Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 218/2020-13
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 9 704 Kč
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 704 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit země – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 600 Kč na účet číslo variabilní symbol, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 704 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit [země] – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 600 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do 3 dnů od právní moci rozsudku.
1. Předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 9 704 Kč (jako součtu jistiny ve výši 3 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 900 Kč), když tuto částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o úvěru, uzavřené mezi stranami formou prostředků komunikace na dálku dne 20. 2. 2020, na podkladě níž poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, které byly žalovanému předány převodem na jeho bankovní účet. Při uzavírání smlouvy přitom žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že u příjmů si vyžádala od žalovaného výplatní pásky a výdaje ověřila čestným prohlášením a dále nahlédnutím do exekučního rejstříku, insolvenčního rejstříku a registru anonymizována dvě slova. Na základě toho provedla propočet volných prostředků žalovaného ve vztahu k jeho schopnosti úvěr splácet a dospěla k závěru, že žalovanému zbydou volné prostředky pro úhradu poskytnutého úvěru. Žalovaný se zavázal žalobkyni zaplatit jednak jistinu úvěru do 30 dnů od poskytnutí úvěru a dále jednorázový poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, který měl být hrazen společně s jistinou. Splatnost úvěru nastala dne 24. 3. 2020. Žalovaný však své smluvní závazky neplnil řádně a včas, když žalobkyni neuhradil ničeho. Podle čl. 7 smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyně žalovanému doporučeně odeslala dvě upomínky k úhradě, za které dle smlouvy žalobkyni vznikl nárok na úhradu vynaložených nákladů s nimi spojenými v paušální výši 450 Kč, resp. 650 Kč, dále žalobkyně opět v souladu s čl. 7 smlouvy naúčtovala žalovanému náhradu nákladů na vymáhání dluhu ve výši 1 500 Kč. Protože žalovaný ani přesto nesplnil svoji povinnost danou smlouvou a úvěr nezaplatil, byla mu v souladu s čl. 7 a 7.3 naúčtována smluvní pokuta ve výši dvakrát 450 Kč. Žalovaný však přesto ke dni podání žaloby dlužnou částku žalobkyni neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 11. 11. 2020 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 30. 11. 2020 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Po provedeném řízení a dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: V rámci dohody uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku mezi žalobkyní a žalovaným datované dnem 20. 2. 2020 se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 3 000 Kč a následně také na podkladě této dohody skutečně tyto finanční prostředky poskytla převodem na jeho bankovní účet a žalovaný se naopak zavázal takto poskytnutou částku žalobkyni vrátit do 30 dnů od poskytnutí úvěru a zaplatit jí vedle poskytnutých prostředků také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, který měl být hrazen společně s jistinou. Dále se žalovaný zavázal v případě prodlení uhradit vynaložené náklady spojené s upomínáním v paušální výši 450 Kč, resp. 650 Kč, náklady na vymáhání dluhu ve výši 1 500 Kč a konečně smluvní pokutu při prodlení, kterou žalobkyně vyúčtovala ve výši dvakrát 450 Kč. Žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 6. 4. 2020 a ze dne 14. 4. 2020.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána jednak nahlédnutím do příslušných registrů, tak propočtem volných prostředků žalovaného. Příjmy si žalobkyně ověřila výplatními páskami, které předložil žalovaný. Výdaje žalobkyně ověřila čestným prohlášením sepsaným žalovaným. Dle názoru soudu však toto tvrzení žalobkyně nemůže v řízení obstát, neboť žalobkyně netvrdila, jakým konkrétním způsobem provedla výpočet volných prostředků žalovaného ani z jakých údajů při tomto výpočtu vycházela, resp. netvrdila žádné konkrétní příjmy ani žádné konkrétní výdaje žalovaného, stejně tak žalobkyně nenavrhla k tomuto tvrzení žádný důkaz. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 20. 2. 2020 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudní dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
13. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 20. 2. 2020 žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč. Žalovaný dosud ničeho nevrátil. Vzhledem k této skutečnosti soud vyhověl podané žalobě co do částky 3 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně nepožadovala úroky z prodlení, soud jí je při vázanosti petitem nepřiznal. Ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítl, když nároky žalobkyně vycházejí z úvěrové smlouvy, která je neplatná.
14. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
15. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci byl procesně úspěšnější žalovaný, kterému by tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však dle obsahu spisu žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
16. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 9 704 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 400 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 600 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.