Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 62/2001

-555

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice L. I., a.s.,  o návrhu věřitelů A) I., spol. s r. o.,  B) T. a.s.,  a C) V.F., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání věřitelky B) proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 25. května 2000, č. j. -385, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2000, č. j. - 458, a proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně        ze dne 29. listopadu 2000, č. j. -78,  takto:

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. října 2000, č. j. 2 Ko            149/2000 - 458, odmítl - odkazuje na ustanovení a , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV”), ve znění zákonů č. ,          č. , č. , č. ,  č. , č. ,             č. , č. , č. , č. , č. ,                  č. a č. a na ustanovení a (dále též jen „”) - odvolání věřitelů                proti usnesení ze dne 25. května 2000, č.j. - 385, jímž  Krajský obchodní       soud v Brně věřitele vyzval, aby do pěti dnů od doručení usnesení zaplatili na označený účet soudu zálohu na náklady konkursu ve výši 50 000 Kč. Odvolací soud dospěl              k závěru, že výzva k zaplacení zálohy na náklady konkursu je rozhodnutím soudu, jímž se upravuje vedení řízení, a proti kterému tak není odvolání přípustné. Na uvedeném nemůže nic změnit ani to, že stejnopisy usnesení soudu prvního stupně obsahovaly nesprávné poučení o tom, že odvolání je přípustné.

Usnesením ze dne 29. listopadu 2000, č. j. -460 (nyní č.l. 478), pak Krajský obchodní soud v Brně věřitele vyzval, aby mu do deseti dnů předložili stejnopisy shora označeného usnesení ze dne 25. května 2000, k opravě chybného poučení o odvolání.

Proti všem třem usnesením podala věřitelka B) (zastoupená advokátkou) včas dovolání, uvádějíc, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení       a d/ , jejichž prostřednictvím lze namítat, že v řízení došlo k vadám uvedeným         v (písmeno a/), konkrétně k vadě dle ustanovení (která spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem),  a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Dovolatelka především poukazuje na to, že při podání odvolání postupovala v souladu s poučením, které bylo součástí výzvy. Soudům obou stupňů dále vytýká, že nerespektovaly závěry formulované o povaze přechodných ustanovení pod bodem XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Řízení ve věci bylo zahájeno dne 11. února 2000, tedy před účinností , který zvýšil zálohu na náklady konkursu z původních 10.000,- Kč až      na 50.000,- Kč, takže v intencích článku II. jí neměla být vyměřena jiná záloha na náklady konkursu než 10.000,-Kč. Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že zde nebyly důvody k opravě poučení o odvolání v usnesení                      ze dne 25. května 2000, a za procesně vadný má postup soudu prvního stupně podávající se z usnesení ze dne 29. listopadu 2000. Dovolatelka též cituje nález Ústavního soudu ze dne 31. května 1994, (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 1, pod číslem 27), podle kterého, i když je poučení                 o opravných prostředcích, obdobně jako odůvodnění rozhodnutí, částí rozhodnutí samého ( ), a to části očividně samostatnou, nejde o samostatnost takovou, aby je bylo možno od vlastního rozhodnutí oddělit a je posléze jako nesprávné či neúplné zrušit, případně nahradit vlastním výrokem. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil všechna dovoláním napadená usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů,                    a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona  nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolatelka výslovně podala dovolání i proti usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. května 2000 a 29. listopadu 2000. Dovolání je ve smyslu ustanovení mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje; proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení               o „dovolání” proti rozhodnutím soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení zastavil  (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí                a stanovisek).

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné dle ustanovení , avšak není důvodné.

Nejvyšší soud se nejprve - v mezích dovolacího důvodu dle - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o povaze usnesení (výzvy) k zaplacení zálohy na náklady konkursu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení ZKV ve znění zákonů č. , č. , č. , č. ,  č. , č. , č. , č. , č. a č. , navrhovatel je povinen na výzvu soudu zaplatit v určené lhůtě zálohu na náklady konkursu ve výši 10 000 Kč (odstavec 1). Nebude-li záloha na náklady konkursu v určené lhůtě zaplacena, soud řízení zastaví.           O tomto následku musí být navrhovatel poučen (odstavec 2).

Podle ustanovení ZKV ve znění účinném ke dni 25. květnu 2000, kdy bylo vydáno usnesení soudu prvního stupně, to jest ve znění zákonů č. ,                č. , č. , č. , č. , č.                    a č. , navrhovatel je povinen zaplatit zálohu na náklady konkursu                  až do částky 50 000 Kč, a to i opakovaně; učiní tak na výzvu soudu v určené lhůtě a výši (odstavec 1). Nebude-li záloha na náklady konkursu v určené lhůtě zaplacena, může soud před prohlášením konkursu řízení zastavit; o tomto následku musí být navrhovatel poučen (odstavec 2).

Podle ustanovení odvolání není přípustné                       proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.

Z ustanovení pak plyne, že odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

Výzva soudu k zaplacení zálohy na náklady konkursu dle § 5 odst. 1 ZKV, ať již podle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 30. dubna 2000 nebo ve znění účinném po tomto datu, je svou povahou vskutku usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, a proti kterému tak není odvolání ve smyslu ustanovení přípustné. Pravomocné usnesení (výzva) vydané dle ZKV není exekučním titulem, na jehož základě by bylo možné zálohu na náklady konkursu vymáhat; důsledkem nerespektování výzvy je podle obou znění zákona                 o konkursu a vyrovnání možnost zastavit řízení dle ZKV. V rámci opravného prostředku (odvolání) proti usnesení o zastavení řízení vydanému v intencích ZKV má navrhovatel konkursu možnost uplatnit všechny podstatné námitky                 proti požadavku, aby složil předepsanou zálohu. Vztah mezi výzvou k zaplacení zálohy             na náklady konkursu a usnesením, jímž konkursní soud řízení pro nezaplacení této zálohy zastaví, lze mutatis mutandis přirovnat ke vztahu mezi výzvou k zaplacení soudního poplatku za žalobu (jež je rozhodovací praxí soudů tradičně rovněž vnímána  jako usnesení, jímž se upravuje vedení řízení) a usnesením, jímž soud pro neuhrazení soudního poplatku řízení zastaví.

Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že v době od 1. května 2000 do 20. července 2000 (tedy i ke dni 25. květnu 2000) se zákon o konkursu a vyrovnání výslovně nevyjadřoval o vztahu k ; v době před 1. květnem 2000 a znovu od 21. července 2000 platil pro konkurs a vyrovnání princip přiměřené aplikace , nestanovil-li zákon o konkursu a vyrovnání jinak (srov. ZKV ve znění účinném před 1. květnem 2000 a ZKV          ve znění účinném od 21. července 2000). Bez zřetele k absenci výslovné úpravy vztahu zákona o konkursu a vyrovnání k jako jednotnému civilnímu procesnímu předpisu pro všechny věci náležející do civilní pravomoci soudů, lze uzavřít, že zákon o konkursu a vyrovnání se tímto způsobem v době od 1. května 2000 do 20. července 2000 vrátil zpět do stavu, jenž zde byl před 1. červnem 1996        (před novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou ). Podle ZKV v tehdejším znění platilo, že pro konkurs a vyrovnání se použijí (nikoli jen přiměřeně) ustanovení , nestanoví-li zákon                o konkursu a vyrovnání jinak.

Odvolací soud tedy nepochybil, když odvolání dle odmítl. Závěry odvolacího soudu jsou správné i potud, že okolnost, že dovolatelce se dostalo od soudu prvního stupně (nesprávného) poučení o možnosti podat proti usnesení vydanému dle ZKV odvolání, přípustnost odvolání nezakládá, jestliže zákon (zde ustanovení ) odvolání proti takovému rozhodnutí výslovně zapovídá. Nález Ústavního soudu citovaný dovolatelkou s těmito úvahami, jež jsou v souladu s právní teorií i soudní praxí,  není v rozporu.

Jak dále Nejvyšší soud opakovaně uvedl ve své rozhodovací praxi, vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Usnesení, kterým odvolací soud odmítl odvolání podle            ,  je svou povahou výlučně procesním rozhodnutím, spojeným se závěrem, že odvolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Výhrady, jež dovolatelka uplatnila proti požadavku, aby zaplatila zálohu na náklady konkursu ve výši 50.000,- Kč, i kdyby byly oprávněné (k tomu srov. např. K., Z.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Poznámkové vydání s judikaturou k novele č. , účinné                k 1. květnu 2000. 1. vydání. P., I. 2000, str. 19, bod 7. poznámek), jsou tudíž        pro výsledek dovolacího řízení bezcenné. K případné nesprávnosti usnesení soudu prvního stupně z hlediska požadavku na úhradu zálohy na náklady konkursu, totiž odvolací soud u nepřípustného odvolání přihlédnout nemohl. Dovolací důvod dle ustanovení tedy dán není.

Ze stejných příčin není dán ani dovolací důvod dle ustanovení K vadě dle , k níž došlo podle dovolatelky       v řízení  před soudem prvního stupně, by totiž odvolací soud mohl přihlédnout, jen mohla-li by ovlivnit správnost závěru o nepřípustnosti odvolání; takovou vadou             však řízení zjevně postiženo není.

Zmatečnost dle ustanovení pak nelze spojovat ani           s tím, jak odvolací soud o odvolání rozhodl (s tím, že odvolání jako nepřípustné odmítl). Nehledě k tomu, že správnost závěrů odvolacího soudu v tomto směru byla prověřena při zkoumání dovolacího důvodu dle , za „postup soudu v průběhu řízení” je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit  zde hodnotící úsudek odvolacího soudu, že odvolání není přípustné (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k tomu, že vady, ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( 3 ) se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (,             věta první,  ), jako nedůvodné usnesením zamítl ( a 5 ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. září 2001

JUDr. Zdeněk  K r č m á ř, v. r.

předseda senátu