Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 408/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Městu J. n. N., o povinnosti žalovaného uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu o prodeji bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. února 2000, č.j. -49, takto:

I . Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 5. 8. 1999, č. j. -32, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s ní kupní smlouvu o prodeji bytu č. 8 v J. n. N. v domě, který je ve vlastnictví žalovaného, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po právní stránce odůvodnil své rozhodnutí tak, že žalobkyni nesvědčí předkupní právo podle § 602 odst. 1 obč. zák., protože výzva, kterou ji z pověření žalovaného zaslala dne 3. 4. 1997 realitní kancelář T. v J. n. N., sloužila jen k orientaci, o jaký způsob nabytí vlastnictví k bytům v domech žalovaného mají jejich nájemníci zájem. Současně okresní soud odmítl názor, že by zmíněná výzva byla veřejným příslibem podle obč. zák. Dále soud dovodil, že vyhovět žalobě bránila především skutečnost, že podle je založena povinnost vlastníka budovy nabídnout převod vlastnictví bytu nájemci, kterým je fyzická osoba. Z rozsudku tamního soudu č. j. -42, který nabyl právní moci 22. 5. 1999, však vyplývá, že koncem srpna 1999 nutně skončí postavení žalobkyně jako nájemnice předmětného bytu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. února 2000, č.j. -49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. V odůvodnění svého rozhodnutí pak ještě blíže vysvětlil obsah ustanovení a , 2 a to i ve vztahu k ustanovení obč. zák., a ze skutkových zjištění dovodil, že žalobkyni v době, kdy byla nájemnicí předmětného bytu, nebyla učiněna kvalifikovaná nabídka k jeho odkoupení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , a odůvodnila je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci, když ust. přitom výslovně necitovala. Namítá, že v průběhu řízení jí byla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť nebyla poučena o svém procesním právu požádat o připuštění dovolání pro případ, že by odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. V té souvislosti poukázala na ustanovení a V dalším pak opakovala svůj výklad ustanovení , 2 , kterým argumentovala již v dřívějších stadiích řízení, jehož podstata tkví v tvrzení, že zmíněnou výzvou od realitní kanceláře T. jí byla učiněna kvalifikovaná nabídka k odkoupení bytu, a to v době kdy ještě byla jeho nájemnicí. Za otázku zásadního právního významu žalobkyně považuje posouzení, zda nabídka, kterou odvolací soud hodnotil ve svém rozhodnutí, byla učiněna podle ustanovení cit. zák., kdy podle jejího názoru zákon nevyžaduje písemnou formu a náležitosti samotného převodu, nebo podle cit. zák., kdy zákon uvedené náležitosti požaduje. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud jako dovolací soud ( ) z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 , jímž byl změněn a doplněn , , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu uváděná zkratka „ \" znamená ve znění před novelizací

Po zjištění, že dovolání, splňující formální i obsahové znaky předepsané ustanovením , bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. osobou oprávněnou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl dovolací soud po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( ) nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( o. s .ř).

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu a aniž by žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila ( ). Nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno ( ).

Z hlediska ustanovení a není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu objektivně přípustné. Zbývalo proto posoudit přípustnost dovolání podle , neboť žalobkyně namítá, že řízení trpí vadou uvedenou v ustanovení Přípustnost dovolání podle až g) však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Podle dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem ( ) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením v nepřítomnosti účastníka.

Jak již bylo zmíněno žalobkyně spatřuje uvedenou vadu řízení v tom, že odvolací soud ji v rozporu s ustanoveními a nepoučil o tom, že před vyhlášením rozhodnutí může odvolacímu soudu navrhnout, aby vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, pokud jím bude potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 44 spisu ) skutečně vyplývá, že žalobkyně v tomto směru poučena nebyla, což s ohledem na nález Ústavního soudu ČR z 31. 5. 1994, , uveřejněný pod č. 27/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byť ten se týkal toho, že odvolací soud nepoučil účastníka o možnosti podat dovolání proti svému rozhodnutí, jímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, oprávněně navozuje otázku, zda v projednávaném případě odvolací soud splnil svoji poučovací povinnost podle , zejména, když ani jeho rozhodnutí neobsahuje poučení o možnosti podat dovolání.

Z hlediska ustanovení , tj. zda účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, v posuzovaném případě nelze pominout, že žalobkyně svého práva podat dovolání, přestože v tomto směru nebyla poučena, využila. Skutečnost, že v důsledku absence poučení v tomto směru, nepodala před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, návrh na připuštění dovolání, nelze a priori hodnotit jako odnětí možnosti jednat před soudem. Samo podání návrhu totiž přípustnost dovolání nezakládá. O připuštění dovolání rozhodne až odvolací soud ( ) nebo dovolací soud ( ) dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Za právní otázku zásadního právního významu v podaném dovolání označila žalobkyně posouzení, zda nabídka, kterou odvolací soud hodnotil ve svém rozhodnutí, byla učiněna podle ustanovení , kdy zákon podle ní nevyžaduje písemnou formu a náležitosti samotného převodu, nebo podle cit. zák., kdy zákon uvedené náležitosti požaduje.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].

V posuzovaném případě dospěl odvolací soud na základě skutkových zjištění, které ani žalobkyně nezpochybňuje, k závěru, že dopis adresovaný žalobkyni pověřenou realitní kanceláří žalovaného ze dne 3. 4. 1997, nazvaný „výzva k vyjádření formy na odkoupení bytu\", nelze považovat za nabídku ve smyslu ustanovení , 2 , aniž by se při výkladu cit. ustanovení dostal do interpretačních potíží. Dovolací soud přitom neshledal, že by napadené rozhodnutí řešilo uvedenou právní otázku rozdílně od ustálené judikatury a že by mohlo mít dopad na případy obdobné povahy. Není proto rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu. Nebyl by proto mohl dovolací soud vyslovit přípustnost dovolání podle ani kdyby žalobkyně učinila (po poučení soudem) návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení postižen. Protože žalobkyně netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení , a protože dovolání není z hlediska ustanovení ani přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení , věty první a odmítl, aniž se mohl věcí dále zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a , věty první, , neboť žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. dubna 2001

JUDr. Juraj M a l i k , v. r.

předseda senátu