Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 699/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 26.10.1999, aby rozsudkem bylo uloženo žalovanému zdržet se tvrzení o tom, že žalobce získal tzv. 3 dan karate bez vykonání řádné zkoušky, že nepřiznává do účetnictví všechny členy své školy, že získával státní dotace nebo sponzorské dary, které si ponechal pro svou potřebu, že prodával kimona, vyráběná E. K., se značným ziskem a že karate, které cvičil ve své škole, nebylo pravým karate. Dále žalobce navrhoval, aby žalovanému bylo uloženo zajistit do 1 měsíce od právní moci rozsudku soudu na vlastní náklady v časopise F. M. uveřejnění písemné omluvy vůči J. P. v žalobcem navrženém znění. V žalobě bylo uvedeno, že žalovaný působil ve škole bojových umění S. P. jako žák a jako trenér karate III. třídy; žalobce poukazoval na to, že od roku 1999 žalovaný o něm šíří nepravdivé zprávy / žalobcem v žalobě jmenovitě uvedené/, týkající se ekonomických aktivit žalobce a týkající se vedení školy bojových umění S. P. Podle názoru žalobce měla tato tvrzení žalovaného za následek i vyloučení žalobce z členství v Č. f. t. k. Žalovaný své tvrzení uváděl i ve svém článku uveřejněném v již zmíněném magazínu. Žalobce požádal žalovaného o mimosoudní písemnou omluvu, ale bezvýsledně.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že tvrzení žalobce jsou účelová a nedůvodná; žaloba neobsahuje také žádné důkazy k prokázání tvrzení žalobce. V článku žalovaného v časopise F. M. č. 4 ročníku 1999 není vůbec uvedeno jméno a příjmení žalobce. Naopak žalobce dal 25. 2. 1999 o žalovaném na veřejném místě vyvěsit oznámení, že byl vyloučen ze žalobcovy školy bojových umění pro rozšiřování lživých pomluv o svém učiteli a pro porušení stanov Č. f. t. k.

Soud prvního stupně vyslechl žalobce i žalovaného jako účastníky řízení, vyslechl svědky P. H., J. D. a Z. B. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 3. 2000, č. j. -36, byla žaloba, žalobce zamítnuta; žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 6.300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tvrdil-li žalobce, že se žalovaný vůči němu dopustil v žalobě uvedených tvrzení, nepodařilo se mu to prokázat, když žalovaný taková tvrzení popřel. Pokud žalovaný na adresu žalobce uvedl, že karate, které žalobce cvičil se svými žáky, nebylo tím pravým karate, šlo o vyjádření subjektivního názoru žalovaného, o jeho hodnotící úsudek, který nemůže být, podle názoru soudu prvního stupně, předmětem žaloby na ochranu osobnosti. Nemohl tedy soud prvního stupně dospět k závěru, že tu došlo ze strany žalovaného k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti. Pokud šlo o žalobcem uváděný článek v časopise F. M. č. 4 ročníku 1999, dospěl soud prvního stupně po seznámení se s obsahem tohoto článku k názoru, že se článek vůbec nevztahuje k osobě žalobce. Proto byla žaloba žalobce soudem prvního stupně zamítnuta; výrok o nákladech řízení byl odůvodněn tím, že žalovaný měl v tomto řízení se svým procesním návrhem plný úspěch.

O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 12. 9. 2000, sp.zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; ve výroku o nákladech řízení byla výše této náhrady změněna z částky 6.300 Kč na částku 4.300 Kč. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení odvolacího 1.075 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku uváděl odvolací soud, že odvolání odvolatele nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku srovnával výpověď žalobce s výpovědí svědka P. H. a svědkyně J. D. Poukazoval to, že \" s přihlédnutím k tomu, že mezi žalovaným a svědky byl přátelský vztah, který pominul, což lze dovodit z jejich výpovědí, nepokládá ani odvolací soud jejich výpovědi za věrohodné\". Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení žalobce neprokázal, že žalovaný mezi žáky šířil žalobcem uváděné údaje. Taková skutečnost nevyplývá, podle názoru odvolacího soudu, ani z obsahu dopisu žalovaného ze dne 17. 2. a 11. 3.1999, zaslaných žalobci a jeho zástupkyni, v reakci na žádost o omluvu. Také pokud jde o žalobcem napadenou pasáž článku zveřejněného v článku F. M. č. 4/1999, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že totiž žalovaný vyjádřil svůj subjektivní pocit, že karate, které dříve cvičil u žalobce, nebylo to pravé, aniž by jakkoli hodnotil výuku žalobce, nebo jej v této souvislosti jmenoval. Odvolací soud vyjadřoval v této souvislosti právní závěr, že \"u vyjádření subjektivních pocitů a hodnotících úsudků nelze hodnotit jejich pravdivost\";. Proto odvolací soud dospěl k výslednému závěru, shodnému se soudem prvního stupně, že žalobce neprokázal existenci neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv ze strany žalovaného a tedy ani oprávněnost nároku uplatněného vůči žalovanému podle ustanovení . Proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný podle ustanovení .

Výroky o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud ustanoveními , a , jakož i ustanoveními a .

Odvolací soud zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání proti svému rozsudku, protože právní posouzení této projednávané právní věci nemá povahu zásadního právního významu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 25.10.2000 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Městského soudu v Praze dne 21.11.2000, tedy ve lhůtě stanovené v / ve znění před novelizací /.

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval dovolatel na to, že jeho návrh na připuštění dovolání byl odvolacím soudem nedůvodně zamítnut. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že všechna tvrzení žalovaného jej jako podnikatele značně poškodila tím, že snižováním jeho odborných schopností v jeho sportovní škole i mimo ní došlo k úbytku žáků ve škole, k nedůvěře žáků i jejich rodičů vůči němu; zhoršilo se také jeho postavení ve sportovní veřejnosti. Rozhodnutí soudů v této právní věci na dovolatele činila ten dojem, že soudy obou stupňů mají za to, že je tu nejprve nutné, aby bylo v trestním řízení prokázáno, že se žalovaný dopustil trestného činu pomluvy či křivého obvinění / např. že žalobce zneužíval dotace ve svůj prospěch/, aby tak bylo možné žalovat původce zásahu podle ustanovení a násl. ; tento názor je nutno pokládat za nesprávný. Nesprávný je právní názor odvolacího soudu i potud, pokud šlo o to, že tvrzení žalovaného, že karate, které předtím cvičil / ve škole žalobce/, pokládal jen za akt vyjádření subjektivního názoru jedince, aniž by byly vzaty v úvahu důsledky takového tvrzení pro postavení školy v hospodářské soutěži soukromých škol tohoto typu. Uvedené právní posouzení soudy obou stupňů v daném případě napomáhá tomu, aby se v tomto případě šířily tyto pověsti dále; soudy tak daly možnost žalovanému vyjadřovat své subjektivní názory, dát je k dispozici i jiným sportovním školám a dále žalobce v hospodářské soutěži poškozovat.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dříve platných právních předpisů, projednají se a rozhodne se o nich podle dosavadních právního předpisů / tj. podle ustanovení - a , o soudech a soudcích, ve znění před novelizací /.

V daném případě odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu potvrzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání bylo proto třeba posoudit podle ustanovení , tedy jmenovitě z hlediska zákonného předpokladu, zda tu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má nebo nemá po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8.1995, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury soudů nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů o obdobných případech.

Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanoveními a násl. a je v rozporu s povinnostmi původce zásahů, stanovenými právním řádem /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/. Neoprávněným zásahem je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje práva chráněná ustanoveními a násl. . Může být proveden ústně, písemně nebo jinak /viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 172 -173/.

Samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, byl zaujat výkladový právní závěr, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutno aby některé důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o skutečnost právně významnou.

Tyto právní závěry z uveřejněné soudní judikatury byly i v daném případě použitelné na posouzení projednávané právní věci. Při porovnání těchto právních závěrů s právními závěry, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozsudku, v jeho výroku o odůvodnění, dovolací soud z těchto právních závěrů rovněž vycházel a musel přisvědčit tomu, že odvolací soud se od těchto právních závěrů neodchýlil. Skutkovými závěry z provedeného dokazování doložené výroky žalovaného posoudil odvolací soud správně jako výroky, které neměly povahu neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti. Pokud šlo o další žalobcem v žalobě uváděné údajné výroky či tvrzení žalovaného, nebylo možné shledat, že by zjištění odvolacího soudu v tomto smyslu byla zjištěním něčeho, co ve spise vůbec není /viz tomu již shora citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/; k vytkám dovolatele, směřujícím proti hodnocení provedených důkazů, je nutno konstatovat, že výtky uplatňované proti hodnocení důkazů soudem /jež mu ze zákona náleží podle ustanovení / nebyly s nejsou v ustanovení zakotveny jako některý z dovolacích důvodů / srov. ve znění před novelizací /.

Nemohl proto dovolací soud dospět k přesvědčivému závěru o tom, že by dovoláním dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím, které by se odchylovalo od ustálené soudní judikatury /srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23 .8. 1995, Neshledal proto dovolací soud v této právní věci přípustnost dovolání podle ustanovení a ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení a /ve znění před novelizací / jako dovolání nepřípustné.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle / ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. /.

V Brně dne 24. dubna 2001

JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.

předseda senátu