Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 510/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. října 1999, čj. -45, se ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu v části zamítající, a ve výroku o nákladech řízení, z r u š u j e .

II. Rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 28.dubna 1999, čj. -33, se ve výroku, jímž byl návrh zamítnut, a ve výroku o nákladech řízení, z r u š u j e, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í

Žalobkyně se domáhaly vydání ideálních dvou čtvrtin pozemků, které jim nebyly vydány podle ustanovení ,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \"zákon o půdě\"), protože pozemky byly jako celek vydány žalovanému, ač jeho nárok činil pouze ideální polovinu. Svůj nárok opíraly o ustanovení zákona o půdě.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28.4.1999, čj. -33, vyhověl žalobě pouze zčásti, ohledně pozemků specifikovaných v odstavci prvém jeho výroku. V druhé části výroku zamítl žalobu ohledně dalších pozemků, rovněž ve výroku specifikovaných, s odůvodněním, že žalovanému nebylo možno uložit povinnost tyto pozemky vydat, neboť již není jejich vlastníkem.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19.10.1999, čj. -45, rozsudek soudu prvního stupně v části žalobu zamítající potvrdil a konstatoval, že v části žalobě vyhovující zůstává rozsudek nedotčen.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a plně odkázal na jeho odůvodnění. Konstatoval, že nároky na vydání předmětných pozemků po původních vlastnících, J. a A. M., uplatnili žalobkyně i žalovaný řádně a včas, a rozhodnutím pozemkového úřadu vydány pouze žalovanému, jako součást přídělu N. p. f. ve prospěch původních vlastníků. Žalovaný však ty z pozemků, ohledně nichž byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta, převedl na třetí osoby. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobkyně uplatnily svůj nárok podle § 13 odst. 2 zákona o půdě vůči žalovanému včas; zákon však omezuje dispoziční oprávnění s majetkem dotčeným nároky na vydání podle zákona o půdě pouze osob povinných, jejichž okruh je vymezen v ustanovení § 5 odst. 1 a 2 citovaného zákona. Neplatnost právního úkonu zcizovacího je pak stanovena zákonem o půdě pouze ve vztahu k dispozicím povinných osob podle tohoto zákona. Proto odvolací soud nemohl dovodit neplatnost kupních smluv, uzavřených žalovaným o prodeji některých, jemu vydaných pozemkových parcel pro rozpor se zákonem podle . Odvolací soud, vědom si toho, že otázka dispoziční volnosti oprávněného k restitucí nabytému majetku je zásadně významná, připustil proti svému rozsudku dovolání.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 22.11.1999, napadly žalobkyně včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřely o ustanovení , a jehož důvody spatřují v nesprávném právním posouzení věci soudy obou stupňů. Dle obsahu dovolání je ve skutečnosti napaden rozsudek odvolacího soudu jen v části, týkající se zamítavého výroku soudu prvního stupně. Žalobkyně ve zdůvodnění dovolání vyslovily názor, podle něhož se žalovaný vůči nim jako oprávněným osobám dostal do postavení povinné osoby ve smyslu zákona o půdě; dovodily, že žalovanému byla omezena smluvní volnost, a jeho úkony směřující k převodu předmětných nemovitostí jsou podle neplatné, a proto nemohly třetím osobám vzniknout z těchto úkonů žádná práva ani povinnosti. Žalobkyně dodávají, že o vydání spoluvlastnických podílů na uvedených nemovitostech s žalovaným jednaly ještě před podáním žaloby na jejich vydání, a přesto, že žalovaný věděl, že žalobkyně oprávněně uplatňují svá práva, po zahájení řízení převedl nemovitosti na třetí osoby. V takovém jednání spatřují žalobkyně snahu žalovaného obejít zákon a současně považují tyto úkony za příčící se dobrým mravům. Vytýkají soudům obou stupňů, že k uvedeným skutečnostem nepřihlédly, ač byly v řízení uplatňovány, když v daném případě jde o absolutní neplatnost, ke které měl soud přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobkyně vyjadřují názor, podle něhož soudy obou stupňů měly otázku absolutní neplatnosti uvedených smluv řešit jako otázku předběžnou a vyhovět žalobě i v části, ve které byla zamítnuta. Žalobkyně proto navrhly zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen \" \").

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v a je přípustné podle ustanovení , protože odvolací soud svým výrokem výslovně připustil dovolání k otázce zásadního právního významu, kterou formuloval v odůvodnění rozsudku. Vady řízení ve smyslu nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné i podle ustanovení , protože žalobkyně návrh na připuštění dovolání uplatnily odvolacím řízení, a v dovolání nastolily otázku zásadního právního významu, která částečně přesahuje vymezení přípustnosti dovolání, učiněného odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku, a to pokud jde o otázku zkoumání neplatnosti smluv o převodu pozemků, uzavřených po podání žaloby, z hlediska obcházení zákona a z hlediska rozporu s dobrými mravy.Proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných dovolatelkami, týkajících se právních závěrů odvolacího soudu ve smyslu ustanovení . Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné pouze zčásti.

Právní názor odvolacího soudu, že osoba pasivně věcně legitimovaná podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o půdě, není v postavení osoby povinné podle ustanovení § 5 odst. 3 téhož zákona, totiž dovolací soud považuje za správný. Touto problematikou se zabýval např. v rozsudku ze dne 26.11.1997, sp.zn. ; nezabýval se v něm ( s ohledem na dovolací důvody obsažené v dovolání) otázkou neplatnosti smluv, kterými oprávněná osoba, jíž byly pozemky vydány, převedla předmětné nemovitosti na osobu třetí, dospěl však k závěru, že osobou pasivně věcně legitimovanou je též žalovaná, jako osoba třetí, na niž byly takto nemovitosti převedeny, a to v důsledku singulární sukcese závazku osoby, jíž byly pozemky vydány. Dovolací soud v citovaném rozsudku vyslovil názor, že ustanovením § 13 odst. 2 zákona o půdě dal zákonodárce jasně najevo úmysl spravedlivě vypořádat vztahy mezi oprávněnými osobami pro případ, že nemovitosti byly neprávem vydány ve správním řízení pouze některým z nich. Přitom zákon neřeší případy, jak postupovat v případě, že oprávněná osoba, jíž byly nemovitosti vydány, se před vydáním soudního rozhodnutí svého vlastnictví zbaví. Zákonodárci nelze přisuzovat úmysl zbavit oprávněnou osobou možnosti uplatnit a realizovat právo, jež pro ni výslovně vytvořil. V takovém případě nastupují proto obecné předpisy.

Dovolací soud proto dospěl k názoru, že v daném případě se odvolací soud správně zabýval i otázkou neplatnosti smluv, kterými žalovaný převedl část pozemků do vlastnictví jiných osob, nikoli však důsledně. Závěr odvolacího soudu, že předmětné smlouvy o převodu nemovitostí (v jejichž důsledku nebylo možno návrhu žalobkyň na vydání nemovitostí vyhovět, protože žalovaný již není vlastníkem předmětných pozemků), nebyly v rozporu se zákonem, je sice správný, nikoli však dostačující, a to s ohledem na okolnost, že podle tvrzení žalobkyň k nim došlo poté, co žalovaného seznámily se svými právy, a dokonce po podání žaloby. Bylo proto namístě, aby soud zkoumal s ohledem na ustanovení § 39 obč. zák. i absolutní neplatnost těchto smluv z důvodu obcházení zákona, a z toho hlediska, zda se příčí dobrým mravům. Tímto aspektem věci se odvolací soud, ani soud prvního stupně, nezabývaly; ač konkrétní zjištění o datu uzavření předmětných smluv učinil soud prvního stupně při jednání dne 23.4.1999, a odvolací soud jiné zjištění neučinil, v odůvodnění rozsudků obou soudů není z tohoto hlediska věc posouzena.

Rozsudek odvolacího soudu (a i rozsudek soudu prvního stupně) je proto v tomto směru nepřezkoumatelný, což představuje vadu řízení ve smyslu ustanovení

. Dovolací soud proto oba rozsudky v části, jíž se týkalo dovolání, zrušil ( věta za středníkem, ) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude nově rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. září 2001

JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.

předsedkyně senátu