Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1974/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 20.11.1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že rozhodnutím představenstva společnosti ze dne 20.11.1998 byla zrušena „pracovní pozice, na které je zařazena\", a že v důsledku toho se stala pro zaměstnavatele nadbytečnou.

Žalobkyně se domáhala určení, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že je podepsána jí neznámou osobou, bez uvedení jejího jména a funkce ve společnosti, že název a IČO společnosti, jak jsou uvedeny v záhlaví výpovědi, neodpovídají zápisu v obchodním rejstříku, že ve výpovědi není uvedeno jméno ani funkce toho, kdo za společnost jednal, a že její pracovní místo zrušeno nebylo.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13.10.1999, č.j. -28, žalobu zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která původně působila u žalované jako nucený správce, byla zvolena dne 3.3.1997 (správně 4.3.1997) předsedkyní představenstva žalované, že dne 3.3.1997 uzavřela se žalovanou manažerskou smlouvu na výkon funkce ředitelky „v rozsahu 1/2 pracovní doby za odměnu stejnou jako odměna nuceného správce\", že však práce, kterou vykonávala, „souvisela s vedením, resp. řízením společnosti\" a že tedy žalobkyně konala činnost člena statutárního orgánu žalované. Dospěl k závěru, že právní vztah mezi žalobkyní jako členkou statutárního orgánu žalované a žalovanou je třeba v souladu s ustanovením § 66 odst. 2 obch. zák. hodnotit dle ustanovení obchodního zákoníku o mandátní smlouvě a že tento vztah skončil ve smyslu ustanovení § 574 odst. 1, 2 obch. zák. tím, že představenstvo žalované bylo nahrazeno představenstvem novým. Soud prvního stupně přitom zdůraznil, že mezi žalobkyní a žalovanou nešlo o vztah pracovněprávní, jak dovozuje žalobkyně z manažerské smlouvy ze dne 3.3.1997. Z těchto důvodů a proto, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení zák. práce, jehož existence je předpokladem pro řízení podle „ustanovení ZP\" [správně ], žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.4.2000, č.j. -39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně působila u žalované jako předsedkyně představenstva a že uzavřela manažerskou smlouvu ze dne 3.3.1997, jejímž obsahem byla působnost, která jí jako předsedkyni představenstva náležela dle stanov žalované, rovněž dovodil, že hlavní činností žalobkyně byl výkon funkce předsedkyně představenstva žalované, v níž plnila funkci statutárního orgánu („manažerská smlouva nepokryla veškerou činnost žalobkyně, což vyplývá z toho, že funkci ředitelky měla vykonávat v rozsahu 1/2 pracovní doby\"). Podle názoru odvolacího soudu „manažerská smlouva nekonstituovala pracovní poměr žalobkyně u žalované, ale pouze upřesňovala povinnosti, které žalobkyně ve funkci předsedkyně představenstva měla plnit\"; navíc dodal, že kdyby pracovní poměr vznikl, mohlo by jít nanejvýš o vedlejší pracovní poměr ve smyslu ustanovení § 70 odst. 1 zák. práce s možností výpovědi podle ustanovení § 70b odst. 1 zák. práce. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že manažerskou smlouvou nebyl mezi účastníky založen pracovní poměr podle ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce. Protože žalobkyně - uvedl odvolací soud - působila jako předsedkyně statutárního orgánu žalované na základě obchodněprávního vztahu, nelze tento vztah „konstruovat\" jako pracovněprávní a nelze jej ani skončit výpovědí. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně jen v tom, že by „žalobkyně neměla naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení \"; soud prvního stupně měl žalobu zamítnout jen z toho důvodu, že žalobkyně k požadovanému určení vzhledem k neexistenci právního vztahu nemohla mít žalobní důvod. Protože soud prvního stupně rozhodl ve věci správně, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil ( ).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodu „nesprávného právního názoru\" dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení Namítá, že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť odvolací soud své rozhodnutí opřel o právní názor odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, přičemž jej během ústního jednání nevyslovil, a nedal tím dovolatelce vůbec žádnou možnost na tento názor reagovat. Bylo jí tak odňato právo vyjádřit se přiznané článkem 38 odst. 2d a byla jí upřena i možnost podle ustanovení vyjádřit se k právní stránce věci a k dokazování, včetně práva navrhovat doplnění dokazování. Rozsudek odvolacího soudu považuje za „překvapivý, tak jak jej jako překvapivý chápe Ústavní soud pod ". Protože odvolací soud během jednání nevyslovil svůj právní názor, že tzv. manažerská smlouva nekonstituovala pracovní poměr žalobkyně u žalované a že žalobkyně působila jako předsedkyně statutárního orgánu žalované na základě obchodněprávního vztahu, který nelze skončit výpovědí, nemohla dovolatelka s „ohledem na tak neočekávaný vývoj jednání\" ani učinit návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení V dalším dovolatelka polemizuje se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu; odvolacímu soudu zejména vytýká, že „ohledně vzniku pracovního poměru žalobkyně\" neposoudil další důkazy, že pominul, že celá manažerská smlouva „je koncipována jako pracovněprávní dokument\" a nemůže se nikterak dotýkat obchodněprávního vztahu, který žalobkyně měla k žalované jako členka představenstva, a že pro svůj závěr o „hlavním a vedlejším pracovním poměru\" neuvedl žádný argument a neprovedl ani důkaz dodatkem č. 1 k manažerské smlouvě. Připomíná, že „je již všeobecně známým právním stavem a judikaturou plně respektováno to, že jedna a táž osoba je současně v pracovněprávním vztahu jako zaměstnanec a současně k témuž subjektu je v obchodněprávním vztahu jako člen statutárního orgánu\". Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť podmínky pro podání dovolání nebyly splněny. Má zato, že to nebyl soud, ale sama žalobkyně, která si svým liknavým přístupem k věci „odňala\" možnost před soudem jednat. Ztotožnila se závěry soudů obou stupňů o tom, že v předmětné věci je mezi účastnicemi řízení „napevno postaven\" vztah obchodněprávní.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal věc bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští ( ).

57

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ ]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( ). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ).

V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání nemůže být založena podle ustanovení (ve věci nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen) ani podle ustanovení , neboť odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil. Protože žalobkyně nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení

Za této situace může tedy přípustnost dovolání vyplývat pouze z ustanovení

Pro vady řízení vyjmenované v ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné důvody zmatečnosti dle citovaného ustanovení tvrzeny nebyly a ze spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti [a současně důvodnosti - srov. ] dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou uvedenou v ustanovení , na kterou poukazuje dovolatelka.

Podle ustanovení je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.4.1997, sp.zn. , uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). O vadu ve smyslu ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.

Dovolatelka spatřuje naplnění vady podle ustanovení v tom, že odvolací soud jí - tím, že své rozhodnutí opřel o právní názor odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, přičemž jej během ústního jednání nevyslovil, a nedal jí tak vůbec žádnou možnost na tento názor reagovat - odňal právo vyjádřit se přiznané článkem 38 odst. 2d a současně upřel možnost podle ustanovení vyjádřit se k právní stránce věci a k dokazování, včetně práva navrhovat doplnění dokazování. Rozsudek odvolacího soudu proto považuje „za překvapivý, tak jak jej jako překvapivý chápe Ústavní soud pod ".

Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 106, svazek 12, ročník 1998, III. díl, str. 93, vyslovil názor, že „změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní\", a v té souvislosti také názor, že „interpretací ustanovení v rozporu s článkem 38d je účastníku řízení odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně a skutkově argumentovat\".

Pro posouzení, zda dovolatelce bylo v projednávané věci odvolacím soudem odňato právo vyjádřit se přiznané článkem 38 odst. 2d a upřena i možnost vyjádřit se k právní stránce věci a k dokazování podle ustanovení , a to v souvislosti se „změnou právního náhledu odvolacího soudu na věc\", je podstatné, zda odvolací soud v porovnání se soudem prvního stupně založil svůj potvrzující rozsudek na právním názoru odlišném od právního názoru soudu prvního stupně. Přitom pro závěr, zda rozsudkem odvolacího soudu došlo „ke změně právního náhledu na věc\", není samo o sobě významné, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení nebo zda postupoval podle ustanovení , případně podle ustanovení (výrok rozhodnutí odvolacího soudu je totiž formulován ve vztahu k výroku rozhodnutí soudu prvního stupně bez ohledu na to, z jakých důvodů odvolací soud ke svým závěrům dospěl).

58

V projednávané věci odvolací soud - při nezměněném skutkovém základu - potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo ve věci samé rozhodnuto o zamítnutí žaloby na určení, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 20.11.1998 je neplatná; rovněž tedy žalobu zamítl. Při posouzení otázky, zda manažerskou smlouvou ze dne 3.3.1997 došlo mezi žalobkyní a žalovanou ke vzniku pracovního poměru ve smyslu § 65 odst. 2 zák. práce, k jehož skončení by mohlo dojít způsobem stanoveným ustanovením § 65 odst. 3 zák. práce, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že manažerskou smlouvou nebyl mezi účastníky založen pracovní poměr podle ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce, a - rovněž shodně se soudem prvního stupně - i k závěru, že žalobkyně působila u žalované jako předsedkyně představenstva na základě obchodněprávního vztahu, který nelze skončit výpovědí. S názorem soudu prvního stupně odvolací soud nesouhlasil pouze v tom, že by „žalobkyně neměla naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení \", protože soud prvního stupně měl žalobu zamítnout jen z toho důvodu, že žalobkyně k požadovanému určení vzhledem k neexistenci právního vztahu nemohla mít žalobní důvod; jinak řečeno tuto úvahu soudu prvního stupně považoval za nadbytečnou. To, že soud prvního stupně navíc dovodil, že „žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení zák. práce\", nemění nic na skutečnosti, že oba soudy shodně právně posoudily hmotněprávní základ nároku.

Z uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci nedošlo ke \"změně právního náhledu odvolacího soudu\" oproti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně. Otázkou povahy právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, jakož i povahy manažerské smlouvy ze dne 3.3.1997, se totiž zabývaly soudy obou stupňů a bez jakýchkoliv pochybností právní vztah mezi účastníky posuzovaly jako vztah obchodněprávní, nikoli jako vztah pracovněprávní. Soudy obou stupňů právní vztah mezi účastníky, o který v řízení šlo, proto posoudily zcela shodně.

Žalobkyně se také mohla po celou dobu řízení před soudy obou stupňů vyjadřovat k otázkám souvisejícím s uvedeným právním posouzením věci a nebyla vyloučena ani z možnosti navrhovat z tohoto pohledu relevantní důkazy; to ostatně také činila, jak je patrno z jejího postupu v průběhu řízení před soudem prvního stupně, z odvolání a z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 19.4.2000. Z obsahu spisu vyplývá, že soudy obou stupňů věc projednaly za přítomnosti žalobkyně, že žalobkyně byla před soudem prvního stupně vyslechnuta jako účastnice řízení, že jí bylo umožněno činit přednesy a navrhovat důkazy a že se mohla vyjádřit k dokazování i k právní stránce věci ( ). Podle obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 19.4.2000 žalobkyni byla i v odvolacím řízení dána možnost „vyjádřit se\"; vyjádřila se - poté, co předseda senátu přednesl podle obsahu spisu soudu prvního stupně stav věci a dosavadní průběh řízení - tak, že „uvedla jako v odvolání na č.l. 32 a odkázala na návrh tam uvedený\" (v odvolání navrhla, aby „odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a žalobě vyhověl, případně vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení\"), dále předložila listinný důkaz nazvaný „Odvolání z funkce\", jehož obsah byl konstatován, a na dotaz odvolacího soudu výslovně sdělila, že „doplnění dokazování nenavrhuje\".

Odnětí možnosti jednat před soudem nelze důvodně spatřovat ani v tom, že dovolatelka - jak tvrdí v dovolání - nemohla „s ohledem na tak neočekávaný vývoj jednání\", učinit návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení

Podle ustanovení , které platí pro odvolací řízení, na začátku jednání podá předseda senátu nebo pověřený člen senátu zprávu o dosavadním průběhu řízení. Potom se vyjádří účastníci a přednesou své návrhy.

Návrh účastníka je způsobilý založit důsledky ve smyslu za podmínky, že je učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacím soudem. Zákon nesoustřeďuje podání uvedeného návrhu do určitého okamžiku v řízení, ale stanoví pouze okamžik, kdy jej lze podat nejpozději. Může se tedy tak stát již v odvolání, jakož i v dalších podáních, písemných nebo učiněných ústně při kterémkoli jednání. V případě, že účastník nemohl přednést v rámci tzv. závěrečného návrhu návrh, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání, nejde o situaci, kdy byl vyloučen z možnosti toto procesní právo realizovat, jestliže zákon předpokládá možnost návrh učinit jindy ( ), resp. později ( ). Již z tohoto důvodu se nemůže jednat o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu odst. l písm. f) (srov. rozsudek nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.3.1997, sp.zn. , uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).

Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem - jak již výše uvedeno - vyplývá, že odvolací soud žalobkyni příležitost k vyjádření a k přednesu návrhů poskytl, a ta jí také využila. Návrh, aby pro případ, že rozsudek soudu prvního stupně bude potvrzen, vyslovil též přípustnost dovolání, dovolatelka neučinila ani v odvolání, ani při odvolacím jednání. Na místě, kde ustanovení předpokládá, že účastníci uvedou své procesní návrhy, pokud je nevyjádřili již dříve, zůstala tedy dovolatelka nečinná. Přitom o tom, že návrh ve smyslu je podřaditelný kategorii návrhu, na který toto ustanovení pamatuje, nemůže být pochyb. Dovolatelce tedy ničeho nebránilo návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle podat.

Spatřuje-li dovolatelka existenci překážky k podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolaní „v neočekávaném vývoji jednání\", nejde - nehledě k tomu, že ke změně právního náhledu odvolacího soudu na věc v posuzovaném případě nedošlo - o důsledek postupu, jež by byl vyvolán odvolacím soudem.

Protože žalobkyni nebyla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, nemůže být rozsudek odvolacího soudu postižen vadou uvedenou v ustanovení

Ani námitkami dovolatelky, že odvolací soud „ohledně vzniku pracovního poměru žalobkyně neposoudil další důkazy\", že pominul, že „celá manažerská smlouva je koncipována jako pracovněprávní dokument a nemůže se nikterak dotýkat obchodněprávního vztahu, který žalobkyně měla k žalované jako členka představenstva\", že „pro svůj závěr o hlavním a vedlejším pracovním poměru neuvedl žádný argument a neprovedl ani důkaz dodatkem č. 1 k manažerské smlouvě\" a že „je již všeobecně známým právním stavem a judikaturou plně respektováno to, že jedna a táž osoba je současně v pracovněprávním vztahu jako zaměstnanec a současně k témuž subjektu je v obchodněprávním vztahu jako člen statutárního orgánu\", se nebylo možno zabývat. Z hlediska případné existence jiné vady řízení [ o.s.ř], správnosti skutkových zjištění [ ] nebo právního posouzení věci [ ] může dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Protože rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení postižen, protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek trpěl jinou vadou uvedenou v ustanovení , a protože - jak výše uvedeno - dovolání podle ustanovení a není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

59

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti ze zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč [srov. , , a , ve znění ], celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože žalovaná měla ve věci plný úspěch, dovolací soud žalobkyni ve smyslu ustanovení věty první, a věty první uložil, aby jí tyto náklady řízení nahradila; ve smyslu ustanovení je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v řízení zastupoval.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2001

JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.

předseda senátu