Details
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
7ABC43F16C2FC162C12589C1006035FA.html
HTML · 34.38 KB
No categories available
17Co 116/2023
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Markéty Písaříkové, Ph.D. ve věci
žalobce:
B. F., a.s.
, IČO xxx
sídlem xxx, Praha
zastoupený advokátem
proti
žalovanému:
J. J. S.
, narozený dne xxx
naposledy bytem xxx, Praha, t.č. neznámého pobytu
zastoupený opatrovníkem xxx M. K., advokátem
sídlem xxx xxx, Praha
o zaplacení 86 736,36 Kč s příslušenstvím
k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 1. 2023, č. j. 24 C 466/2019 -188
takto:
I. Rozsudek soudu I. stupně se
potvrzuje
.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 809,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 soudní poplatek z odvolání ve výši 4 337 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 86 736,36 Kč, částku 57 Kč, částku 2 520,58 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 86 736,36 Kč od 27. 9. 2018 do zaplacení ve výši 9 % ročně a úrok z částky 78 612 Kč od 27. 9. 2018 do zaplacení ve výši 9,9 % ročně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 42 034 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a že náhrada nákladů řízení státu se nepřiznává (výrok III.).
2. Shora uvedených částek se žalobce domáhal na základě smlouvy o půjčce č. xxx ze dne xxx, uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností xxx xxx, a.s.
3. Žalovanému byl z důvodu neznámého pobytu v řízení ustanoven opatrovník. Před vydáním napadeného rozsudku soud I. stupně zamítl námitku nedostatku své pravomoci v této věci, když svou pravomoc dovodil dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), neboť poslední známé bydliště žalovaného se nacházelo v ČR na adrese uvedené v záhlaví. Z týchž důvodů soud zamítl námitku nedostatku místní příslušnosti.
4. Soud I. stupně vzal za prokázané, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce byla dne xxx uzavřena smlouva o nezajištěném neúčelovém úvěru ve výši 80 000 Kč („Smlouva“), který se žalovaný zavázal splatit 48 pravidelnými splátkami ve výši po 2 026 Kč, splatnými od 25.5.2018 vždy do 25. dne měsíce včetně sjednané úrokové sazby 9,9 % ročně, a to inkasem z běžného účtu žalovaného xxx; nedílnou součástí Smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobce (dále jen „VOP“), Produktové obchodní podmínky právního předchůdce žalobce (dále jen „POP“) a Sazebník právního předchůdce žalobce (dále jen „Sazebník“). Dle čl. 7.1. písm. b) ve spojení s čl. 7.2. písm. b) POP je porušením závazků, které odůvodňují odstoupení od Smlouvy mj. prodlení s placením jakékoli splátky jistiny, úroků či jiných plateb delší než 30 dnů, z kteréhožto důvodu mohl právní předchůdce žalobce žalovaného vyzvat k uhrazení celé dlužné částky, a pokud by nebyla zaplacena ve lhůtě 30 dní, mohl prohlásit půjčku za zcela splatnou a současně požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Dle Sazebníku a čl. 7.2. písm. g) POP činil poplatek za odeslání písemné upomínky k zaplacení dlužné částky 499 Kč. Žalovanému byly dne 26.4.2018 poskytnuty finanční prostředky ve výši 80 000 Kč, na které splatil dne 25.5.2018 částku 2 026 Kč (z toho bylo započítáno 638 Kč na úrok a 1 388 Kč na jistinu) a dne 25.6.2018 částku 95,23 Kč (započtenou na splatné úroky), dále nebylo zaplaceno ničeho. Žalovaný k 26.9.2018 dlužil jistinu úvěru ve výši 78 612 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení z jistiny úvěru ve výši 57 Kč, kapitalizovaný úrok z jistiny ve výši 2 520,58 Kč, poplatky ve výši 499 Kč a kapitalizovanou smluvní pokutu za období od 26.9.2018 do 31.12.2018 ve výši 7 625,36 Kč. Žalovaný byl vyzván k řádnému zaplacení splátek po splatnosti výzvou z 15.7.2018 a poslední výzvou z 8.9.2018, dluh žalovaného dle Smlouvy byl zesplatněn dopisem právního předchůdce žalobce z 27.9.2018. Pohledávka za žalovaným plynoucí ze Smlouvy včetně příslušenství byla na žalobce postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou s právním předchůdcem žalobce dne 5.6.2019, o čemž byl žalovaný informován oznámením z 11.6.2019. Žalovanému byla též zaslána předžalobní výzva z 8.7.2019.
5. Právně soud věc posoudil podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o.z. “) jako smlouvu o úvěru. Žalobce byl podle čl. 7 .1. písm. b) ve spojení s čl. 7 .2. písm. b) POP z důvodu více jak 30denního prodlení se zaplacením (části) splátky splatné k 25.6.2018 oprávněn od Smlouvy odstoupit a celou dlužnou částku dle Smlouvy zesplatnit, což učinil dopisem z 27.9.2018. Protože žalovaný ani netvrdil, že by zesplatněnou částku úvěru zaplatil do 30 dní od zesplatnění, má žalobce dále právo na smluvní pokutu dle čl. 7 .1. písm. b) ve spojení s čl. 7 .2. písm. b) POP ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, tj. za období od zesplatnění do 31.12.2018 v kapitalizované výši 7 625,36 Kč. Takto sjednaná smluvní pokuta vyhovuje požadavkům § 2048 odst. 1 o.z. a je v souladu i s maximální možnou výší smluvní pokuty dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „Zákona o SÚ “). S ohledem na čl. 7 .2. písm. g) POP ve spojení se zněním Sazebníku má žalobce právo i na sjednaný poplatek 499 Kč za prokázané odeslání písemné upomínky. Z důvodu nezaplacení splatných splátek, ani následně zesplatněné zbývající dlužné jistiny, smluvní pokuty a poplatku má žalobce dle Smlouvy i nadále právo na zaplacení sjednaných smluvních úroků ve výši 9,9 % ročně z dlužné jistiny (do dne zesplatnění v kapitalizované výši 2 520,80 Kč, a dále od 27.9.2018 do zaplacení). Dle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením č. 351/2013 Sb. má rovněž právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení ve výši 9 % z původně dlužné jistiny (a následně i z dlužné smluvní pokuty a poplatku), v kapitalizované výši do dne zesplatnění 57 Kč, a dále z částky 86 736,36 Kč od 27.9.2018 do zaplacení. Soud I. stupně proto žalobě zcela vyhověl. Námitky opatrovníka neshledal důvodné, když podáním z 21.1.2020 byla doplněna skutková tvrzení ohledně konkrétního výpočtu jednotlivých žalovaných částek i požadovaného příslušenství, přičemž všechna byla dostatečně doložena Transakční historií úvěrového účtu žalovaného. Jediné platby učiněné na daný úvěr byly právním předchůdcem žalobce započítány v souladu s § 1932 o.z. Zesplatnění úvěru proběhlo v souladu se Smlouvou ve znění POP ke dni 26.9.2018. Nejstarší dlužnou částkou je splátka splatná dne 25.6.2018, žaloba byla podána dne 10.9.2019, tedy žádný z žalobou uplatněných nároků nemůže být dle § 629 o.z. ve spojení s § 609 o.z. promlčen.
6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal procesně úspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů řízení, a to za zaplacený soudní poplatek 3 471 Kč, odměnu advokáta v sazbě 4 580 Kč/úkon za 7 úkonů právní služby (6x v plné výši, jednou ve výši poloviční) podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif (dále jen „a.t.
“
), náhradu hotových výdajů 7 x 300 Kč podle § 13 odst. 4 a.t. a 21% DPH ve výši 6 693 Kč, tj. celkem 42 034 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný, zastoupený opatrovníkem, byl v řízení neúspěšný a náhrada nákladů řízení mu přisouzena nebyla, rozhodl dále soud, že se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává, s tím, že o odměně opatrovníka bude rozhodnuto samostatným usnesením.
7. Žalovaný napadl rozsudek v celém rozsahu včasným odvoláním. Namítl, že soud neposoudil platnost smlouvy o úvěru ve smyslu § 86 a § 87 Zákona o SÚ . Dle tohoto zákona je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele a soud naplnění této povinnosti posuzuje i bez návrhu, respektive i bez návrhu přihlédne k neplatnosti takové úvěrové smlouvy. V odůvodnění napadeného rozsudku toto posouzení absentuje, je zjevné, že soud se jím nezabýval. Dále soud nesprávně posoudil otázku náhrady nákladů řízení, když se v dané věci jedná o tzv. formulářovou žalobu. Jde o žalobce s vysokým počtem fakticky shodných žalob z titulu bankovního spotřebitelského úvěru původního poskytovatele úvěru xxx. Případná náhrada nákladů proto měla být posouzena dle § 14b odst. 1 písm. a) a.t. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.
8. Žalobce k odvolání uvedl, že náklady řízení nemohou být posuzovány dle § 14b odst. 1 písm. a) a.t., neboť žaloba neodpovídá definici formulářové žaloby dle nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11 . Žalobce sice je věřitelem více pohledávek postoupených na něj finančními institucemi, avšak jde o složité produkty a každá žaloba vyžaduje individuální posouzení a zpracování, kromě toho žalovaná částka přesahuje 50 000 Kč. Právní předchůdce žalobce splnil svou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Po provedení potřebných lustrací, dle získaných informací a s ohledem na výši úvěru banka žalovanému úvěr schválila. Žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97, a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č.j. 12 Co 367/2020 -170, dle nichž je uvedený postup při posouzení úvěruschopnosti správný a postačující. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř. ) a po doplnění dokazování
Protokolem o ověření úvěruschopnosti klienta s Přílohou č. 1, výpisem z účtu žalovaného u xxx za březen 2018
a
listinou „Manuální vstup Konsolidovaného blacklistu“
dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
10. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že ve věci je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů, s ohledem na skutečnost, že poslední známé bydliště žalovaného je na území České republiky (k bydlišti osoby neznámého pobytu srov. rozsudek Soudního dvora EU C 327/10 Hypoteční banka a.s. proti Udo Mike Lindner). Tato příslušnost je však dána na základě čl. 18 odst. 2 Nařízení Brusel I bis, neboť se v dané věci jedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17 odst. 1. písm. c) uvedeného Nařízení (smlouva o úvěru byla uzavřena žalovaným jako spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, a smlouvu uzavřel žalovaný s osobou provozující podnikatelskou činnost v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště), proto je třeba příslušnost určovat podle oddílu 4 Nařízení Brusel I bis, upravujícího příslušnost u spotřebitelských smluv. Rozhodným právem je v dané věci na základě čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 právo české.
11. Soud I. stupně správně a s výjimkou otázky posouzení úvěruschopnosti i dostatečně zjistil skutkový stav, uzavřenou smlouvu též správně právně posuzoval jako smlouvu o úvěru podle § 2395 o.z. , podléhající rovněž ustanovením Zákona o SÚ . Odvolací soud na tomto místě odkazuje na podrobné odůvodnění soudu I. stupně, z nějž plyne, na základě jakých konkrétních smluvních ujednání a jejich porušení žalovaným vznikly právnímu předchůdci žalobce jednotlivé nároky vůči žalovanému. Pohledávky za žalovaným vyplývající ze Smlouvy byly na žalobce postoupeny v souladu s § 1879 a násl. o.z. Soud I. stupně se též řádně vypořádal s námitkami vznesenými opatrovníkem žalovaného, včetně námitky promlčení a námitky týkající se uplatněné smluvní pokuty, souladnost jejíž výše byla posouzena i ve vztahu k ustanovení § 122 Zákona o SÚ .
12. Žalovanému však lze přisvědčit v tom, že povinností soudu bylo zabývat se i bez vznesené námitky rovněž tím, zda uzavřená Smlouva není neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného (spotřebitele) před uzavřením smlouvy o úvěru.
13. Podle § 86 odst. 1 Zákona o SÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 Zákona o SÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 Zákona o SÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
14. Zákon o SÚ ve znění do 28. 5. 2022 potom sice v § 87 odst. 1 věta druhá stanovil, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, Soudní dvůr EU však ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/2018 (OPR-Finance s.r.o. proti GK) shledal, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
15. K závěru, že nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit má důsledky v podobě absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy, dospěl rovněž Nejv. soud ČR, a to již v poměrech předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. (viz rozsudek Nejv. soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 201/2018 ).
16. Soud I. stupně proto zatížil své řízení vadou, jestliže
ex officio
nezkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Aby odvolací soud zjednal nápravu této vady, vyzval žalobce k předložení důkazů o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a listinami předloženými žalobcem na základě této výzvy poté doplnil dokazování.
17.
Protokolem o ověření úvěruschopnosti klienta s Přílohou č. 1
bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce (poskytovatel úvěru) před uzavřením předmětné Smlouvy posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě vyhodnocení externích úvěrových registrů a dalších databází, i na základě údajů poskytnutých žalovaným. Konkrétně poskytovatel úvěru vycházel z toho, že žalovaný neměl záznam v insolvenčním rejstříku, jeho doklad nebyl nalezen v databázi neplatných dokladů MV, žalovaný neměl záznam v interním Black listu, v registru BRKI/NRKI měl pouze pozitivní úvěrovou historii a žádný negativní záznam, v registru SOLUS nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Žalovaným deklarovaný příjem 45 000 Kč byl poskytovatelem úvěru ověřen podle příjmů připisovaných na účet žalovaného, a vzhledem k tomu, že takto ověřený příjem činil pouze 42 532 Kč, vycházel poskytovatel úvěru při posouzení úvěruschopnosti z příjmu 42 532 Kč, a dále zohlednil výdaje ve výši 16 000 Kč měsíčně, což odpovídá výdajům na živobytí deklarovaným žalovaným. Dle vyhodnocení poskytovatele úvěru byla stanovena pravděpodobnost splacení úvěru žalovaným 98,88%, s tím, že žalovanému na splátku nové půjčky a nepředvídané výdaje zbývá celkem 26 352 Kč měsíčně. Údaje uvedené žalovaným o jeho příjmech a výdajích jsou zaneseny v Příloze č. 1 uvedeného protokolu, žalovaným byly spolu s dalšími informacemi (kontaktní údaje, trvalá adresa, korespondenční adresa atd.) zadány do formuláře banky, informace tedy nejsou opatřeny podpisem žalovaného.
18. Listino u
„Manuální vstup Konsolidovaného blacklistu“
bylo prokázáno, že pro žalovaného nebyla nalezena negativní informace v registru BRKI (Bankovní registr klientských informací).
19.
Výpisem z účtu žalovaného u xxx za březen 2018
bylo prokázáno, že v tomto měsíci (bezprostředně předcházejícím měsíci uzavření smlouvy o úvěru) byla na účet žalovaného připsána částka od plátce „ xxx“ ve výši 36 206 Kč, součet veškerých výdajů žalovaného v tomto měsíci činil 35 486,20 Kč.
20. Ve smyslu rozsudku Nejv. soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Spokojí-li se věřitel s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostojí své povinnosti posoudit úvěruschopnost s odbornou péčí (ve smyslu příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru).
21. Po zhodnocení všech shora uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že v tomto případě původní věřitel postupoval při posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Nespolehl se jen na údaje uvedené žalovaným (přestože údaje o příjmech a výdajích nebyly žalovaným podepsány, nebylo rozumné pochybnosti o tom, že je poskytovateli úvěru sdělil právě žalovaný, neboť to byl žalovaný, kdo žádal o poskytnutí úvěru a sdělil za tím účelem poskytovateli úvěru i další informace o své osobě), ale porovnal je s údaji z bankovního účtu žalovaného, vedeného poskytovatelem úvěru, a z takto upřesněných údajů vycházel, když dále provedl lustrace žalovaného v databázích dlužníků i dalších registrech.
22. Vzhledem k celkové výši úvěru 80 000 Kč a výši sjednané měsíční splátky úvěru 2 026 Kč lze přitom považovat příjem žalovaného, který vzal poskytovatel úvěru v úvahu na základě obratu na účtu žalovaného, za příjem umožňující splácet sjednaný úvěr, i při zohlednění nutných měsíčních výdajů uvedených samotným žalovaným, které se přitom nejeví jako nereálné nebo podhodnocené (i s ohledem na to, že částka životního minima jednotlivce dle § 2 zákona č. 110/2006 Sb. činila k datu uzavření smlouvy o úvěru 3 410 Kč měsíčně). Odvolací soud dodává, že i pokud by byl hodnocen přímo příjem žalovaného za měsíc bezprostředně předcházející uzavření Smlouvy, který byl oproti průměrnému příjmu nižší (36 206 Kč), přesto by z tohoto příjmu zůstávala dostatečná finanční rezerva k úhradě sjednaného úvěru, pravidelných měsíčních výdajů i případných výdajů dalších. Proto v tomto případě nebylo nutné další prověřování výdajů žalovaného.
23. Protože před uzavřením Smlouvy došlo k posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí a v souladu s § 86 odst. 1 a 2 Zákona o SÚ , nebyl dán důvod neplatnosti předmětné Smlouvy podle § 87 odst. 1 Zákona o SÚ . Závěry soudu I. stupně o platnosti Smlouvy a důvodnosti podané žaloby byly tudíž věcně správné.
24. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky shledal odvolací soud rovněž správným. Žalobce byl v řízení zcela procesně úspěšný, podmínka předžalobní výzvy dle § 142a odst. 1 o.s.ř. byla splněna (výzvou ze dne 8. 7. 2019), žalobce má proto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení. Námitka, že soud měl při stanovení výše odměny advokáta vycházet z ustanovení § 14b odst. 1 a.t., nebyla důvodná, neboť nebyla splněna podmínka aplikace tohoto ustanovení stanovená v § 14b odst. 1 písm. b) a.t., tedy že předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Výše peněžitého plnění (tarifní hodnota) v daném případě činila 86 736,36 Kč, což odpovídá odměně za 1 úkon právní služby dle § 7 bod 5 . a.t. ve výši 4 580 Kč. Za učiněných 6 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. a jeden úkon dle § 11 odst. 2 a.t. (popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku) žalobci náleží odměna advokáta v celkové výši 29 770 Kč, dále náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a.t. ve výši 7 x 300 Kč, a dle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. rovněž 21% DPH z nákladů právního zastoupení ve výši 6 693 Kč. Spolu s náhradou za zaplacený soudní poplatek 3 471 Kč tak činí celková výše nákladů žalobce v řízení před soudem I. stupně 42 034 Kč.
25. Rovněž akcesorický výrok III. o nákladech řízení státu je věcně správný. Státu vzniknou v tomto řízení náklady vyplacením odměny a náhrady hotových výdajů opatrovníkovi žalovaného. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalobce byl v řízení procesně úspěšný, proto mu s ohledem na § 148 odst. 1 o.s.ř. povinnost k náhradě nákladů státu nelze uložit. Povinnost k náhradě nákladů státu však v tomto případě nelze uložit ani žalovanému, neboť dle ustálené judikatury žalovaný, jemuž byl z důvodu neznámého pobytu ustanoven opatrovníkem advokát a který neměl úspěch ve věci, není povinen nahradit státu náklady řízení tvořené náklady zastoupení advokátem (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.10.2008, sp. zn. 19 Co 373/2008 , uveřejněné pod č. 94/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud mohl sice svůj závěr, že povinnost k náhradě nákladů státu žádnému z účastníků neuloží, vyslovit pouze v odůvodnění rozhodnutí, pokud jej však vyslovil přímo ve výroku rozhodnutí, nelze to považovat za pochybení.
26. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř
.
potvrdil ve všech výrocích jako věcně správný.
27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §
142 odst. 1 o.s.ř. , když procesně úspěšný byl v odvolacím řízení žalobce. Žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady právního zastoupení v celkové výši 11 809,60 Kč: odměna advokáta podle § 7 a.t. za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) 2 x 4 580 Kč, 2 x režijní paušál dle § 13 odst. 4 a.t. a 21% DPH v částce 2 049,60 Kč.
28. O povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek z odvolání bylo rozhodnuto dle § 2 odst. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) a odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích. Výše soudního poplatku z odvolání vyplývá z položky 22 bod 1. písm. a) ve spojení s položkou 1 bod 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků a činí 4 337 Kč.
29. O přiznání odměny a hotových výdajů opatrovníka jak v řízení před soudem I. stupně, tak v řízení odvolacím, rozhodne soud I. stupně samostatným usnesením podle § 140 odst. 2 o.s.ř. I pro náklady, jež vzniknou státu vyplacením nákladů zastoupení žalovaného opatrovníkem v odvolacím řízení, přitom bude platit, že povinnost k jejich náhradě nelze uložit žádnému z účastníků.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v ust. § 237 o.s.ř.
Praha 25. května 2023
JUDr. Ivana Kotrčová v. r.
předsedkyně senátu