Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 145/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. srpna 1999, čj. -74, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně\") ze dne 21. května 1999, čj. -47, kterým bylo rozhodnuto, že „návrh navrhovatele, aby bylo určeno, že kupní smlouva, uzavřená dne 14. 8. 1964 mezi prodávajícími J. a M. R. a kupujícím Z. N. p. M., o prodeji pozemku č. katastru 1152/2 díl označený 1152/4 a pozemku č. katastru 1152/1 díl označený 1152/5 je neplatná, se zamítá\" a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Původní žalobkyně, M. R., zemřela 6. 2. 1998 a v řízení bylo pokračováno s J. R., který se stal podle usnesení Okresního soudu v Prachaticích z 19. 10. 1998, čj. -27, jejím dědicem.

Soud prvního stupně i odvolací soud vyšly ze zjištění, že právní předchůdci žalobce, jeho rodiče J. a M. R., prodali kupní smlouvou, uzavřenou dne 14. srpna 1964, právnímu předchůdci žalované, národnímu podniku Z. n. v. z. zařízení v M., své dva ve výroku označené pozemky o výměrách 2839 m2 a 84 m2 za 730,75 Kčs. Originál kupní smlouvy se nedochoval. Její opis ověřilo 1. 6. 1970 bývalé Státní notářství v Prachaticích. Podpisy prodávajících na předmětné kupní smlouvě ověřil 20. 8. 1964 bývalý Městský národní výbor v P. V souvislosti s provedením ověření opisu kupní smlouvy s jejím prvopisem nevybralo uvedené státní notářství poplatek. Šlo o ověření opisu originálu kupní smlouvy za účelem jeho vložení do evidence nemovitostí. Žalobce tvrdil, že opis smlouvy je podvrh; odvolací soud však zdůraznil, že jde o ověřený opis originálu kupní smlouvy a že na něj nelze klást takové požadavky, jako na originál. K dalším námitkám odvolatele konstatoval, že při současné administrativní praxi nelze požadovat, aby i opisy smluv byly vyhotovovány na spojených arších tak, aby projevy účastníků byly na téžeě a časový odstup mezi vyhotovením prvopisu kupní smlouvy a vypracováním, resp. ověřením jejího opisu neopravňuje k úvaze, že s opisem smlouvy mohlo být manipulováno, či že by opis smlouvy nemohl být pokladem pro zápis vlastnictví v evidenci nemovitostí. Odvolací soud konstatoval, že požadavek, aby projevy účastníků kupní smlouvy byly ve smyslu (dále jen ObčZ\") na téžeě, musel splňovat její originál, který ale v předmětném řízení nepřeložil nikdo z účastníků. S odkazem na , , , Instrukci č. 8 ministerstev spravedlnosti a zemědělství účinnou od 1. 6. 1964 a , odmítl žalobcův názor, že předmětná kupní smlouva měla být příslušným státním notářstvím registrována a že tak byl porušen tehdy platného ObčZ. Uzavřel, že na neplatnost předmětné kupní smlouvy nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že ověření podpisů na kupní smlouvě nebylo podchyceno v ověřovací knize bývalého Městského národního výboru v P., ani ze skutečnosti, že návrh na zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům v evidenci nemovitostí podal jejich vlastník až později, přičemž posouzení otázky, zda ověřený opis kupní smlouvy obsahuje náležitosti, jaké by měla mít kupní smlouva, je věcí soudu a nikoliv otázkou znaleckou, neboť nejde o odbornou otázku skutkovou, ale otázku právní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení odst. l písm. f) ve znění před novelou provedenou Namítá, že odvolacím soudem mu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť jakékoliv jeho návrhy na doplnění dokazování jím byly bez dalšího odmítnuty. Uplatňuje tak dovolací důvod ve smyslu , a dále uplatňuje dovolací důvody ve smyslu a d) , neboť tvrdí, že oba soudy rozhodly na základě nesprávního právního posouzení věci po jejím nedostatečném skutkovém objasnění. Uvádí, že šlo-li v dané věci o smluvní převod nemovitostí, musely být podpisy všech účastníků kupní smlouvy na téžeě, jak to plyne z ObčZ. V takové podobě však kupní smlouva nikdy neexistovala. Pokud vůbec byla podepsána, nebyly její listy pevně spojeny a zákonný předpoklad její platnosti byl porušen. Odvolací soud mylně dovozoval, že kupní smlouva ze 14. 7. 1964 nemusela být registrována státním notářstvím, když odkazoval na Instrukci č. 8 Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství a tak přistoupil na konstrukci, že zákon, v daném případě , mohl být změněn pouhou instrukcí ministerstva, když uvedený zákon v tehdy platné podobě registraci ve smyslu svého vyžadoval. V této souvislosti namítá, že takový názor je v rozporu s logikou systému práva, neboť předpis vyšší právní síly nemohl být změněn předpisem nižší právní síly, jak to vyplývalo z a 72y ČSSR z roku 1960. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. ), tedy podle (dále jen „") ve znění před novelou provedenou tímto zákonem a zjistil, že dovolání není přípustné.

Podle odst. l lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolatel opírá přípustnost dovolání o ; nesprávný postup soudu, jímž mu měla být odňata možnost před soudem jednat, spatřuje v tom, že nebyly provedeny jím navržené důkazy. Uvedený důvod přípustnosti dovolání však není dán.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [ ]. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu dává (R 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede ( ).

Otázku, zda neprovedení důkazu navrženého účastníkem lze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem, posoudil dovolací soud v souladu s ustálenou judikaturou. Např. v usnesení ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. , publikovaném pod č. C 115 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, se uvádí, že okolnost, že soud v souladu s ustanovením věty druhé provedl jen některé z navržených důkazů a tyto posoudil v rámci volné úvahy podle odlišně od představ účastníka řízení, který důkazy navrhoval, nelze pokládat za nesprávný postup soudu, jímž byla účastníku odňata možnost jednat před soudem podle . Z ustanovení se podává, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhují, zejména tehdy, jsou-li již rozhodné skutečnosti (skutkový stav věci) dostatečně zjištěny, anebo má-li zato, že jde o důkazy pro posouzení věci nevýznamné. Neprovedení navržených důkazů v případě, že úsudek soudu o potřebnosti jejich provedení je mylný, může být jinou vadou řízení podle , popř. může založit dovolací důvod uvedený v ., není však odnětím možnosti jednat před soudem a nezakládá přípustnost dovolání.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné ani podle jiného ustanovení (dovolatel ostatně takovou přípustnost ani netvrdí), nezbylo, než je odmítnout jako nepřípustné [ a odst. l písm. c) ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly (, , a ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. října 2001

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.

předseda senátu