Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
9 C 229/2020-60
Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 39 976,95 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Připouští se rozšíření žaloby podáním žalobkyně soudu došlým 12. 12. 2020 o nárok na zaplacení úroku ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 22. 1. 2019 do zaplacení.
II. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 7 126,95 Kč, zastavuje.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 27 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 22. 1. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 5 550 Kč s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 22. 1. 2019 do zaplacení, zamítá.
V. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 2 951 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Připouští se rozšíření žaloby podáním žalobkyně soudu došlým 12. 12. 2020 o nárok na zaplacení úroku ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 22. 1. 2019 do zaplacení.</b> <b>II. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 7 126,95 Kč, zastavuje.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 27 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 22. 1. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>IV. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 5 550 Kč s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 22. 1. 2019 do zaplacení, zamítá.</b> <b>V. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 2 951 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 31. 8. 2020 domáhala po žalované zaplacení 39 976,95 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 000 Kč od 22. 1. 2019 do zaplacení z titulu smlouvy o úvěru, která byla uzavřena mezi právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou dne 21. 12. 2017. Tvrdila, že její právní předchůdce na základě uvedené smlouvy poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a současně zaplatit kapitalizovaný úrok, poplatek za vyhodnocení a správu úvěru, poplatek za uzavření smlouvy a inkasní poplatek, a to formou 13 měsíčních splátek, kdy poslední splátka byla splatná k 21. 1. 2019. Svůj závazek však ani zčásti nesplnila. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku z předmětné smlouvy o úvěru nejprve na právnická osoba, tato společnost následně postoupila pohledávku žalobkyni. Ta se domáhala dlužné jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 3 300 Kč, inkasního poplatku ve výši 2 850 Kč a úroku ve výši 4 200 Kč. Zároveň si s odkazem na čl. V. smlouvy o úvěru nárokovala smluvní pokutu ve výši 14 626,95 Kč, která odpovídala sjednané sazbě 0,1 % denně z dlužné částky ve výši 25 350 Kč za dobu od 22. 1. 2019 do 20. 8. 2020. V neposlední řadě požadovala zákonný úrok z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině úvěru ode dne následujícího dni splatnosti poslední sjednané splátky do zaplacení.
2. Přípisem soudu došlým dne 18. 10. 2020 žalobkyně doplnila a zpřesnila žalobní tvrzení a současně vzala podanou žalobu částečně zpět co do části požadované smluvní pokuty ve výši 7 126,95 Kč. Následně přípisem soudu došlým dne 12. 12. 2020 rozšířila podanou žalobu o nárok na zaplacení úroku z úvěru ve výši 10 % ročně z nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč od 22. 1. 2019 do zaplacení. Uvedla, že tento nárok má oporu v ustanovení § 1802 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), podle něhož v případě absence ujednání účastníků o výši úroku z úvěru je dlužník povinen platit věřiteli obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Tento obvyklý úrok přitom činil v prosinci 2017 přes 10 % ročně.
3. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.
4. Soud ve věci nařídil jednání na den 21. 1. 2021. Žalovaná, ač řádně a s dostatečným předstihem předvolána, se k jednání bez omluvy nedostavila. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř. “), a věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Zástupce žalobkyně, který se k jednání dostavil, na podané žalobě v rozsahu jejího rozšíření a částečného zpětvzetí učiněného shora uvedenými přípisy setrval a uvedl, že žalovaná v mezidobí po podání žaloby na svůj dluh neuhradila ničeho.
5. Ze smlouvy o úvěru číslo 2017 číslo uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 21. 12. 2017 soud zjistil, že žalobkyně poskytla v hotovosti při podpisu smlouvy žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a současně zaplatit úrok, jehož výše činila dle smlouvy 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, což v přepočtu na rok činí 25,85 % ročně, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 3 300 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 2 850 Kč Celkem tak byla žalovaná povinna zaplatit 25 950 Kč, přičemž bylo ujednáno, že tak učiní formou 13 pravidelných měsíčních splátek po 1 950 Kč splatných vždy k 21. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena. Dle čl. III. odst. 6 smlouvy měla žalovaná právo kteroukoliv splátku uhradit i převodem na účet právního předchůdce žalobkyně a ten byl povinen takovou úhradu přijmout. Jeho nárok na úhradu poplatku za hotovostní výběr splátek takovou úhradou neměl být dotčen. Dle čl. V. odst. 2 smlouvy měl právní předchůdce žalobkyně právo prohlásit úvěr za určitých okolností za zesplatněný. Pro případ, že by tohoto práva nevyužil a že by žalovaná nesplnila svou povinnost uhradit kteroukoliv splátku řádně a včas, bylo sjednáno, že dnem splatnosti poslední splátky úvěru přiroste nesplacená část úroků k poskytnuté jistině. V čl. V. odst. 4 smlouvy pak byla sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalované s úhradou splátek úvěru či zesplatněné jistiny, jejíž výše činila 0,1 % denně z částky, ohledně níž bude žalovaná v prodlení. Současně bylo ujednáno, že souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny.
6. Z kontrolních ústřižků poštovních složenek, jimiž byl žalované vyplácen starobní důchod, z čestného prohlášení žalované z 21. 12. 2017, z její žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru z téhož data, a z finanční analýzy žalované provedené právním předchůdcem žalobkyně rovněž 21. 12. 2017 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost žalované, přičemž zjevně dospěl k závěru, že žalovaná bude schopna hradit sjednané splátky úvěru.
7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a právnická osoba dne 11. 12. 2019 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy na právnická osoba
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právnická osoba a žalobkyní dne 26. 5. 2020 bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla dále postoupena na žalobkyni.
9. Z oznámení o postoupení pohledávky z 24. 7. 2020 soud zjistil, že právnická osoba písemně informovala žalovanou o postoupení žalované pohledávky na žalobkyni a vyzvala ji, aby napříště svůj dluh z předmětné smlouvy o úvěru hradila již ve prospěch žalobkyně.
10. Z předžalobní výzvy z 24. 7. 2020 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky ve výši 46 947,68 Kč vzniklé z titulu předmětné úvěrové smlouvy. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byla výzva odeslána žalované na adresu místa jejího trvalého pobytu dne 24. 7. 2020.
11. Z žalobkyní předložených listinných důkazů vzal soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 21. 12. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátí a současně zaplatí úrok, který byl sjednán ve výši 28 % z jistiny, tj. ve výši 4 200 Kč, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 3 300 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 2 850 Kč Celkem tedy měla žalovaná na základě uvedené smlouvy uhradit částku 25 950 Kč, a to formou 13 pravidelných měsíčních splátek po 1 950 Kč splatných vždy k 21. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu byla smlouva uzavřena. Ve smlouvě byla mimo jiné sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, a to pro případ, že se žalovaná dostane do prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru. Pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena nejprve na právnická osoba, následně na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě žalované částky předžalobní výzvou z 24. 7. 2020.
12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).
13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
15. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
16. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odstavce 2 cit. ustanovení je neplatné též právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.
17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Soud se nejprve s ohledem na rozšíření žaloby učiněné podáním žalobkyně soudu došlým dne 12. 12. 2020 zabýval tím, zda jsou splněny zákonné podmínky pro připuštění tohoto rozšíření (tj. de facto pro změnu žaloby). Podle § 95 odst. 1 věty prvé o. s. ř. o. s. ř. platí, že žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Podle § 95 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení. S ohledem na to, že k rozšíření žaloby došlo podáním, které bylo soudu doručeno ještě před zahájením jednání ve věci (a tedy i před zahájením dokazování), dospěl soud k závěru, že nic nebrání tomu, aby bylo uvedené rozšíření žaloby připuštěno, neboť dosavadní výsledky řízení nepochybně mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Ve výroku I. tohoto rozsudku tedy navrhované rozšíření žaloby připustil. Toto rozhodnutí soud učinil součástí meritorního rozsudku ve věci z toho důvodu, že odvolání proti němu není ve smyslu § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. o. s. ř. přípustné a rozhodnutí o připuštění rozšíření žaloby tedy nabude právní moci již doručením rozsudku oběma účastníkům, bez ohledu na stanovisko žalované k navrženému rozšíření žaloby. Nemělo tedy žádný význam, aby soud o připuštění změny žaloby rozhodoval samostatným usnesením a s vydáním meritorního rozhodnutí ve věci (s ohledem na neúčast žalované u jednání) vyčkával až do okamžiku nabytí právní moci takového usnesení.
19. Soud dále s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby učiněné týmž podáním ve smyslu § 96 odst. 2 věty prvé řízení v rozsahu zpětvzetí, tj. co do částky 7 126,95 Kč, zastavil (výrok II.), aniž by se žalované dotazoval na její stanovisko k navrhovanému zpětvzetí žaloby. K tomu totiž opět došlo ještě před započetím jednání ve věci, což znamená, že stanovisko žalované v této otázce je ve smyslu § 96 odst. 3 a 4 o. s. ř. o. s. ř. nerozhodné.
20. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci k vedení sporu prokázala předloženými smlouvami o postoupení pohledávek, na jejichž podkladě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalované pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, když poskytla žalované peněžní prostředky v ujednané výši. Žalované tak dle příslušných smluvních ujednání i dle citovaného ustanovení § 2395 o. z. v každém případě vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté prostředky ve výši 15 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti celého žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit platnost ujednání o úroku z úvěru a o dalších poplatcích souvisejících s úvěrem, respektive ujednání o smluvní pokutě.
21. Ve smlouvě o úvěru byla sjednána úroková sazba ve výši 25,85 % z poskytnuté jistiny ročně. Ačkoliv smlouva neobsahovala absolutní částku úroku, tuto lze dovodit jednak z toho, že úrok měl dle čl. II. odst. 1 smlouvy odpovídat 28 % z poskytnuté jistiny, jednak též z výše celkové dlužné částky, která dle smlouvy činila 25 950 Kč. Pokud od této částky odečteme jistinu ve výši 15 000 Kč a všechny sjednané poplatky v celkové výši 6 750 Kč, lze uzavřít, že celkový úrok, k jehož úhradě se žalovaná zavázala, činil 4 200 Kč. Takto vysoký úrok soud nepovažuje za nepřiměřený ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a dalším okolnostem, za kterých byla předmětná smlouva uzavřena, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že v daném případě byl žalované poskytnut nebankovní úvěr, potřebné finance obdržela v hotovosti ihned při podpisu smlouvy, jejich použití nebylo jakkoliv účelově vázáno a právní předchůdce žalobkyně nepožadoval ani žádné zajištění své pohledávky. Pro žalovanou to znamenalo nepochybně mnohem snazší přístup k potřebným peněžním prostředkům, než kdyby o úvěr žádala některou banku a musela absolvovat nepochybně mnohem přísnější proces ověřování její schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by jí úvěr vůbec nemusel být poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně, jež se zákonitě musela projevit ve výši sjednané úrokové sazby. Průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření předmětné smlouvy, tj. v prosinci 2017, činila 10,79 % ročně (viz databáze časových řad ARAD dostupná na webu www.cnb.cz – tabulka B2 .1.2, ukazatel 5 - Domácnosti a NISD (S.14+S.15)). V posuzované smlouvě sjednaná úroková sazba byla sice více než dvojnásobná, s ohledem na shora uvedené okolnosti případu však dle názoru soudu ještě akceptovatelná. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 4 200 Kč jako oprávněný.
22. Soud je dále ochoten akceptovat ještě sjednaný poplatek za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč. Lze totiž připustit, že právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s uzavřením smlouvy a vyplacením jistiny úvěru v hotovosti žalované vznikly určité administrativní náklady, přičemž shora uvedenou částku soud s ohledem na okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavřena, nepovažuje za nepřiměřenou. Žalované tedy vznikla na základě předmětné smlouvy povinnost tento poplatek uhradit.
23. Naopak právo na zaplacení dalších sjednaných poplatků, tedy poplatku za správu úvěru ve výši 3 300 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 850 Kč, právnímu předchůdci žalobkyně (a tím pádem logicky ani žalobkyni) vůbec nevzniklo. Ujednání zakládající nárok na jejich zaplacení totiž soud posoudil jako zjevně rozporná s dobrými mravy ve smyslu § 580 a 588 o. z., a tudíž jako absolutně neplatná. Jestliže totiž smluvní strany ve smlouvě sjednaly úrok, který obvyklou úrokovou sazbu v době uzavření smlouvy převyšoval více než dvakrát, tedy dosti podstatným způsobem, a navíc ještě poplatek za uzavření smlouvy, lze sice takové platby akceptovat (a to na základě argumentů uvedených v předcházejících odstavcích), ovšem pouze za předpokladu, že již žalované v souvislosti s poskytnutím úvěru žádné další náklady nevzniknou. Jestliže však byla ve smlouvě sjednána nad rámec úroku a poplatku za uzavření smlouvy ještě povinnost žalované k úhradě poplatků v celkové výši 6 150 Kč, nelze takové nároky považovat za oprávněné, a to bez ohledu na to, že z dikce smlouvy vyplývá, že tyto poplatky měly pokrývat náklady související se správou úvěru, potažmo s výběrem sjednaných splátek. Všechny tyto náklady by totiž v daném případě měl být právní předchůdce žalobkyně schopen pokrýt ze sjednaného úroku, jehož výše, jak již soud uvedl, byla vysoce nadstandardní oproti běžně sjednávaným úrokovým sazbám, případně ze sjednaného poplatku za uzavření smlouvy. Sluší se navíc poznamenat, že například zmíněný hotovostní poplatek byla žalovaná povinna uhradit bez ohledu na to, zda právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s výběrem sjednaných splátek vzniknou nějaké reálné náklady (viz čl. III. odst. 6 smlouvy, podle něhož mohla žalovaná hradit splátky i bezhotovostně, i v takovém případě však byla povinna zaplatit poplatek za hotovostní výběr splátek, a to v plné výši). Tato skutečnost vede soud k závěru, že oba zmiňované poplatky ve své podstatě představovaly jen další část úplaty za poskytnutí úvěru a právní předchůdce žalobkyně tím, že tyto platby nepromítl do výše zápůjční úrokové sazby, před žalovanou pouze maskoval skutečnou výši nákladů spojených s úvěrem. Takové jednání přitom rozhodně nelze připustit.
24. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že žalovaná nehradila řádně a včas sjednané splátky úvěru. Je tedy zjevné, že právnímu předchůdci žalobkyně podle čl. V. odst. 4 smlouvy vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalované, nicméně nikoliv v původně žalobou nárokované výši 14 626,95 Kč, nýbrž maximálně ve výši 7 500 Kč, tj. ve výši ½ poskytnuté jistiny úvěru. Tento závěr vyplývá nejen z textu samotného smluvního ustanovení, kde bylo výslovně uvedeno, že souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny, ale rovněž z ustanovení § 122 odst. 3 ZSÚ, jež obsahuje stejný limit pro absolutní výši smluvní pokuty, kterou poskytovatel úvěru může nárokovat po spotřebiteli, jež se ocitne v prodlení se splácením spotřebitelského úvěru. Nárok na zaplacení smluvní pokuty tedy soud posoudil jako oprávněný pouze co do částky 7 500 Kč.
25. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalované na základě předmětné úvěrové smlouvy vznikla povinnost zaplatit jistinu ve výši 15 000 Kč, úrok ve výši 4 200 Kč, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč a smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč, celkem tedy částku 27 300 Kč. Žalovaná nevyvrátila tvrzení žalobkyně o tom, že na svůj dluh ze smlouvy neuhradila ničeho. Bylo přitom na ní, aby v případě, že tento dluh již uhradila zcela či alespoň částečně, takovou skutečnost soudu tvrdila a zejména pak prokázala. Žalovaná však zůstala po celou dobu trvání řízení nečinnou, proto soud vycházel z toho, že skutečně doposud nehradila ani částečně, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 27 300 Kč, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny úvěru ode dne následujícího dni splatnosti poslední sjednané splátky do zaplacení. Nárok na úhradu úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyla odpovědná. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
26. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 5 550 Kč soud podanou žalobu zamítl. Nepřiznal žalobkyni ani běžící úrok ve výši 10 % z dlužné jistiny od 22. 1. 2019 do zaplacení, a to z následujících důvodů. Dle čl. II. odst. 1 smlouvy, který byl nazván jako Celkové náklady spotřebitelského úvěru, činila sjednaná výše úroku 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, což dle smlouvy odpovídalo roční úrokové sazbě ve výši 25,85 %. Vyjádřeno absolutní částkou, sjednaný úrok za poskytnutí úvěru činil 4 200 Kč (28 % z jistiny 15 000 Kč). Žádné jiné ustanovení, které by upravovalo výši úroku pro případ, že žalovaná neuhradí řádně a včas všechny sjednané splátky úvěru, smlouva neobsahovala, a to ani v čl. 5, který upravoval podrobně veškeré důsledky, jež pro žalovanou přinese její případné prodlení s úhradou smluvených splátek. Soud nepominul, že podle § 2399 odst. 2 věty druhé o. z. obecně platí, že úvěrující má právo na úrok z úvěru až do úplného vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Toto zákonné ustanovení je však ustanovením dispozitivním. Nic tedy nebrání tomu, aby se smluvní strany ve smlouvě od něho odchýlily, například tak, že povinnost úvěrovaného hradit úrok vztáhnou pouze na dobu předpokládaného trvání smlouvy. Právě to se přitom v řešené věci stalo, neboť ujednání obsažené v čl. II. odst. 1 smlouvy podle názoru soudu nepřipouští jiný výklad, než že žalovaná je povinna za poskytnutí úvěru povinna zaplatit úrok v absolutní výši 4 200 Kč, který odpovídá 28 % z poskytnuté jistiny a vztahuje se k období, na které byl úvěr poskytnut. Sama žalobkyně ostatně připustila, že výše úroku pro případ toho, že ke dni splatnosti poslední sjednané splátky nebude úvěr zcela splacen, ve smlouvě sjednána nebyla, když požadovala úrok toliko ve výši obvyklé úrokové sazby bankovních úvěrů uplatňované v měsíci, kdy došlo k uzavření smlouvy, a to s odkazem na § 1802 o. z. Tato argumentace však v daném případě není namístě, neboť citované ustanovení dopadá na situace, kdy je z obsahu závazku sice zjevné, že měly být plněny úroky, žádné však sjednány nebyly. V posuzované smlouvě výše úroku sjednána byla, proto soud uzavřel, že žalobkyni svědčí nárok pouze na zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 4 200 Kč, nikoliv již na úhradu běžícího úroku po dni splatnosti poslední splátky.
27. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 45 901,95 Kč (nárokovaný dluh ze smlouvy ve výši 39 976,95 Kč + požadovaný smluvní úrok kapitalizovaný ke dni vydání rozsudku ve výši 3 000 Kč a požadovaný zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vydání rozsudku ve výši 2 925 Kč). Žalobkyně byla úspěšná co do částky 30 225 Kč (jistina 27 300 Kč + zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vydání rozsudku 2 925 Kč), naopak co do částky 8 550 Kč byla žaloba zamítnuta (jistina pohledávky 5 550 Kč + kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 000 Kč) a v tomto rozsahu měla procesní úspěch žalovaná. Pokud jde o částku 7 126,95 Kč, pro kterou byla žaloba vzata zpět, i v tomto rozsahu je třeba považovat za procesně úspěšnou žalovanou, neboť žalobkyně zpětvzetím žaloby zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Z ničeho přitom nevyplývá, že by v tomto rozsahu byl návrh původně důvodný a že by ke zpětvzetí došlo v souvislosti s chováním žalované (srov. § 146 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
28. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 66 % ku 34 % ve prospěch žalobkyně. Té proto dle shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 32 % (66 % - 34 % = 32 %).
29. Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 999 Kč a z nákladů zastoupení žalobkyně ve výši 7 222 Kč Tyto náklady zastoupení tvoří v prvé řadě mimosmluvní odměna advokáta ve výši 3 950 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu v účinném znění (dále jen„ AT“) učiněné do podání žaloby včetně (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 500 Kč dle § 14b odst. 1 bodu 3 AT, za jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 AT učiněný do podání žaloby (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 250 Kč a dále za jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 AT učiněný po podání žaloby (účast zástupce žalobkyně u jednání dne 21. 1. 2021) ve výši 2 700 Kč podle § 14b odst. 3 ve spojení s § 7 bodem 5 AT. Dále jsou náklady zastoupení tvořeny třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT vztahujícími se ke třem úkonům učiněným do podání žaloby včetně a jednou paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 písm. b) AT za úkon učiněný po podání žaloby (celkem 600 Kč), náhradou cestovních výdajů ve výši 1 019 Kč za cestu zástupce žalobkyně k jednání soudu osobním vozem tov. zn. BMW 750 s průměrnou spotřebou benzinu 12,63 l /100 km na trase Praha – Svitavy a zpět při ujetých celkem 374 Kč, kdy sazba základní náhrady za použití vozidla ve výši 4,40 Kč/km byla stanovena dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 589/2020 Sb. a cena za pohonné hmoty činila dle předložené účtenky 29,90 Kč, přičemž z celkových cestovních nákladů ve výši 3 058 Kč soud přiznal žalobkyni právo na náhradu pouze 1/3, neboť její zástupce se v daný den účastnil ještě dalších dvou jednání zdejšího soudu (věci vedené pod sp. zn. 9 C 236/2020 a 10 C 247/2020 ), náhradou za promeškaný čas zástupce žalobkyně cestou k jednání v trvání 12 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 AT (celkem 1 200 Kč, přiznána z výše uvedených důvodů opět pouze 1/3, tj. částka 400 Kč) a náhradou za 21% DPH ze shora uvedených položek ve výši 1 253 Kč (21 % z částky 5 969 Kč) podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. Soud tak uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 951 Kč (32 % z celkových nákladů ve výši 9 221 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
30. Pro úplnost soud dodává, že při výpočtu výše mimosmluvní odměny zástupce žalobkyně považoval v souladu s § 8 odst. 1 AT za tarifní hodnotu výši vymáhaného peněžitého plnění bez příslušenství, tj. částku 39 976,95 Kč. Podle názoru soudu je třeba při výpočtu výše náhrady nákladů řízení aplikovat ustanovení § 14b AT, neboť v řešené věci byla podána žaloba na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech, tj. ve sporech vyplývajících ze smluv o úvěru jejího právního předchůdce, přičemž tarifní hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že naprosto obdobné žaloby podala žalobkyně v loňském roce například v řízeních vedených zdejším soudem pod sp. zn. 9 C 236/2020 či 10 C 247/2020 , takových žalob však bylo podáno mnohem více. Jednotlivé žaloby se od sebe liší prakticky pouze v osobě žalovaného, v údajích týkajících se data uzavření smluv o úvěru, z nichž žalobkyně své žalobami uplatněné nároky dovozuje, v číslech těchto smluv, výši jednotlivých nároků ze smluv vyplývajících (jistina, úrok, poplatky, smluvní pokuta) a samozřejmě v konkrétních částkách uvedených v petitech jednotlivých žalob. Jinak jsou obsahově i stylisticky zmiňované žaloby naprosto totožné a žalobkyně se jejich prostřednictvím domáhá ve své podstatě totožných nároků vyplývajících z totožného typu smlouvy, byť samozřejmě výše těchto nároků ani osoba žalovaného stejné nejsou. Ve všech zmiňovaných řízeních navíc žalobkyni zastupuje totožný zástupce – JUDr. příjmení. Je tedy zcela evidentní, že na věc dopadá citované ustanovení § 14b AT a že první tři úkony právní služby do podání žaloby včetně nemohly být žalobkyni přiznány v nekrácené výši dle § 7 bodu 5 AT.
31. V neposlední řadě je třeba vysvětlit, že soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení souvisejících s vyhotovením přípisů, které byly soudu doručeny dne 18. 10. 2020, respektive 12. 12. 2020, a jejichž prostřednictvím jednak žalobkyně vzala podanou žalobu částečně zpět, jednak ji rozšířila o nárok na běžící smluvní úrok z úvěru. Oba zmiňované dispoziční úkony sice samozřejmě byly zcela v gesci žalobkyně, která je oprávněna disponovat předmětem řízení dle svého uvážení, na stranu druhou je její odpovědností, pokud svůj nárok zažalovala v nesprávné výši a musela jeho výši později korigovat právě prostřednictvím zmiňovaných přípisů. Z ničeho totiž nevyplývá, že by těmito přípisy žalobkyně reagovala na chování žalované po podání žaloby (například na částečnou úhradu dluhu). Přitom pouze v takovém případě by bylo možné považovat náklady vzniklé v souvislosti s vyhotovením přípisů za účelné. Účelnost těchto nákladů konečně nemůže odůvodnit ani fakt, že prostřednictvím prvního z přípisů žalobkyně upřesnila jednotlivá žalobní tvrzení, neboť již žaloba ve věci má obsahovat veškeré skutečnosti podstatné pro rozhodnutí soudu ve věci, a pokud žalobkyně některá tvrzení uvádí teprve dodatečně, pak nemůže požadovat po žalované, aby jí hradila náklady s tím spojené. Z těchto důvodů proto soud posoudil účtované náklady související s předmětnými přípisy jako neúčelné.
32. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, a to prostřednictvím Okresního soudu ve Svitavách.
Nebude-li tímto rozsudkem uložená povinnost splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí.