Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3073/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (soud I. stupně) rozsudkem ze dne 18.5.2000, č.j. -20, uložil žalovanému povinnost „vyklidit a vyklizený předat žalobkyni byt pod adresou K., S. 639/6, ve třetím podlaží domu, II. kategorie, o velikosti 1 + 2 s příslušenstvím, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku\" (dále jen „byt\"), a nahradit žalobkyni náklady řízení ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud dovodil, že na žalovaného nepřešlo smrtí jeho babičky J. H. právo nájmu k bytu, protože žalovaný neprokázal splnění podmínek stanovených v ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák., dle něhož, jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Žalovaný především neunesl důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že se zemřelou nájemkyní bytu, svou babičkou, vedl společnou domácnost, přičemž zejména z výpovědi svědkyně D. B. bylo zjištěno, že předmětný byt nevykazoval žádné známky toho, že by se v něm, vyjma samotné nájemkyně, zdržovala jakákoliv osoba. Soud proto učinil závěr, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu a žalobě vyhověl s tím, že povinnost žalovaného byt vyklidit není možno vázat na zajištění jakékoliv bytové náhrady.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 9. 2000, č.j. -39, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu I. stupně, rozhodl o jeho povinnosti nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu I. stupně, se zcela ztotožnil s jeho závěrem, že žalovaný neprokázal splnění podmínky přechodu nájmu bytu, to jest, že by žil s babičkou v den její smrti ve společné domácnosti, a to ani po doplnění důkazního řízení výslechem svědkyně P., která mimo jiné uvedla, že ji žalovaný požádal, aby dosvědčila u soudu, že u babičky bydlel. Její výpověď odvolací soud posoudil jako nevěrohodnou, zejména proto, že byla v rozporu s většinou ostatních v řízení provedených důkazů. Stejně jako soud I. stupně považoval odvolací soud za stěžejní výpověď svědkyně D. B., o jejíž věrohodnosti neměl důvod pochybovat. Dovolání v této věci nebylo připuštěno, neboť důvod, že se žalovaný cítí být ohrožen na svých právech a má obavu o ztrátu bytu a následně i zaměstnání, není otázkou zásadního právního významu, ale otázkou skutkovou.

Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 7.11.2000, podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení se zdůvodněním, že „jde o řešení závažné právní otázky\", když „bylo v podstatě odmítnuto odvolání odpůrce\", neboť nebyl brán zřetel na výpověď svědkyně P. Napadl také „postup soudu, který nesprávným způsobem zhodnotil výpovědi svědků\", protože „byly nerovnocenným způsobem posouzeny\"; současně znovu zmínil výpověď svědkyně P. a dále svědkyně B., čímž uplatnil dovolací důvod podle Namítl rovněž, že byl odmítnut jeho naléhavý právní zájem, neboť mu byla odepřena možnost bydlení, která souvisí i s udržením zaměstnání. Zastává názor, že mu právo nájmu po zemřelé J. H. svědčí, a že v jeho případě byl nesprávně rovněž posuzován výklad společné domácnosti, čímž uplatnil dovolací důvod podle Navrhl, aby dovolací soud v dovoláním napadené části zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. září 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „\").

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 2 ), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad uvedených v (a ty v dané věci nebyly dovoláním namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení a

Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle , a protože rozsudek soudu I. stupně, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nelze přípustnost dovolání opřít ani o ustanovení

V dané věci není dána přípustnost dovolání ani podle , neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil.

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji sám dovolatel dovozuje, neboť v průběhu odvolacího řízení učinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, který odvolací soud ve výroku svého rozsudku zamítl, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale musí jít současně o otázku, která má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod pořadovým číslem 101).

V dané věci podal žalovaný v rámci odvolání (na č.l. 27 spisu) proti rozsudku soudu I. stupně, tedy ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, návrh na připuštění dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a v němž otázku zásadního právního významu blíže neformuloval. Dovolatel blíže nezdůvodnil, v čem podle jeho názoru spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ani v podaném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, v tomto ohledu pouze uvedl, že se „jedná o problém vážné právní otázky, neboť dopad rozhodnutí soudu by ho postihl na celém jeho dalším životě a existenci vůbec\".

Podmínky stanovené v především nesplňují dovolací námitky směřující proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, resp. proti správnosti jeho skutkových zjištění, když u dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení (t.j. o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), lze, vedle důvodů uvedených v , uplatnit pouze dovolací důvod podle , a tím řešení pouze právních (nikoliv skutkových) otázek.

Uvedené podmínky nesplňuje ani dovolací námitka, že „byl odmítnut naléhavý právní zájem odpůrce, kterým je skutečně možnost bydlení, neboť to souvisí i s udržením zaměstnání...\", ani námitka, že v jeho případě „jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele...\"..

Otázku zásadního právního významu ve smyslu nelze rovněž shledat v další výtce dovolatele, že „byl nesprávně posuzován výklad společné domácnosti...\", byť jde o otázku právní. Tato dovolatelem uplatněná námitka, to jest otázka výkladu „společné domácnosti\" ve smyslu ustanovení obč. zák. ve vztahu k ustanovení obč. zák., totiž podmínky ust. nesplňuje.

Podle ustálené judikatury (srov. zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, str. 525, od jejichž závěrů se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely , provedené - viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1997, sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.2. 2001, sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. ) je pojem „společné domácnosti\" u první skupiny osob, na něž může právo nájmu bytu přejít (t.j. osob uvedených v větě první obč. zák., mezi něž patří i vnuci), vykládán volněji než pojem „společné domácnosti\", vymezený v obč. zák. I když u těchto osob se nevyžaduje existence spotřebního společenství s dosavadním nájemcem bytu, je třeba, aby jejich soužití s nájemcem bytu bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství.

Součástí skutkových zjištění soudu I. stupně, z nichž po doplnění dokazování vycházel i soud odvolací (a které byly v tomto dovolacím řízení nezpochybnitelné), bylo zjištění, že žalovaný v předmětném bytě se svou babičkou nebydlel. Odvolací soud proto nepochybil, když v rámci právního posouzení věci dospěl k závěru, že žalovaný splnění podmínek (vedení společné domácnosti s babičkou) pro přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. neprokázal a užívá předmětný byt bez právního důvodu. Nežil-li žalovaný v předmětném bytě se svou babičkou, nelze vůbec uvažovat o vedení společné domácnosti s ní, a tedy ani namítat, že tato otázka byla nesprávně právně posouzena. Dovolací důvod podle tedy nebyl uplatněn důvodně, protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou vyšších soudů a řešené právní otázce tak nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu stanovení Za tohoto stavu nelze než učinit závěr, že dovolání není přípustné ani podle ; Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle věty první a odmítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , , větu prvou (per analogiam) , a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti žalovanému, který nese procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. září 2001

JUDr. Michal M i k l á š, v.r.

předseda senátu