Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2873/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením městský soud odmítl jako nepřípustné odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání ze dne 25. března 1999, č. j. -15, jímž ho Okresní soud v Ústí nad Labem zavázal k zaplacení částky 32.660,90 Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním, jímž namítá, že svou neúčast u jednání nařízeného na 25. března 1999 (odůvodněnou pracovní neschopností) telefonicky omluvil a že příslušná pracovnice soudu mu „…potvrdila, že omluvu akceptuje.\" Jestliže okresní soud přes tuto omluvu jednal a vydal rozsudek pro zmeškání a jestliže pak krajský soud odvolání proti tomuto rozsudku pro nepřípustnost odmítl, „...došlo v řízení k vadám, kterými mu postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem podle , písm. f) \"

Žalobkyně - posuzováno podle obsahu jejího podání ze dne 9. listopadu 2000 - navrhla zamítnutí dovolání.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. června 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném před novelizací provedenou , tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „\").

Dovolání (přípustné podle ustanovení ) není důvodné.

Z úřední povinnosti ( ) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení a (je-li dovolání přípustné) jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Protože vady vyjmenované v ustanovení - e) a g) ani tzv. jiné vady tvrzeny nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud nejprve námitkou, že žalovanému byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem podle ustanovení

Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž byla účastníku řízení znemožněna realizace těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Není přitom rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 21. srpna 1992, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3-4, ročník 1993, pod poř. č. 25). Správnost vyslovené teze je ovšem podmíněna (jak se podává i v citovaném usnesení) tím, že ono pochybení soudu prvního stupně odvolací soud přehlédl a nevyvodil z něj důsledky (například zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení ), tedy tím, že ve výše uvedeném smyslu sám pochybil.

Jak však plyne z obsahu spisu, odvolací soud se otázkou splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, tj. i tím, zda se žalovaný nedostavil bez důvodné a včasné omluvy, zabýval a výslovně pak vyjádřil názor, že „…nebylo prokázáno, že by se odpůrce včas k jednání omluvil\", a že i ostatní předpoklady pro vydání takového rozsudku byly splněny.

Námitka žalovaného, že svou neúčast při jednání včas omluvil - tj. že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání - je (hodnoceno podle obsahu) kritikou nesprávného právního posouzení. Úkolem dovolacího soudu bylo tedy posoudit, je-li dán dovolací důvod podle ustanovení , jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

Omluva jako procesní úkon - jímž účastník informuje soud o tom, že se nedostaví k jednání nebo jinému úkonu soudu, k němuž byl předvolán, a o důvodech, pro které tak nemůže učinit - je účinná (v tom smyslu, že se účastník vůbec omluvil) tím, že se dostane do sféry soudu (adresáta omluvy). Možnost uskutečnit omluvu i jiným způsobem než podáním podle věty první a odst. 3 , předjímá již tím, že v její (přípustnou) formu nevymezuje a podobné omezení se v praxi soudů standardně neuplatňuje ani při výkladu ustanovení (soudy běžně přijímají nejen omluvu učiněnou písemně, ústně do protokolu, telegraficky nebo telefaxem, nýbrž i osobní omluvu dotčené osoby soudci a velmi často právě omluvu telefonickou). Není přitom významné, zda telefonickou omluvu přijal (převzal) a posléze písemně zaznamenal (vtělil do úředního záznamu) soudce, který věc projednává, jiný soudce, vyšší soudní úředník, soudní tajemník nebo pracovník soudní kanceláře (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. ledna 2000, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2001, pod poř. č. 10).

Protože z obsahu spisu neplyne, že žalovaný svou neúčast u jednání okresního soudu nařízeného na 25. března 1999 telefonicky omluvil a že tuto omluvu přijala pracovnice „…která mu byla spojena ústřednou dle příslušného jednacího čísla 19C 74/97…\", Nejvyšší soud ho usnesením ze dne 21. února 2001, č. j. -56, vyzval, aby ve lhůtě deseti dnů označil pro tato tvrzení důkazy ( ); přitom ho poučil, že neučiní-li tak, vystavuje se nebezpečí, že dovolací soud bude otázku existence omluvy řešit jen na základě dosavadního obsahu spisu.

Žalovaný však žádné důkazy pro svá tvrzení o omluvě neoznačil.

Předpoklad, že se žalovaný nedostavil k prvnímu jednání, jež bylo ve věci nařízeno, bez včasné omluvy, musí být splněn v době, kdy soud rozhoduje o vydání rozsudku pro zmeškání. Pro posouzení, zda bylo možné o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, je rozhodující stav, jaký tu byl v době, kdy byl rozsudek pro zmeškání vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. dubna 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 1997, pod poř. č. 92).

Ze skutečnosti, že úřední záznam o telefonické omluvě se ve spise nenachází, pak - při absenci jakéhokoli důkazu, jímž by dovolatel svá tvrzení o omluvě doložil - vyplývá, že soud prvního stupně ke dni vydání rozsudku pro zmeškání informaci o existenci omluvy neměl. Jestliže tedy odvolání - s odůvodněním, že žalovaný svou neúčast u prvního jednání včas neomluvil, tj. že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání - odmítl, je jeho právní posouzení věci ve smyslu ustanovení věty před středníkem správné.

Protože se žalovanému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání - aniž ve věci nařídil jednání ( věta první ) - usnesením podle ustanovení věty první, odst. 5 zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení , a odůvodněn procesním úspěchem žalobkyně, jejíž náklady tohoto řízení spočívají v částce 1.575,- Kč, představující mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (, , vyhlášky č , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení citované vyhlášky.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat u soudu návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 11. dubna 2001

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu