Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tvo 83/2001

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. rozhodnuto podle § 71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaných J. H., Mgr. M. J., P. K. a Mgr. S. M. do 22. 10. 2001.

Proti tomuto usnesení podali všichni obžalovaní ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř. stížnost.

Obžalovaný J. H. ve své stížnosti poukázal na okolnosti projednávaného případu a s tím související procesní činnost soudu I. stupně, jenž dle obžalovaného předmětnou věc řádně neobjasnil a tím zapříčinil průtahy, v důsledku nichž pak došlo i k prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř. Obžalovaný dále namítl, že důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. jsou v jeho případě dovozovány účelově, neboť se nikdy neskrýval, nebylo po něm pátráno a nemá žádný důvod opouštět své trvalé bydliště. Navrhl proto, aby z podnětu jeho stížnosti bylo napadené usnesení zrušeno a dále rozhodnuto tak, že se propouští z vazby na svobodu.

Obžalovaný Mgr. M. J. vyslovil v podané stížnosti přesvědčení, že důvody pro prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř. nejsou v předmětné věci dány. Dle jeho názoru nedošlo k prodlužování řízení pro složitost věci, nýbrž v důsledku průtahů zaviněných Krajským soudem v Ostravě, zejména v souvislosti s nedostatky v prováděném dokazování. Uvedená okolnost by ovšem neměla být přičítána k tíži obžalovaných. V petitu své stížnosti proto obžalovaný navrhl, aby stížnostní soud napadené usnesení zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obžalovaný propouští z vazby na svobodu, neboť nebyly splněny podmínky pro její prodloužení podle § 71 odst. 3 tr. ř.

Rovněž obžalovaný P. K. ve své stížnosti namítl, že k prodloužení lhůty trvání vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř. nebyly splněny podmínky stanovené zákonem. V dané souvislosti poukázal především na to, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně vyhodnotil okolnosti týkající se jeho osoby, pokud dospěl k závěru, že by jeho propuštěním došlo ke ztížení účelu trestního řízení. Obžalovaný dále poukázal na to, že samotná argumentace rozsahem spisu nemůže být bez dalšího podkladem pro závěr o obtížnosti věci, pro kterou nemohlo být trestní stíhání skončeno ve lhůtě dvou let. V daném případě mělo být přihlíženo ke skutečnosti, že délku řízení v předmětné věci ovlivnila též okolnost, že soud prvního stupně neakceptoval řadu námitek uplatněných obhajobou, jež byly shledány zčásti oprávněnými teprve v odvolacím řízení před soudem druhého stupně. Uplatnění práva obžalovaného na obhajobu však nesmí být vykládáno v jeho neprospěch při dovozování podmínek pro prodloužení vazby nad její zákonnou lhůtu (§ 71 odst. 3 tr. ř.). Za tohoto stavu obžalovaný navrhl, aby jeho stížnosti bylo vyhověno a napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušeno.

Obžalovaný Mgr. S. M. svoji včas podanou stížnost k dnešnímu dni neodůvodnil.

Z podnětu stížností obžalovaných přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení tomuto usnesení předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Obžalovaní J. H., Mgr. M. J., P. K. a Mgr. S. M. jsou (spolu s dalšími osobami) stíháni na podkladě obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 1 KZv 29/99, pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zák. (bod 2 obžaloby) a obžalovaný Mgr. S. M. též pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. (bod 1 obžaloby).

Krajský soud v Ostravě, kde je věc vedena pod sp. zn. , konal hlavní líčení od 21. 3. 2000, přičemž ve věci rozhodl rozsudkem dne 12. 5. 2000. V rámci tohoto odsuzujícího rozsudku byly obžalovaným Mgr. M. J. a Mgr. S. M podle § 187 odst. 4 tr. zák. uloženy tresty odnětí svobody v trvání 13 let a obžalovaným J. H. a P. K. v trvání 12 let. Předmětný rozsudek byl z podnětu odvolání státního zástupce a obžalovaných usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2001, sp. zn. , podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušen ohledně všech shora uvedených obžalovaných (a též ohledně dalších spoluobžalovaných), přičemž podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Řízení se nyní nachází ve stadiu, kdy soud prvního stupně bude povinen odstranit zjištěné vady a dokazování doplnit v intencích rozhodnutí odvolacího soudu.

Obžalovaní J. H., Mgr. M. J., P. K. a Mgr. S. M. byli vzati do vazby podle § 68 tr. ř. usnesením soudce Okresního soudu v Ostravě s účinností od 22. 6. 1999, z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. V průběhu dalšího řízení byly důvody této vazby omezeny a v současné době obžalovaní vykonávají vazbu na základě důvodu § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dvouletá lhůta trvání vazby (§ 71 odst. 3 věta první tr. ř.) u všech obžalovaných uplynula dnem 22. 6. 2001. Návrh na její prodloužení podal za podmínek § 71 odst. 5 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 6 tr. ř. předseda senátu Krajského soudu v Ostravě. Tento návrh odůvodnil trváním vazebních důvodů u všech obžalovaných a současným stavem řízení, v němž z objektivních příčin nebylo možno trestní stíhání obžalovaných skončit v zákonné dvouleté vazební lhůtě.

Nejvyšší soud považuje napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci za věcně správné, pokud dovodil, že důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. u obžalovaných J. H., Mgr. M. J., P. K. a Mgr. S. M. dosud trvají. Okolnosti, jimiž je k osobám obviněných argumentováno v napadeném usnesení, nelze hodnotit izolovaně, ale je třeba je posuzovat ve vztahu k velmi závažné trestné činnosti, pro kterou je vedeno trestní stíhání. Ohrožení obžalovaných vysokým trestem v daném případě přitom nevyplývá jen ze samotné trestní sazby stanovené zákonem, ale má již povahu konkrétní skutečnosti, jíž je samotný vývoj řízení, v jehož rámci byl vynesen rozsudek, kterým byly obžalovaným uloženy mnohaleté tresty odnětí svobody. I když byl tento rozsudek později v odvolacím řízení zrušen, nestalo se tak jen z podnětu odvolání obžalovaných, ale též z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jejich neprospěch. Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení navíc zdůraznil, že se zatím nepodařilo objasnit osud částky 3, 5 mil. Kč, jež měla pocházet z trestné činnosti, takže nelze ani vyloučit podezření, že by obžalovaní měli na svobodě možnost s těmito finančními prostředky disponovat. Proto podle názoru Nejvyššího soudu není ani za současného stavu řízení zeslabena reálná obava, že by se obžalovaní v případě propuštění na svobodu mohli stát pro soud nedosažitelnými tím, že by uprchli anebo se skrývali, aby se tak vyhnuli trestnímu stíhání i hrozícím trestům, tj. chovali se způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Ačkoliv v řízení o vazbě (která je zajišťovacím institutem) nelze posuzovat a předjímat meritorní otázku viny (srov. § 2 odst. 2 tr. ř.), je na základě obsahu spisu možno dovodit, že vazba obžalovaných je odůvodněna též skutkovými okolnostmi (§ 68 věta druhá tr. ř.).

Nejvyšší soud se s napadeným usnesením ztotožnil rovněž v tom, že u obžalovaných jsou splněny podmínky pro prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř. Především je třeba uvést, že Nejvyšší soud nezjistil, že by v posuzované trestní věci docházelo k nečinnosti a průtahům zaviněným orgány trestního řízení, a to ani v přípravném řízení, ani v řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud v Ostravě ve věci poprvé meritorně rozhodl cca půl roku od podání obžaloby. O skutečnosti, že nešlo o věc jednoduchou, ale důkazně i právně velmi náročnou, vymykající se rámci obdobných trestních věcí projednávaných krajskými soudy, svědčí nejen rozsudek soudu prvního stupně, jež obsahuje 177 stran, a jehož vypracování si vyžádalo delší dobu, ale i rozsah rozhodnutí odvolacího soudu (41 stran). Nebylo též možno přehlédnout skutečnost, že věc byla krajským soudem předložena k rozhodnutí odvolacímu soudu dne 2. 11. 2000, přičemž některá z podrobně vypracovaných odvolání byla Vrchnímu soudu v Olomouci doručena teprve počátkem roku 2001. Věc byla v mezidobí navíc opakovaně předkládána vrchnímu soudu k rozhodnutí o opravných prostředcích proti rozhodnutím krajského soudu o vazbě obžalovaných. Pokud obžalovaní v průběhu řízení důsledně využívali všechna svá obhajovací práva, nepochybně nemůže jít o okolnost, kterou by jim bylo možno přičítat k tíži; na straně druhé však i tato okolnost ovlivnila délku řízení v dané trestní věci.

S přihlédnutím ke všem výše uvedeným důvodům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud se nepodařilo trestní stíhání obžalovaných skončit ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 3 věta první tr. ř., stalo se tak zejména pro obtížnost věci i z důvodů, jež je ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. považovat za závažné. Při stávajících důvodech vazby u obžalovaných současně hrozí, že v případě jejich propuštění na svobodu by bylo podstatně ztíženo či dokonce zmařeno dosažení účelu trestního řízení, který podle § 1 odst. 1 tr. ř. spočívá především v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Doba, na kterou Vrchní soud v Olomouci prodloužil trvání vazby obžalovaných, tj. do 22. 10. 2001, se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze projednávané věci a rozsahu, v němž bude nutno řízení před soudem prvního stupně doplnit, tak i ke stadiu, v němž se trestní stíhání obžalovaných nyní nachází.

Za tohoto stavu shledal Nejvyšší soud výrok napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci věcně správným a současně nezjistil, že by řízení předcházející tomuto usnesení bylo zatíženo procesními vadami. Proto stížnosti obžalovaných J. H., Mgr. M. J., P. K. a Mgr. S. M. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 3. července 2001

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler