně formuluje článek 18 Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948, ale její stanoví, že každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti. Taktéž podle článku 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze 4. 11. 1950 svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen těm omezením, která jsou stanovena zákony, a která jsou v demokratické společnosti nezbytná v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Bylo proto třeba se zabývat otázkou zda jednání obviněného, které bylo v původním řízení kvalifikováno jako trestný čin, směřovalo k uplatnění jeho základního práva, jež bylo citovanými dokumenty zaručeno a zda bylo v rozporu s mezinárodním právem prohlášeno za trestné, a nebo naopak, zda jednání obviněného již z těchto garantovaných práv a svobod vybočovalo. V kladném případě pak zároveň zvážit, zda obviněný měl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím a náboženským přesvědčením. Bylo však třeba zjišťovat i to, zda případně pohnutkou spáchaného jednání byly jiné okolnosti, případně zda šlo o jinou motivaci při odmítání výkonu vojenské základní služby, které by mohly naznačené úvahy vylučovat. To však v rámci přezkumného řízení podle zákona o soudní rehabilitaci býv. Vojenským obvodovým soudem v Olomouci zkoumáno nebylo a jeho závěry ohledně výroku o vině v původním odsuzujícím rozsudku jsou tudíž formální a nepřesvědčivé. Bude proto nutné obviněného k těmto otázkám podrobně vyslechnout, případně vyslechnout svědky, kteří by mohli k jejich objasnění přispět.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl ke konstatování, že podaná stížnost pro porušení zákona je opodstatněná, a proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. , a v řízení jemu předcházejícím byl v neprospěch obviněného J. S. porušen zákon v ustanoveních , 6 a tr. ř. v tehdy platném znění a v , 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění V důsledku vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud napadené usnesení podle tr. ř. zrušil a zrušil též rozsudek téhož soudu ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. , včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté Nejvyšší soud podle tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, jehož příslušnost ke konání přezkumného řízení je založena ustanovením reh. zák., aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozsudku (viz tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. října 2001

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec