Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2297/2000

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 11. ledna 1999, č.j. -20, nařídil výkon platebního rozkazu téhož soudu ze dne 10. dubna 1998, sp. zn. , pro pohledávku oprávněné ve výši 387.831,40 Kč s 14 % úrokem od 1. srpna 1997 do zaplacení, náklady nalézacího řízení (28.116,- Kč) a náklady výkonu rozhodnutí (17.433,- Kč) prodejem movitých věcí povinné, zejména osobního automobilu Fiat Tempra, a povinné zakázal nakládat s věcmi, které vykonavatel sepíše (výroky I., II.), řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření a návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné zastavil (výrok III.) a rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku oprávněné (výrok VI.).

Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. března 2000, č.j. -90, změnil usnesení soudu prvního stupně v napadené části (ve výrocích I. a II.) tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud - aniž nařídil jednání - z ověřeného opisu smlouvy o prodeji podniku ze dne 21. prosince 1998 zjistil, že ke dni 31. prosince 1998 prodala povinná svůj podnik („J. V. - N.\") společnosti W., s. r. o.; tím na straně povinné došlo k právnímu nástupnictví ve smyslu , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.\"). Protože závazek (vymáhaný dluh) přešel na právní nástupkyni povinné v době od zahájení řízení o výkon rozhodnutí (12. 10. 1998) do nařízení výkonu rozhodnutí (11. 1. 1999), nelze výkon rozhodnutí - bez toho, že by oprávněná změnila návrh ve vymezení postižitelného majetku - nařídit.

Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Namítla, že „vzhledem k obsahu spisového materiálu a složitosti\" odvolací soud pochybil, když - přestože to umožňuje ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „\") - o odvolání rozhodl bez jednání, „pouze na základě listinného důkazu\", který byl oprávněnou zpochybněn. Z důvodů, které v dovolání nastínila, má totiž smlouvu o prodeji podniku za neplatný právní úkon, popřípadě za neúčinný, takže závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace povinné v řízení o výkon rozhodnutí je nesprávný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) projednal věc podle ve znění účinném do 31. prosince 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání je přípustné ( ) a je i důvodné.

Vady vyjmenované v ustanovení (tzv. „zmatečnosti\") posuzuje dovolací soud bez zřetele k tomu, zda jsou v dovolání namítány ( věta druhá ); trpí-li řízení některou z vad zakládajících zmatečnost, dovolací soud napadené rozhodnutí bez dalšího - aniž by se zabýval věcnými výhradami snesenými v dovolání - zruší ( ).

Ustanovení spojuje zmatečnost rozhodnutí s odnětím možnosti účastníku řízení jednat před soudem jako důsledkem nesprávného postupu soudu v průběhu řízení (ať již před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím). Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává.

Dovolatelka odnětí možnosti jednat před soudem spatřuje v tom, že odvolací soud nenařídil jednání, přestože platnost smlouvy o prodeji podniku, na jejímž základě odvolací soud dovodil převod (cesi) vymáhané pohledávky z povinné (postupníka) na obchodní společnost W., s. r. o., (postupitele), zpochybnila.

Podle ustanovení není třeba nařizovat odvolací jednání, jestliže odvolání směřuje proti usnesení.

V projednávané věci mělo - podle povinné - dojít k převodu vymáhané pohledávky v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku (srov. § 476 a násl. obch. zák.), a to v době po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, avšak do vydání rozhodnutí, jímž soud prvního stupně výkon nařídil. Jestliže proti tvrzenému převodu podniku (spojenému s postoupením vymáhané pohledávky) uplatnila oprávněná námitky, promítnou se do řízení, jež předchází rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, zásady, jimiž se řídí institut procesního nástupnictví z titulu univerzální nebo singulární sukcese v řízení podle části třetí (, ). Převod podniku na základě platné smlouvy představuje - v poměru k závazkům, na něž se vztahuje - typický případ procesního nástupnictví singulární sukcesí; je-li uplatněno (zde povinnou), stíhá účastníka povinnost je doložit a prokázat. Dojde-li ke sporu mezi účastníky řízení o výkon rozhodnutí, zda procesní nástupnictví skutečně nastalo (např. je-li smlouva o prodeji podniku platná), musí soud otázku nástupnictví vyřešit sám. V řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jehož předmětem je vymožení peněžité pohledávky, je posouzení procesního nástupnictví, k němuž mělo dojít po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, nikoliv vyšetřením „podmínky řízení\", nýbrž zjištěním skutečnosti, která je pro meritorní rozhodnutí podstatná.

Postup podle ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, když v odvolacím řízení není třeba provádět dokazování. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Odvolací soud závěr o nemožnosti nařídit výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné založil na smlouvě o prodeji podniku ze dne 21. prosince 1998 (tedy na tom, že uvedená smlouva měla za následek změnu v osobě dlužníka), aniž však jí provedl důkaz. Protože dokazování (s výjimkami uvedenými v , které platí i v řízení odvolacím /srov. / ) lze provádět pouze při jednání, aby účastníci mohli uplatnit právo vyjádřit se k provedeným důkazům (, , , , ), odvolací soud pochybil, když jednání nenařídil (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1995, pod č. 51). V důsledku uvedeného postupu neměla oprávněná ani reálnou možnost změnit návrh na nařízení výkonu rozhodnutí tak, aby byl exekucí postižen majetek právního nástupce povinné. Uvedený závěr odvolacího soudu ostatně není správný; návrh na nařízení výkonu rozhodnutí totiž neobsahoval výslovné určení věcí, které mají být prodány (osobní automobil oprávněná v návrhu zmínila jen jako jednu z neurčité množiny postižitelných věcí povinné /srov. slovo „zejména\"/), takže výkon bylo možné (bez dalšího) nařídit i proti majetku - zde movitým věcem - právního nástupce povinné ( ).

Přehlédnout nelze ani to, že odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ( ), přestože pro rozhodnutí podstatné zjištění o převodu vymáhané pohledávky na jiný subjekt soud prvního stupně neučinil (a ani učinit nemohl, když mu o smlouvě nebylo nic známo); tím porušil zásadu dvouinstančnosti, na níž je občanské soudní řízení založeno.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud odňal oprávněné v průběhu řízení možnost jednat před soudem ve smyslu ; Nejvyšší soud proto - aniž se zabýval dalšími námitkami v dovolání - jeho rozhodnutí zrušil ( věta za středníkem ). Protože soud prvního stupně se (z objektivních důvodů) otázkou procesního nástupnictví na straně povinné nezabýval, zrušil dovolací soud i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta třetí ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 7. srpna 2001

JUDr. Pavel K r b e k, v. r.

předseda senátu