Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2119/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. prosince 1998 č. j. -29 zamítl žalobu s návrhem na určení, že žalobce nemá povinnost vrátit návratnou bezúročnou půjčku do státního rozpočtu ve výši 1 750 000,- Kč z titulu smlouvy o podmínkách poskytnutí finančních prostředků ze státního rozpočtu České republiky na podporu řešení projektu v rámci programu výzkumu rozvoje techniky a technologií schválených usnesením vlády ČR ze dne 17. 4. 1991, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že podle smlouvy ze dne 14. 6. 1993 uzavřené mezi Ministerstvem hospodářství ČR a S. v. ú. m. byla uvedenémuu poskytnuta bezúročná půjčka ze státního rozpočtu ve výši 1 750 000,- Kč za účelem řešení projektu. Půjčka měla být splacena ve čtyřech ročních splátkách, vždy k 15. 12. let 1995 - 1998. Rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ze dne 29. 9. 1993 bylo rozhodnuto o privatizaci S.v.ú.m. metodou transformace majetku do právní formy akciové společnosti. Z účetní hodnoty majetku ve výši 207 332 000,- Kč nadále zůstal státním majetek v hodnotě 6 252 000,- Kč neřešený privatizačním projektem jako majetek k restitučním účelům, dále byly vyčleněny vyjmenované pozemky, které byly řešeny jiným privatizačním projektem. Na základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 9. 12. 1993 došlo k vyjmutí a převedení majetku podle privatizačního projektu na F.n.m. ČR, který dne 3. 12. 1993 založil akciovou společnost S. jako její jediný zakladatel. Podle předávacího protokolu mezi S. a. s. a S. v.ú.m. jako státní příspěvkovou organizací ze dne 3. 1. 1994 bylo předmětem předání mimo jiné i nehmotné vlastnictví tvořené duševním majetkem výzkumných zpráv a zpráv technické pomoci. Žalobce zaplatil první splátku předmětné půjčky a z rozhodnutí Finančního úřadu pro P. ze dne 16. 2. 1998 byl přeplatek žalobce vykazovaný ke dni 12. 2. 1998 převeden na úhradu nedoplatku na odvody ve výši 400 000,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce se domáhá určení, zda je dána jeho povinnost plnit ze smlouvy uzavřené jeho právním předchůdcem, je proto dána pravomoc soudu, neboť se jedná o řízení o určení, zda tu je či není právo nebo povinnost. Žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože považuje svou povinnost splácet půjčku svého právního předchůdce za spornou, přičemž již došlo ke srážce splátky ve správním řízení. Pasivně legitimován ve sporu je však pouze první žalovaný, jehož by se dotkl výsledek sporu v případě úspěchu žalobce, soud proto ve vztahu k ostatním žalovaným žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace. Vzhledem k tomu, že po privatizaci nabyl žalobce s výjimkou majetku, na který se vztahovala restituce, a pozemků, které byly privatizovány jiným způsobem, veškerý majetek svého právního předchůdce včetně nehmotného majetku tvořeného duševním majetkem výzkumných zpráv a zpráv technické pomoci, soud prvního stupně uzavřel, že ve smyslu a ve znění pozdějších předpisů, přešel na žalobce spolu s privatizovaným majetkem i závazek k úhradě půjčky z předmětné smlouvy.

K odvolání žalobce, prvního a druhého žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. března 2000 č. j. -64 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním a druhým žalovaným tak, že se těmto žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že v předmětné věci je dána pravomoc soudu, i o tom, že je dán naléhavý právní zájem žalobce na vydání určovacího rozhodnutí. Neopodstatněnou shledal námitku věcné nepříslušnosti obvodního soudu s poukazem na to, že otázka přechodu sporného závazku se přímo nedotýká založení a vzniku žalobce. Pokud jde o pasivní legitimaci žalovaných, přisvědčil odvolací soud názoru soudu prvního stupně o tom, že pasivně legitimovaným ve sporu není třetí žalovaný, jehož poměrů se sporná pohledávka nedotýká. Pasivní legitimaci však odvolací soud neshledal ani u prvního žalovaného s ohledem na to, že podle petitu žaloby mělo být vysloveno, že žalobce není povinen předmětnou půjčku hradit. Takový výrok se sám o sobě nemůže dotknout ani poměrů prvního žalovaného. Věřitelem sporné půjčky je však druhý žalovaný, který dne 14. 6. 1993 uzavřel smlouvu o této půjčce s právním předchůdcem žalobce, proto pouze on je pasivně legitimován. Pokud jde o věcné posouzení nároku, ztotožnil odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, přičemž okolnosti tvrzené žalobcem v odvolání označil za právně nerozhodné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost * * a důvodnost * * odůvodnil tím, že soudy obou stupňů rozhodly ve věci , pro kterou není dána pravomoc soudů. Namítl, že ve věci jde o finančně právní vztah opírající se o rozpočtová pravidla republiky. Závazek spočívá v povinnosti vrátit účelovou finanční dotaci poskytnutou ze státního rozpočtu. Soudy se proto mohou uvedenou věcí zabývat jen jako soudy správní při přezkumu rozhodnutí finančních orgánů, které vymáhají částky poskytnutých finančních dotací a v této souvislosti se musí zabývat i otázkou, na který subjekt přešel v souvislosti s privatizací závazek dotaci vrátit. Druhý žalovaný dále uvedl, že výsledek sporu nemohl nijak ovlivnit postup finančního úřadu při vymáhání poskytnuté dotace, protože jej takové rozhodnutí soudu nemůže zavázat, aby poskytnutou dotaci na žalobci již dále nevymáhal. Odvolací soud připustil, že o vlastní úhradě sporné pohledávky státu přísluší rozhodovat finančnímu úřadu, zatímco pro spor o určení existence závazku shledal pravomoc soudu. Tím podle dovolatele nepřípustně rozštěpil rozhodování o jednom právním vztahu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona , kterým se mění z. č. , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen ).

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Při posuzování subjektivní přípustnosti dovolání nelze brát v úvahu přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, zda rozhodnutím odvolacího soudu byla či nebyla způsobena účastníkovi řízení újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.

Tímto pravidlem je třeba se řídit i tehdy, namítá-li účastník, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí některou z vad uvedených v Ze samotné skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu případně trpí takovou vadou, nelze dovozovat, že by tím byla způsobena účastníku řízení újma na jeho právech.

V daném případě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba i vůči druhému žalovanému zamítnuta. Tímto rozhodnutím tedy nebyla druhému žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech a druhý žalovaný tudíž není subjektivně oprávněn k dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného podle a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a , když druhý žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. dubna 2001

JUDr. Zdeněk D e s , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová