Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1606/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 1.3.1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 18.5.2000, čj. -90. Tímto rozsudkem bylo vysloveno, že se zamítá žaloba žalobkyně „na zaplacení 200.000,- Kč\". Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že podle tvrzení žalobkyně dal žalovaný, jako tehdejší státní notář, dne 17.2.1983 podnět soudu ke zbavení žalobkyně způsobilosti k právním úkonům s tím, že žalobkyně není schopna samostatně jednat, srozumitelně se vyjadřovat a že v řízení o dědictví napadá své spoludědice; v důsledku toho byla žalobkyně opakovaně předvolávána k psychiatrům za účelem vypracování znaleckého posudku, což na ni velmi nepříznivě působilo. Soud prvního stupně dále ještě z obsahu žalobkyně citoval její údaje o tom, že podnětu žalovaného ze 17.2.1983 předcházela návštěva bratra žalobkyně Š. D. u žalovaného, při níž žalovanému tento muž prohlásil, že „žalobkyně není normální a je třeba ji zavřít do blázince\". Soud prvního stupně ještě ze žaloby žalobkyně citoval výtku žalobkyně vůči žalovanému, že „vedl dědické řízení po jejích rodičích přesto, že nebyla vyřešena registrace darovací smlouvy, na základě které měla žalobkyně získat nemovitost, jež byla rovněž předmětem dědického řízení\".

Soud prvního stupně dále v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, že vznesl námitku promlčení ohledně žalobkyní uplatňovaného nároku na náhradu v penězích podle ustanovení a že také namítal, že není v této právní věci pasívně legitimován, protože zastával v době od 1.1.1981 do 30.6.1984 funkci státního notáře u bývalého Státního notářství v Ostravě, žádné rozhodnutí o dědictví, jež se týkalo žalobkyně, nevydal a po jeho odchodu z funkce státního notáře již neměl s touto věcí nic společného.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně dospěl k právnímu názoru, že i v roce 1983, v němž došlo podle údajů žalobkyně k podnětu žalovaného ke zbavení žalobkyně způsobilosti k právním úkonům, bylo možné se domáhat podle ustanovení „materiální satisfakce\". Dále dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že žalobkyní uplatňovaný nárok na „peněžité zadostiučinění\" podle ustanovení je třeba vzhledem k námitce, vznesené žalovaným, považovat za promlčený, když takový nárok mohl být uplatněn poté, co se žalobkyně dověděla o podnětu žalovaného ze 17.2.1983 (např. z výzvy k dostavení se ke znalci – psychiatrovi), ale žalobkyně svůj nárok na tuto peněžní úhradu částkou 200.000,- Kč uplatnila až 1.3.1996, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby. Posléze pak byl soud prvního stupně i toho názoru, že žalobkyní tvrzený zásah žalovaného do jejího práva na ochranu osobnosti učinil jako státní notář při výkonu své činnosti u svého zaměstnavatele, aniž by vybočil z této činnosti nějakým excesem, takže za tento tvrzený zásah neodpovídá. Proto soud prvního stupně z uvedených důvodů žalobu žalobce ve věci samé zamítl. Při výroku o nákladech řízení soud prvního stupně poukazoval na to, že žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem z 4.4.2001, sp.zn. . Rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 18.5.2000, čj. -90, byl odvolacím soudem potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na požadovanou náhradu nemajetkové újmy v penězích částkou 200.000,- Kč nemůže být úspěšný. Odvolací soud byl také toho názoru, že uvedený nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podléhá promlčení, a to v tříleté promlčecí době, která začala běžet od žalobkyní uváděného zásahu (od 17.2.1983), přičemž šlo, podle názoru odvolacího soudu, o objektivní promlčecí dobu; nárok uplatněný žalobkyní u soudu dne 2.3.1996 bylo nutno vzhledem ke vznesené námitce ze strany žalovaného posuzovat jako promlčený. Odvolací soud byl rovněž toho názoru, že rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby je věcně správný a proto jej podle ustanovení potvrdil. Ohledně nákladů řízení poukazoval odvolací soud na to, že žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení žalobkyni zastupovala, dne 30.5.2001 a dovolání proti tomuto rozsudku bylo předáno na poště k doručení Krajskému soudu v Ostravě 9.7.2001.

Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka uplatňovala ve svém dovolání, že má za to, že v řízení došlo k vadám, které mělo na zřeteli ustanovení a které byly důvodem přípustnosti dovolání, a že řízení je postiženo i jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka zdůrazňovala, že soudy pochybily v tomto případě, když neprovedly v řízení důkaz spisem o řízení o dědictví po rodičích žalobkyně (jež bylo vedeno u bývalého Státního notářství v Ostravě pod sp.zn. ). Z tohoto spisu je patrno, že se žalobkyně nikdy nezúčastnila žádného jednání v řízení o dědictví; proto nemohl žalovaný v tomto řízení ani poznat, jak tvrdil, že žalobkyně není schopna v řízení o dědictví samostatně jednat a srozumitelně se vyjadřovat; neměl tedy důvody k podání podnětu ke zbavení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům, takže se žalovaný, podle názoru žalobkyně, dopustil excesu ze své notářské činnosti. Dovolatelka také kritizovala právní závěr soudů obou stupňů, že náhrada nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí lhůtě; podle názoru žalobkyně ochrana osobnosti se týká i práva na život a zdraví, takže institut promlčení se na toto právo nevztahuje; nejde tu o obdobný nárok jako u nároku na náhradu škody, jak měly za to soudy obou stupňů v daném případě.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních procesních předpisů (tj. podle ustanovení – ve znění před novelizací ).

Také bod 15 ustanovení dvanácté části hlavy první ukládá odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti (tj. před 1.1.2001) a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů. Odvolací soud v daném případě také v odůvodnění svého rozsudku správně na toto přechodné ustanovení poukazoval.

Citovaná přechodná ustanovení jsou ustanoveními kogentními.

V – v zákoně č. (ve znění před novelizací ) je dovolání upraveno v hlavě třetí, části čtvrté („Opravné prostředky\"), v ustanoveních - . Podávání dovolání je v (v již citovaném znění) upraveno v ustanoveních -. Podle ustanovení již citovaného účastník mohl podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Jestliže tedy v daném případě nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci doručením účastníkům řízení dnem 30.5.2001 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště dne 9.7.2001 k doručení Krajskému soudu v Ostravě, bylo toto dovolání podáno po uplynutí již uváděné jednoměsíční lhůtě ( ve znění před novelizací ).

Musel tedy dovolací soud přistoupit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení a (v již citovaném znění) jako dovolání podané opožděně. Nemohl se tedy dovolací soud zabývat přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu, napadeného dovoláním dovolatelky, ve věci samé s přihlížením i např. na závěry z uveřejněné judikatury (srov. kupř. Sborník III. Nejvyššího soudu z roku 1980, SEVT Praha 1980, str. 191).

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 2. října 2001

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc.

předseda senátu