Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1219/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 15. května 2000, č. j. -32, zamítl žalobu s návrhem na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli F. B. a na určení, že o vydědění ze dne 15. 11. 1996 je neplatná a důvody vydědění nejsou dány a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud měl za zjištěné, že jako dědici po zůstaviteli ze zákona přicházejí zůstavitelova dcera V. L. a zůstavitelův syn Doc. Ing. Z. B., CSc. Pokud by byly uznány závěť a o vydědění za platné, dědičkou by byla vnučka zůstavitele a dědici ze zákona by nedědili a s ohledem nau o vydědění by po něm nedědil ani zůstavitelův vnuk Z. B. ml., syn žalobce. Z toho uzavřel, že žaloba v dané věci musela směřovat proti všem potenciálním dědicům bez ohledu na to, zda své dědické právo uplatňují, či zda souhlasí se závětí au o vydědění. Žalobce však podal žalobu jen proti V. L. Okresní soud zamítl žalobu pro nedostatek pasivní legitimace, aniž zkoumal důvody žaloby a prováděl dokazování.

Krajský soud rozsudkem ze dne 23. března 2001, č. j. -47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že určovací žaloba má místo pouze tam, kde bude za její pomoci odstraněn nebo eliminován stav ohrožení práva nebo právní nejistoty v právním vztahu. Tato funkce určovací žaloby koresponduje s podmínkou naléhavého právního zájmu. Proto je významný nejen obsah žaloby, ale i to, proti komu směřuje. Rozsudkem, jehož vydání se žalobce domáhal, by stav jistoty nastolen nebyl, protože by vázal jen jednoho z možných dědiců. Své úvahy uzavřel konstatováním, že soud prvního stupně rozhodl správně, když danou žalobu bez věcného projednání zamítl. V rozhodnutí zaujal stanovisko i ke skutečnosti, že okresní soud žalobce nepoučil o jeho procesním právu navrhnout, aby do řízení na stranu žalovaných přistoupili další účastníci, když uvedl, že žalobce nebude zkrácen na svých právech, protože u téhož soudu souběžně běží jiné řízení o stejném předmětu řízení za účasti všech výše uvedených možných dědiců.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , tedy že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a odůvodňuje s poukazem na ustanovení , b) a d) , tj. že v řízení došlo k vadám uvedeným v (písmeno a/), že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/) a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Zejména oběma soudům vytýká, že rozhodly negativně o jeho žalobě (odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně) jen na základě toho, že žalobu na určení neplatnosti vydědění podal toliko vůči žalované V. L., aniž by za žalované označil i další případné účastníky dědického řízení, a to L. Š. a svého syna Z. B. ml., popř. další dědice, kteří by přicházeli v úvahu, přičemž mu nedaly příležitost, aby tuto chybu napravil, protože ho ve smyslu nepoučily o jeho procesních právech. Proto požaduje, aby napadený rozsudek a současně i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. května 2000, č. j. -32, byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17 , jímž byl změněn a doplněn , , se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu použitá zkratka „\" znamená ve znění před novelizací

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ( ), řádně zastoupeným advokátem ( ), přezkoumal podle napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle , dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení , a Podle dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením (rozsudek ze dne 15. května 2000 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci). Podmínky stanovené v daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. ) a žalobce návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (srov. ).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení Ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Žalobce spojuje vytýkanou vadu podle (že mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem ) s tím, že ho soudy podle nepoučily o tom, že jeho žaloba o určení neplatnosti vydědění musí směřovat vůči všem potenciálním dědicům.

Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O odnětí možnosti jednat před soudem jde dále jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování) a byl-li tento postup nesprávný. Za takový postup možno považovat jen činnost, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Tak je tomu zejména, jestliže účastník nebyl přibrán do řízení ( ), účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoli podmínky podle nebyly splněny, soud projednal věc v rozporu s ustanovením v nepřítomnosti účastníka, nebo jestliže odvolací soud k projednání odvolání (nesprávně) nenařídil jednání.

Jak Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně uvedl, hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že žalobce nebude zkrácen na svém právu domáhat se právní ochrany u soudu ve smyslu d, i když okresní soud nesplnil beze zbytku svoji poučovací povinnost ve smyslu , když o stejném předmětu řízení a za účasti všech dědiců se vede souběžně další řízení) není nesprávným postupem soudu \"v průběhu řízení\" (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 27/1998 a č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1996, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod pořadovým číslem 36). Dovolací důvod podle není tedy naplněn. Žádnou z dalších vad vyjmenovaných v ustanovení žalobce netvrdí a ani z obsahu spisu se taková vada nepodává.

Pro úplnost lze dodat, že nesplnění poučovací povinnosti podle je jinou vadou řízení ve smyslu , jak nedávno ve svém usnesení ze dne 5. 1. 2001, sp. zn. , rovněž vyslovil Nejvyšší soud. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, jen pokud je dovolání přípustné, což v tomto případě splněno není.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (, věta první, ), dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (, ), když uplatněnými dovolacími důvody se věcně nemohl zabývat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením , věty prvé (per analogiam), a , když žalobce se svým dovoláním neměl úspěch a žalované žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není podle přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. srpna 2001

JUDr. Juraj M a l i k , v. r.

předseda senátu