Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tz 242/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 22. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtvo 2/91,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení tr. ř., a v řízení, které jeho vydání předcházelo v ustanoveních , odstavci prvém a druhém , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného F. R.

Toto usnesení a usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 1990, č. j. Rtv 166/90-11, se z r u š u j í . Zrušují se i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný F. R.,

je účasten soudní rehabilitace podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se z r u š u j e rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6 . 1967, sp. zn. , v celém rozsahu.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. , byl obviněný F. R. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že „dne 17. 5. 1967 v 07.00 hod. u vojenského útvaru H., kam byl povolán k výkonu krátkodobého vojenského cvičení, odmítl vykonávat vojenskou službu s tím, že mu to jeho náboženské přesvědčení nedovoluje“. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému podle § 280 odst. 1 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Proti tomuto rozsudku nebylo podáno odvolání a rozsudek nabyl právní moci.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 1990, sp. zn. , bylo o návrhu obviněného rozhodnuto tak, že obviněný je účasten soudní rehabilitace podle , (dále jen reh. zák.). Podle reh. zák. byl tímto usnesením zrušen rozsudek bývalého Vojenského soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. , a to ve výroku o uloženém trestu. Výrok o vině zůstal nezměněn. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, kterou Vyšší vojenský soud v Příbrami dne 22. 1. 1990 pod sp. zn. 3 Rtvo 2/91 podle tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Proti posledně uvedenému usnesení podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného F. R. stížnost pro porušení zákona. Uvádí v ní, že v důsledku nesprávného postupu shora uvedených bývalých vojenských soudů rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Litoměřicích dne 27. 2. 1991 pod sp. zn. tak, že pro skutek, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. , bylo podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upuštěno od potrestání obviněného. Vzhledem k tomu, že nebylo proti rozsudku podáno odvolání, nabyl rozsudek právní moci dne 20. 3. 1991.

Ministr spravedlnosti poukázal na to, že podle reh. zák. je účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská práva a svobody zaručenéu a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné. Podle téhož zákonného ustanovení odst. 2 činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručenýchu a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a potrestání. Podle názoru ministra spravedlnosti se shora uvedenými ustanoveními soudy při svém rozhodování neřídily, neboť ministr spravedlnosti je toho názoru, že z celé řady důkazů jednoznačně vyplývá, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení, a proto také bylo nutno na jednání obviněného vztáhnout ustanovení rehabilitačního zákona. Vzhledem k tomu, že tento trestný čin je výslovně uveden v reh. zák., jednalo se tedy o odsouzení pro čin, který směřoval k uplatnění základního práva obviněného, který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný.

Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 22. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtvo 2/91, byl v neprospěch obviněného F. R. porušen zákon v ustanovení , b) tr. ř., tr. ř., a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím, v odstavci prvém a druhém , tr. ř. k ustanovení tr. zák., dále aby podle tr. ř. citované usnesení zrušil a postupoval podle , event. tr. ř.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo a shledal, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.

Je nepochybné, že na jednání, pro které byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle tr. zák., se vztahuje ustanovení odstavce prvého a druhého , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, které definuje účel zákona o soudní rehabilitaci a rovněž prohlašuje, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručenýchu a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních dokumentech o občanských a politických právech byly československými zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a rovněž stíhání pro tyto trestné činy odporovalo mezinárodnímu právu. Vzhledem ke shora uvedenému ustanovení rehabilitačního zákona bylo nutno na čin obviněného nahlížet jako na čin, který směřoval k uplatnění základního práva občana zaručeného výše uvedenými mezinárodními normami, a proto také jeho odsouzení – uznání vinným, bylo v rozporu s principy demokratické společnosti. Tyto skutečnosti se měly stát podkladem pro rozhodování bývalých vojenských soudů, jejichž rozhodnutí se stala podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona.

Obviněný jednáním, které bylo výše popsáno, uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, které mu sice bylou z roku 1960 garantováno, avšak pouze formálně, protože zákonná úprava, podle které mohl občan toto právo realizovat, vydána nebyla a obviněný neměl žádnou možnost jak svým zákonným povinnostem dostát, aniž by se nedostal do rozporu se svým náboženským přesvědčením. Z tohoto pohledu bylo nutno zvážit, zda lze na jednání obviněného vzhledem k výše uvedeným ustanovením nazírat jako na úmyslný trestný čin. Trestní právo sice v uvedené době chránilo jak společnost, tak i jednotlivce, avšak ochrana jednotlivce a jeho základních práv byla ve zjevném nepoměru k ochraně a uplatňování práv socialistické společnosti, což je zřejmé zejména z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. .

K zákonu o soudní rehabilitaci je možno rovněž uvést, že tento neváže (§ 1) ochranu lidských práv a svobod na výlučně Českou republikou vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy. Odkazuje na principy demokratické společnosti a na občanská a politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách všeobecně, nikoli nad rámec y. Vedle Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 je nutno také zohlednit znění Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. V konkrétním případě bylo nutno zvážit, zda se jednalo o omezení tohoto základního práva, či o jeho popření, neboť obviněný neměl možnost odmítnout výkon vojenské služby a zvolit alternativní službu beze zbraně, neboť takový zákon v uvedené době neexistoval.

Nejvyšší soud při svém rozhodování přihlížel zejména k již zmíněnému ustanovení reh. zák., jehož účelem bylo zrušit odsuzující rozsudky za činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručenýchu a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech, pokud směřovaly k prosazení takových práv nenásilnou cestou, přičemž tyto činy byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a potrestání.

Pokud by bývalý Vyšší vojenský soud v Příbrami při svém rozhodování důsledně vycházel z ustanovení odstavce prvého a druhého Sb, o soudní rehabilitaci, nemohl by dospět k závěru, že stížnost obviněného proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 1990, sp. zn. , kterým tento ponechal v právní moci výrok o vině obviněného z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. , je nutno jako nedůvodnou zamítnout. Nerespektování shora uvedeného ustanovení je však nutno spatřovat také v řízení, které vydání tohoto usnesení předcházelo. Proto Nejvyšší soud vyslovil, že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 22. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtvo 2/91, byl porušen zákon v ustanovení tr. ř., a v řízení, které jeho vydání předcházelo v ustanovení , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a to z důvodů uvedených v odstavci prvém i druhém , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Z ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř. mimo jiné plyne, že soud přezkoumá napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo. V daném případě se mohl Nejvyšší soud zaměřit (přezkoumat) pouze na tu část řízení, která následovala po podání návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. V tomto směru bylo také zjištěno a vysloveno porušení zákona, a to nejenom předmětným usnesením, ale k porušení zákona došlo také v řízení, které jeho vydání předcházelo, tj. v řízení po podání návrhu obviněným na soudní rehabilitaci. Řízení, které vyústilo v rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. , však již nespadá do řízení, které předcházelo vydání usnesení napadeného stížností pro porušení zákona. Jednalo se o samostatné řízení, a proto se Nejvyšší soud nemohl tímto samostatným řízením ve smyslu § 267 odst. 1 tr. ř. zabývat a je přezkoumávat, neboť toto řízení bylo zahájeno sdělením obvinění obviněnému pro příslušný trestný čin a skončil pravomocným rozsudkem, zde je možno upozornit na znění § 12 odst. 10 tr. ř. a z něj plynoucí skutečnosti.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný je účasten soudní rehabilitace tak, jak bylo správně konstatováno již usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 1990, sp. zn. . Podle § 14 odst. 1 písm. a) reh. zák. zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. , v celém rozsahu a podle § 14 odst. 3 reh. zák. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takto rozhodl Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci, neboť rozhodoval o řízení, které bylo zahájeno návrhem obviněného na soudní rehabilitaci a o tomto návrhu bylo nutno rozhodnout.

Další řízení bude v souladu se zněním § 15 odst. 1 reh. zák. probíhat u příslušného okresního soudu (Okresního soudu v Litoměřicích), a to na podkladě původní obžaloby, přičemž vedle již zmíněných skutečností poukazuje Nejvyšší soud také na nález Ústavního soudu sp. zn. .

Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 26. září 2001

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann