Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2817/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujících rozsudků a opravného usnesení), jímž byla zamítnuta žaloba vycházející ze zákonů č. a , tak, že žalovanému uložil uzavřít se žalobkyní ohledně označených nemovitostí dohodu o navrácení majetkových práv, jejíž znění ve výroku uvedl. Dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí podmínky, které restituční předpisy pro uplatnění daného nároku stanovily (především je oprávněnou osobou), a oproti soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný je ve vztahu k němu i osobou povinnou. Pasivní legitimace žalovaného podle odvolacího soudu vyplývá z usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25.3.1990, jehož smyslem bylo, aby i majetek, který byl „v hospodaření tělovýchovných jednot neregistrovaných do 30.6.1990\" přešel dnem zániku ČSTV do jejich vlastnictví, jelikož měly právní subjektivitu, a „Český svaz tělesné výchovy tento majetek nepřevzal\". Tomu odpovídají, uvedl odvolací soud, též stanovy žalovaného, jimiž se vyhlašuje za nástupnickou organizaci ČSTV právě „na základě usnesení mimořádného sjezdu\", s tím, že jedním ze zdrojů jeho majetku je majetek proto na něho převedený.

Žalovaný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání proti tomuto rozsudku namítl, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jmenovitě v otázce určení subjektu, který je podle dotčených restitučních předpisů osobou povinnou. Jí není proto, obšírně zdůvodňoval v dovolání, že se nestal nástupnickou osobou zaniklého ČSTV, jelikož byl registrován po - z hlediska usnesení mimořádného sjezdu ČSTV kritickém - datu 30.6.1990. Protože před tímto dnem byl registrován Český svaz tělesné výchovy, bylo zapotřebí, aby sporný majetek na něho Český svaz tělesné výchovy převedl hospodářskou smlouvou. Svoji argumentaci dovolatel posléze podepřel citací z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4.2.1998, sp. zn. .

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Ztotožnila se s odvolacím soudem, že osobou povinnou k navrácení majetkových práv je žalovaný, což podle jejího názoru plyne též z nálezu pléna Ústavního soudu ČR č. 24/1997 Sb., jakož i z rozhodnutí, uveřejněného pod č. 9/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném do 1.1.2001 – dále jen „ \").

Dovolání je ve smyslu přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( ), a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle , kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jelikož s výjimkou vad řízení vyjmenovaných v a jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti ( ), je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, je předmětem dovolacího přezkumu především posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že žalovaný je v daném případě osobou k navrácení majetkových práv povinnou.

Podle ustanovení , ve znění (dále jen ) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. a č. se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje ve znění (dále jen zákon č. 232/1191 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§ 1 odst. 2 a § 2 odst. 1).

Osobou k navrácení majetkových práv povinnou je osoba, u které ve smyslu a uplatňuje oprávněná osoba svůj restituční nárok, a tu zákon identifikuje jakožto „právního nástupce organizace uvedené v \". Organizací uvedenou v je pak „jediná dobrovolná tělovýchovná organizace\", které tento zákon svěřil, a to výlučně, organizaci a řízení tělesné výchovy, totiž Československý svaz tělesné výchovy.

Právní nástupce této organizace (Československého svazu tělesné výchovy) je tedy subjektem povinným k navrácení majetkových práv.

Za právního nástupce v hmotněprávních vztazích se považuje - obecně vzato - ten, kdo vstupuje do práv a povinností předchůdce (předešlého jejich nositele) na základě skutečností stanovených hmotným právem. Rozhodné restituční právní předpisy samy o sobě bližší podmínky právního nástupnictví neobsahují, a takový cíl ani nesledují. Zjevně však uvažují právní nástupnictví ve specifickém smyslu, pro potřeby zvláštní úpravy nároků, jež zakotvují, jmenovitě pro potřeby určení osob z těchto nároků povinných.

v ustanovení zrušil , ve kterém měla „jediná tělovýchovná organizace\" zákonný podklad. Přijetí zákona (9.5.1990) předcházel mimořádný sjezd této organizace, který - mimo jiné - se usnesl na jejím zániku, a to „nejpozději ku dni 30.6.1990\". Je tedy logické usuzovat, že citovaný zákon tím, že určuje v povinnou osobu jakožto právního nástupce organizace - a nikoli organizaci samu - reaguje právě na tento její zánik, resp. z této skutečnosti vychází. Tomu pak odpovídá, aby výklad pojmu právního nástupce - ve specifickém smyslu - a jeho prostřednictvím i výklad pojmu osoby k navrácení majetkových práv povinné, byl odvozován především od těch právních aktů, jimiž byla ukončena existence nástupcova předchůdce, t.j. organizace uvedené v Těmito právními akty jsou (bezpochyby) usnesení zmíněného mimořádného sjezdu (z nichž také vycházel odvolací soud).

Mimořádný sjezd Československého svazu tělesné výchovy svým usnesením ze dne 25.3.1990 prohlásil za nástupnické organizace ČSTV kromě jiných jak Český svaz tělesné výchovy tak tělovýchovné jednoty. Určení konkrétní nástupnické organizace pak spojil s otázkou převodu majetku ve vlastnictví ČSTV; tu upravil tak, že ke dni registrace tělovýchovné jednoty na ni přechází majetek, který je v její prospěch zapsán u příslušného orgánu, a jednota jej vede ve své účetní evidenci nebo k němu má právo hospodaření, zatímco do vlastnictví Českého svazu tělesné výchovy přechází majetek všech organizačních složek ČO ČSTV ( s výjimkou tělovýchovných jednot) podle stavu účetní evidence a inventárních záznamů nebo majetek, který konkrétní složka ČO ČSTV (opět s výjimkou tělovýchovných jednot) reálně užívá nebo drží.

Uplatněním těchto hledisek právního nástupnictví, jež - jak vyplývá z předchozího - jsou rozhodující pro určení „právního nástupce organizace uvedené v \", se logicky dospívá k závěru, že osobou povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu a je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku, resp. majetkovým kritériím.

Oproti názoru dovolatele určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v nepřekáží - jak správně uvažoval odvolací soud - ani okolnost pozdější (po 30.6.1990) registrace proto, že tímto dnem (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato tělovýchovná jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu tělesné výchovy odvozené ( ), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.6.1993, , uveřejněné pod č. 15/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

To, že se Český svaz tělesné výchovy (s nímž jakožto právním nástupcem a potažmo povinnou osobou počítá dovolatel) registroval - na rozdíl od příslušné tělovýchovné jednoty - před 30.6.1990, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Československém svazu tělesné výchovy nezdůvodňuje, není-li řečeno, jaká kritéria nástupnictví, stanovená usnesením mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25.3.1990, by mu mohla svědčit. Toto usnesení totiž nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, jenž byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu\", výslovně vyloučilo.

Tyto závěry vyjádřil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24.10.1996, sp. zn. , uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v desítkách rozhodnutích dalších, a nemá důvod se od nich odchýlit. Oproti názorové mnohosti, kterou standardně naznačuje dovolatel, tedy platí, že judikatura Nejvyššího soudu (s jedinou výjimkou, viz níže) je vnitřně koherentní, a dlouhodobě ustálená.

Odůvodnění napadeného rozsudku, určením osoby povinné k navrácení majetkových práv, svědčí o tom, že odvolací soud dospěl k závěrům, jež jsou s vyloženým právním názorem ve svém výsledku konformní. Zjištění, že sporné nemovitosti splňují podmínku majetku, který je ve prospěch žalovaného „zapsán u příslušného orgánu\" a tato jednota jej „vede ve své účetní evidenci\" (měl majetek „v hospodaření\", jak uváděl odvolací soud), jež je coby rozhodné kritérium stanoveno v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, dovolatel v dovolání nezpochybnil.

Úsudek, že právním nástupcem organizace uvedené v je Český svaz tělesné výchovy, z něhož implicite vycházel dovolatel, založený na předpokladu, že osoba povinná k navrácení majetkových práv se identifikuje vlastnictvím věci, k níž se tato práva připínají, neobstojí také proto, že citovaná ustanovení restitučních zákonů za povinnou osobu nepovolávají vlastníka věci, ale osobu specificky určeného „právního nástupce organizace uvedené v zákona č. 68/l956 Sb.\". Obdobně i pozdější restituční předpisy nespojují (zásadně) povinnou osobu s vlastnictvím, ale její určení zakládají na tom, kdo příslušným nárokem dotčenou věc drží ( , ve znění pozdějších předpisů, , odst. 2 písm. a/ , ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. ). Je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Tento odlišný názor, který i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění nálezu ze dne 4.2.1998, sp. zn. (jímž dovolatel též argumentoval), je však situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace Č. o. s.), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný.

Nejvyšší soud respektuje zásadu vyjádřenou v y, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, současně však nemůže pominout ani to, že sám je povolán - a to již vlastní rozhodovací činností - k tomu, aby sjednocoval soudní praxi. Zastávat jiný právní názor v zájmu jednoty rozhodování obecných soudů se proto zmíněnému ústavnímu principu neprotiví, jestliže takový názor s ústavními předpisy a jim naroveň postavenými prameny práva není v rozporu. Právě tak je tomu v dané věci; Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (viz též nález Ústavního soudu ze dne 19.10.1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn. Větší váhu než cokoli jiného pak má to, aby určitý právní názor byl důsledně aplikován.

Správnost závěrů odvolacího soudu při posuzování otázky určení povinné osoby se tedy dovolateli zpochybnit nepodařilo.

V mezích dovoláním založeného přezkumu je tedy rozsudek odvolacího soudu správný ( ), a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a ; úspěšné žalobkyni, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2001

JUDr. Vladimír K u r k a, v.r.

předseda senátu