Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tvo 131/2001

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Obžalovaný Ing. J. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. , uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dohledem. Vzhledem k tomu, že proti rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání, byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k řízení o tomto opravném prostředku. V písemně odůvodněném odvolání pak požádal i o propuštění z vazby na svobodu.

Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze podle § 72 odst. 2 tr. ř. tak, že žádost obžalovaného zamítl.

Obžalovaný Ing. J. Š. podal proti tomuto usnesení stížnost, jíž zdůvodnila jeho obhájkyně. Podle názoru stěžovatele nerozhodoval vrchní soud s ohledem na zákon a skutkový stav, přičemž podrobně rozvádí pochybení, jichž se podle jeho názoru tento soud dopustil. Okolnost, že obžalovaný by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat či se před ním skrývat, musí mít oporu v konkrétních skutečnostech, přičemž v posuzované věci tomu tak není, a předpoklad útěku je jenom mlhavý a konkrétně ničím neodůvodněn. V situaci, kdy nadto je i pochybné, zda obžalovaný vůbec svým jednáním naplnil skutkovou podstatu pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným, je pak další trvání vazby nepodložené. Proto navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno a aby byl propuštěn z vazby na svobodu.

Z podnětu této stížnosti se Nejvyšší soud primárně zabýval otázkou její přípustnosti jako základní podmínky přezkumu usnesení podle § 147 odst. 1 tr. ř. a učinil v tomto směru následující závěry.

Rozhodnutí podle § 72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu, je rozhodnutím o vazbě podle § 74 odst. 1 tr. ř., proti kterému je zásadně přípustná stížnost. Podle ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. lze však stížností napadnout usnesení soudu jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže soud rozhoduje ve věci v prvním stupni. Platný trestní řád neobsahuje z této zásady žádnou výjimku - pokud vrchní soud rozhoduje o prodloužení lhůty trvání vazby nad dva roky, rozhoduje podle ustanovení, které je lex specialis ve vztahu k obecnému ustanovení o věcné soudní příslušnosti, a rozhoduje proto jako soud prvního stupně. Jde tedy o to, zda jiná rozhodnutí než ve věci samé, která učiní odvolací soud v rámci řízení o tomto řádném opravném prostředku, jsou rozhodnutími soudu prvního či druhého stupně.

Podle přesvědčení Nejvyššího soudu všechna tato další rozhodnutí (např. o vazbě, o vyloučení soudců, o pořádkové pokutě, o přibrání znalce atd.) nelze chápat zcela izolovaně, jakoby s rozhodnutími ve věci samé nesouvisela, ale jde vesměs o rozhodnutí, která (hlavní) rozhodnutí ve věci samé připravují, eventuálně uskutečňují jeho výkon. Významu rozhodnutí ve věci samé však nedosahují, i když na nich často závisí, zda k rozhodnutí ve věci samé vůbec dojde a zda toto rozhodnutí bude správné, popřípadě zda bude správně vykonáno. Odvolací soud tato rozhodnutí také nečiní v nějakém zvláštním řízení, nýbrž v řízení odvolacím (často v tom samém veřejném zasedání, v němž rozhodne též o podaném odvolání). Již z těchto důvodů je tedy zřejmé, že usnesení, jímž v posuzované věci rozhodl odvolací soud podle § 72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obžalovaného Ing. J. Š. o propuštění z vazby, je rozhodnutím soudu druhého stupně, proti němuž podle § 141 odst. 2 tr. ř. a contrario stížnost přípustná není.

Tento závěr odpovídá i argumentu právní logiky a maiori ad minus, neboť pokud soud druhého stupně rozhoduje bez přípustnosti řádného opravného prostředku o nejvýznamnější otázce, tj. otázce viny a trestu, rozhoduje tím spíše bez jeho přípustnosti o otázkách tohoto významu nedosahujících.

Uvedený závěr není v rozporu ani s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod o právu na spravedlivý proces, neboť český trestní proces je ovládán zásadou dvojinstančnosti řízení, takže odvolací soud rozhoduje jako konečná instance a jeho rozhodnutí jsou proto napadnutelná jen mimořádnými opravnými prostředky. Článek 5 odst. 4 citované Úmluvy, podle něhož „každý, kdo byl zbaven osobní svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti zbavení jeho osobní svobody“, je třeba vykládat tak, že tímto řízením se nemíní bezpodmínečně jen řízení o řádném opravném prostředku - i když tomu tak zpravidla je (§ 74 odst. 1 tr. ř.). Výjimku tvoří vzpomenuté ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. a rovněž případy, kdy o vazbě rozhoduje za podmínek § 275 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud. Ovšem i ve všech těchto případech je přezkum důvodů existence vazby možný. Děje se tak především z úřední povinnosti, neboť zákon v ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř. stanoví, že všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny v každém období trestního stíhání zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Pomine-li důvod vazby, musí být obviněný ihned propuštěn na svobodu. Dále se tak děje z podnětu obviněného (§ 72 odst. 2 tr. ř.), jenž má právo kdykoli žádat o propuštění na svobodu, přičemž o této žádosti musí být neodkladně rozhodnuto. Konečně se tak děje i v souvislosti s rozhodováním podle § 71 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby. Přezkoumání důvodů vazby je tedy možné i za procesního stavu, kdy zákon výjimečně neumožňuje přezkum na základě řádného opravného prostředku.

Pokud tedy vrchní soud v poučení o opravném prostředku uvedl, že stížnost proti uvedenému usnesení je přípustná, jde o poučení nesprávné. Nejvyšší soud pak z výše uvedených důvodů rozhodl tak, že podanou stížnost obžalovaného Ing. Jána Štancela bez meritorního přezkoumání věci (§ 147 odst. 1 tr. ř.) jako nepřípustnou podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 18. září 2001

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná