Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 685/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 9. 12. 1999, č.j. - 32, zavázal oba žalované vyklidit byt č. 16, I. kategorie, o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím, ve 4. podlaží v domě č. p. 568, P. (dále též jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), a vyklizený jej předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným současně uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že současným nájemcem předmětného bytu je žalobce A. V., že dřívějším nájemcem bytu byl dědeček 1. žalovaného H. K. starší (dále též „dřívější nájemce\"), který zemřel 8. 4. 1998, a že žalovaní neprokázali, že by v den smrti H. K. staršího s ním žili ve společné domácnosti. Soud prvního stupně tedy dovodil, že na žalované nepřešlo právo nájmu bytu (§ 706 odst. 1 obč. zák.), a že se žalobce důvodně domáhá ochrany svého práva podle § 126 obč. zák., dožaduje-li se proti žalovaným vyklizení předmětného bytu.

K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2000, č.j. - 50, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku ve věci samé\" potvrdil, změnil výrok o nákladech prvostupňového řízení, zavázal oba žalované nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení, a zamítl návrh žalovaných na připuštění dovolání „v této právní věci\". Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně „provedl dokazování v potřebném rozsahu a dospěl rovněž ke správnému závěru, že provedení dalších žalovanými navrhovaných důkazů je nadbytečné, neboť provedenými důkazy byl dostatečně zjištěn skutkový stav\". Ztotožnil se s právním názorem obvodního soudu o existenci aktivní legitimace žalobce v tomto sporu a podrobně vyložil, proč považuje za správný skutkový závěr tohoto soudu o tom, že žalovaní nežili v době smrti dřívějšího nájemce předmětného bytu s tímto nájemcem ve společné domácnosti, když - také na základě zjištění ze spisu sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 7 - vzal za prokázáno, že dřívější nájemce vedl proti žalovaným spor o vyklizení bytu, v němž byl před soudem prvého stupně úspěšný (rozsudek obvodního soudu byl zrušen a řízení zastaveno proto, že H. K. starší v průběhu odvolacího řízení zemřel). Městský soud zdůraznil nedostatek vůle dřívějšího nájemce k soužití se žalovanými a okolnost, že „vůle obou žalovaných po dalším soužití s dědečkem zde nepostačí, jestliže totožná vůle nebyla i na straně nájemce\". Na základě skutkových zjištění učiněných obvodním soudem pak odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - uzavřel, že žalovaní nesplnili základní podmínku pro přechod práva nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák., a že pokud předmětný byt užívají, činí tak bez právního důvodu. Odvolací soud zdůvodnil, proč - opět ve shodě se závěry obvodního soudu - považuje za nadbytečné další dokazování (výslechy navržených svědků, popř. důkazy směřující k odstranění rozporů v listinných důkazech). V této souvislosti zdůraznil, že 1. žalovaný sám potvrdil, že v době smrti dřívějšího nájemce a „poměrně dlouho před ní\" H. K. starší žalovaným toto soužití znemožnil, a ke dni jeho smrti tedy neexistovalo, ačkoliv žalovaní měli v předmětném bytě některé své věci. Výrok, kterým městský soud zamítl návrh na připuštění dovolání, odůvodnil tím, že žalovaní „nepředestřeli soudu žádnou zásadní právní otázku, která by měla být v rámci dovolacího řízení řešena\", a že odvolací soud sám neshledal při posouzení této právní věci žádný zásadní problém, který by dosud nebyl řešen soudní praxí.

Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost odůvodnili odkazem na ustanovení Vytkli soudu, že rozhodl, aniž provedl důkazy navržené žalovanými, ačkoliv tyto důkazy „mají pro posouzení věci zásadní význam\". Dovolatelům tak bylo odepřeno prokázat podstatné skutečnosti mající zásadní význam pro rozhodnutí soudu a byli tím „zásadním způsobem zkráceni ve svých právech účastníků řízení\". Za „samostatný důvod pro dovolání\" označili skutečnost, že žalobce svémocně znemožnil žalovaným výběr pošty, což mělo za následek, že žalovaní včas nedoložili Obvodnímu úřadu Městské části P. podklady potřebné pro to, aby jim tento úřad vydal osvědčení o přechodu práva nájmu k předmětnému bytu. Dovolatelé také namítali, že v usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 8. 1999, č.j. - 24, jímž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení, byl vyjádřen „právní názor\" - podle dovolatelů nesprávný - odkazující na dostatek důkazů a zdůrazňující existenci dřívějšího sporu žalovaných s dřívějším uživatelem bytu. V další části dovolání pak dovolatelé uvedli argumenty, které sami označili jako „nikoli právní důvody\" (šlo zejména o popis jejich osobních, zdravotních a sociálních poměrů a okolností týkajících se zmíněného soudního sporu s dřívějším nájemcem). Vycházejíce z uvedených důvodů navrhli dovolatelé, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „ \").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 2 ), a nepostrádá znaky uvedené v Uplatněné argumenty nepodřadili dovolatelé žádnému z dovolacích důvodů, jejichž taxativní výčet je uveden v až d/

Nejvyšší soud se především zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanoveními , a

Vady řízení uvedené formou taxativního výčtu v , které pro svou závažnost působí zmatečnost, a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), dovolatelé výslovně neuplatňují a z obsahu spisu se jejich existence nepodává. Pokud snad žalovaní svým tvrzením, že byli zásadním způsobem zkráceni ve svých právech tím, že soud neprovedl další jimi navrhované důkazy, hodlali namítat, že jim byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ( ), není taková námitka opodstatněná. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že dovolateli tvrzená vada je způsobilá zatížit řízení toliko tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. a např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1997, pod poř. č. 58), a ke které by soud mohl přihlédnout jen u přípustného dovolání (srov. větu druhou ). Podle ustanovení je věcí soudu, aby rozhodl, které z navrhovaných důkazů provede, a které nikoliv. Jestliže soud důkazy navrhované účastníky neprovedl (a v souladu s ustanovením , vyložil důvody takového postupu), možnost jednat před soudem tím účastníkům neodňal a řízení tedy vadou podřaditelnou postiženo není.

Přípustnost dovolání neplyne ani z , neboť není naplněn předpoklad v něm uvedený: rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 12. 1999, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem, byl prvním rozsudkem, jímž obvodní soud o žalobě rozhodl (nešlo tedy o nové a v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu obsahově odlišné rozhodnutí po předchozí kasaci původního rozsudku).

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Odvolací soud ale přípustnost dovolání nevyslovil (naopak nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku), takže ani aplikace tohoto procesního ustanovení v úvahu nepřichází.

Zbývá tak ustanovení , podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu spisu se podává, že žalovaní takový procesní návrh neučinili ani ve svém odvolání, ani v jeho doplnění (zdůvodnění), avšak u odvolacího jednání dne 27. 6. 2000 (protokol na č.l. 47 - 48) pro případ, že by odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, navrhli prostřednictvím své právní zástupkyně, aby „žalovaným bylo umožněno dovolání jako mimořádný opravný prostředek\" (v citovaném přednesu především zpochybnili správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, požadovali, aby byl jeho rozsudek změněn a žaloba na vyklizení předmětného bytu byla zamítnuta, popř. aby byl uvedený rozsudek zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení).

Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že dovolacímu přezkumu se otevírají pouze otázky právní (nikoli tedy otázky skutkové). Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (naopak dovolací důvod podle , t.j. tvrzení, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zde uplatnit nelze). Nesprávným právním posouzením ve smyslu je omyl soudu při aplikaci práva, tedy stav, kdy skutková zjištění učiněná soudem jsou posouzena podle nesprávného právního předpisu, nebo je sice aplikován správný právní předpis, ale soud jej nesprávně vyloží.

Jestliže předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může jít jen o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - neshledal právně významnými. Navrhl-li však účastník, aby dovolání bylo připuštěno, aniž tyto otázky (v úplném výčtu) konkretizoval, je třeba vycházet z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na jejichž řešení své rozhodnutí založil. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu. Dovolací soud je ovšem podle o. s.. ř. - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem; proto se mohou tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, napadl-li dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem (zpochybnil-li v dovolání ta řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal).

K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jejichž řešení současně dovolatel skutečně zpochybnil - je rozsudkem ve smyslu po právní stránce zásadně významným; v opačném případě (neučiní-li dovolací soud tento závěr), dovolání přípustné není a musí být bez věcného projednání odmítnuto ( , ). Pro závěr o existenci „zásadního významu po právní stránce\" podle přitom nepostačí, že daná otázka má zásadní význam pro rozhodnutí v konkrétní věci; je nezbytné, aby posouzení určité právní otázky mělo obecnější přesah - musí jít o řešení právní otázky, jež je významná pro posouzení jiných (obdobných) právních poměrů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, jde-li o právní otázku doposud judikaturou vyšších soudů neřešenou nebo otázku, jejíž řešení není jednotné nebo tehdy, posoudil-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 9/99, pod poř. č. 94).

Závěr, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku je podle přípustné, se tedy odvíjí od procesního návrhu účastníka, jemuž odvolací soud nevyhověl, závisí rovněž na obsahu podaného dovolání (na konkrétním vymezení uplatněných dovolacích důvodů), a konečně je určen úsudkem dovolacího soudu o tom, že těmito důvody dotčené (konkrétní) právní otázky mají výše uvedené znaky zásadní významnosti z hlediska právního. Teprve naplnění všech uvedených procesních skutečností ve svém souhrnu je předpokladem přípustnosti dovolání.

Tento předpoklad ale nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit příznivě v poměrech dovolatele proto, že v řízení o dovolání, jehož přípustnost má být opřena pouze o ustanovení , není dovoleno, aby dovolací soud vycházel z jiných skutkových zjištění než z těch, jaká učinil odvolací soud. Jak již bylo uvedeno, převzal v souzené věci odvolací soud jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaní v době smrti H. K. staršího (dědečka 1. žalovaného), nežili s tímto dřívějším nájemcem ve společné domácnosti, protože zde nebyla nájemcova vůle v takovém společenství se žalovanými setrvávat. Dovolatelé přitom nezpochybňují to, že odvolací soud posoudil skutkový stav podle obč. zák., stejně tak nenapadají jeho výklad této hmotněprávní normy. Napadají totiž správnost skutkových zjištění odvolacího soudu (která však předmětem dovolacího přezkumu v dané věci býti nemohou); namítají-li, že měly být provedeny i další důkazy, na jejichž základě by bylo možno učinit skutková zjištění odlišná (pro ně příznivá), uplatňují nanejvýš dovolací důvod podle , tedy takový důvod, k němuž lze - jak již bylo dříve uvedeno - přihlédnout toliko u přípustného dovolání.

Za tohoto stavu nelze dovolatelům přisvědčit v jejich názoru, že jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle (dovolatelé neučinili předmětem dovolacího přezkumu žádnou právní otázku, tím méně pak otázku zásadního právního významu); zároveň - jak již bylo vysvětleno - přípustnost jejich dovolání neplyne ze žádného jiného procesního ustanovení, jež přichází v úvahu. Nejvyšší soud proto podle , musel toto dovolání odmítnout.

Dovolatelé nesou procesní zavinění na tom, že jejich dovolání bylo odmítnuto, žalobci ale v tomto stadiu řízení nevznikly žádné prokazatelné výlohy, na jejichž náhradu by jinak měl právo podle , , věty prvé (per analogiam) Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2001

JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.

předsedkyně senátu