Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2632/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 13. 8. 1992, upřesněnou v označení žalovaného podáním ze dne 29.7.1994, domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 327.750,- Kč podle faktury splatné dne 4. 2. 1992, a to za dodávku šicího stroje na základě objednávky žalovaného ze dne 17. 1. 1992.

Okresní soud v Berouně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 5. 1998 č.j. - 79 žalobě zcela vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 327.750,- Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nárok žalobce na zaplacení vymáhané kupní ceny je po právu. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že jeho dluh převzala společnost B., spol s. r. o,. H. dohodou o převzetí závazků ze dne 3. 8. 1992, neboť žalovaný neprokázal, že by s převzetím jeho dluhu dal žalobce jako věřitel souhlas, jak to vyžaduje ust. .

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 3. 2000 čj. - 113 k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na zaplacení částky 327.750,- Kč zamítnul. Vycházeje z dohody o převzetí závazků ze dne 3. 8. 1992, z uznání závazku k úhradě částky 327.750,- Kč společností B., spol. s r. o., H. v dopise ze dne 18. 6. 1992, adresovaném žalobci a z dopisu žalobce ze dne 22. 1. 1993 adresovaného této společnosti, ve kterém žalobce urguje zaplacení částky 327.750,- Kč na základě domluvy při osobním jednání, dospívá odvolací soud k závěru o konkludentně projeveném souhlasu žalobce s převzetím dluhu žalovaného společností B., spol s r. o., H. Souhlas věřitele s dohodou o převzetí dluhu podle ust. je jednostranný právní úkon adresovaný původnímu dlužníku nebo přejímateli. Lze jej udělit písemně, ústně i konkludentně, při uzavření smlouvy či dodatečně. Postup žalobce, jímž se obracel na společnost B., spol s r. o., předcházející osobní jednání a uznání závazku ze strany této společnosti vůči žalobci, hodnotil odvolací soud jako konkludentní projev vůle, kterým dal žalobce souhlas k převzetí dluhu žalovaného společností B., spol. s r. o., H. Protože platným převzetím dluhu předchází povinnost splnit na nového dlužníka a původní dlužník dlužníkem přestává být, nemůže být žaloba proti němu úspěšná. Proto odvolací soud podle ust. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítnul.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání ve kterém napadl jeho výrok v plném rozsahu. Přípustnost dovolání dovozoval z ust. , dovolací důvod spatřoval podle ust. a d) v tom, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedením dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nepopíral platnost dohody ze dne 3. 8. 1992 o převzetí závazků, trval však na tom, že jako věřitel nedal souhlas k převzetí dluhu a s tímto úkonem nebyl ani srozuměn. Pokud by o dohodě o převzetí dluhu věděl a pokud by s ní souhlasil, nepodával by žalobu, popřípadě by ji vzal zpět. Žalobce však po celou dobu řízení trval na žalobě proti žalovanému, z čehož je zřejmé, že s převzetím dluhu nesouhlasil a žádný souhlas neudělil. Konkludentní souhlas žalobce s převzetím dluhu nelze dovodil ani z toho, že při upomínání dluhu došlo k chybnému označení dlužníka, neboť žalobce korespondoval se žalovaným na jím uvedené adrese, přičemž označení „B.\" žalovaný používal. Proto skutkové zjištění odvolacího soudu, že konkludentním projevem vůle žalobce byl udělen souhlas s převzetím dluhu, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přičemž na základě tohoto nesprávného skutkového zjištění odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k zvěru, že došlo k platnému převzetí dluhu žalovaného. Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný vyjádření k dovolání nepodal.

Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce podle ust. a 3 241 odst. 1 a 2 , ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen ) a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje potřebné náležitosti, za dovolatele jedná jeho zaměstnanec s právnickým vzděláním a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání se s ohledem na bod 17. hlavu I., část dvanáctou projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů tj. ve znění platného do 31. 12. 2000 (dále jen „\"). V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust , neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok dovoláním napaden ( ), a z důvodů uplatněných v dovolání tak, jak je dovolatel obsahově vymezil (, věta první ).

Žalobce podal dovolání z důvodů uvedených v ust. a d) , neboť se domníval, že skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že konkludentním projevem vůle žalobce udělil souhlas s převzetím dluhu, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že na základě tohoto nesprávného skutkového zjištění odvolací soud věc nesprávně právně posoudil tak, že došlo k platnému převzetí dluhu žalovaného.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ust. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývájícímu z ust. , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly a ani jinak nevyšly najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti event. věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ust. , 134 Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

135

Uvedeným dovolacím důvodem podle ust. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

O nesprávné právní posouzení věci ( či určité právní otázky) se ve smyslu ust. psm d) jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový strav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud konstatoval, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady alespoň jednoho z uplatněných dovolacích důvodů, a že by dovoláním napadené rozhodnutí trpělo některou z uvedených vad.

Při svém skutkovém zjištění, které se týkalo souhlasu žalobce jako věřitele s převzetím dluhu žalovaného třetí osobou, vycházel odvolací soud z provedených listinných důkazů, mimo jiné z dohody o převzetí závazků ze dne 3. 8. 1992, z dopisu žalobce ze dne 22. 1. 1993, jakož i z uznání závazku ze dne 18. 6.1992, jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 16. 3. 2000. Podle ust. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícími pochybnosti o tom , co chtěl účastník projevit. Upomínal-li žalobce přejímatele dopisem z 22. 1. 1993 o zaplacení dluhu 327.750,- Kč, projevil tímto způsobem nepochybně souhlas s tím, aby mu dluh splnil přejímatel jako dlužník. Dospěl-li odvolací soud ze skutečností vyplývajících se shora uvedených důkazů ke skutkovému zjištění, že tím že se žalobce obracel na přejímatele jako na dlužníka, projevil konkludentně souhlas s převzetím dluhu žalovaného přejímatelem, nelze tomuto výsledku hodnocení důkazů vytknout pochybení z hlediska postupu vyplývajícímu z ust.

Není tedy možno konstatovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány.

Nelze přisvědčit argumentům dovolatele, jimž zdůvodňuje že s převzetím dluhu nesouhlasil a že žádný souhlas neudělil. Skutečnost, že žalobce podal žalobu proti původnímu dlužníku a nevzal ji zpět, nemůže být sama o sobě důkazem o tom, že k převzetí dluhu nedal souhlas ani konkludentně. Z pouhého procesního chování účastníka řízení nelze usuzovat na to, zda-li učinil či neučinil určitý hmotněprávní úkon (o případ upravený v ust. se nejedná). K procesnímu chování účastníka (s uvedenou výjimkou podle ust. ) nelze přihlédnout ani při výkladu projevu jeho vůle ( obchodního zákoníku, ), učiněného při hmotněprávním úkonu.

Rovněž nelze přijmout dovolatelovu interpretaci jeho korespondence se společností B., spol s r. o., H., když dovolatel tvrdí, že původního dlužníka chybně označil (zřejmě v dopise ze dne 22.1.1993), když korespondoval se žalovaným na jím uvedenou adresu. Z toho by pak vyplývalo, ač to dovolatel výslovně netvrdí, že se domníval, že se stále obrací na původního dlužníka, tedy žalovaného, nikoli na jiný subjekt.

Nehledě k tomu, zda žalobce mohl, měl či musel vědět, kdy jedná s fyzickou osobou panem L. K., byť s fantazijním dovětkem „B.\", a kdy jedná s právnickou osobou B., spol. s r. o., H., a to bez ohledu na jejich adresy, je pro daný případ rozhodující, že dopis žalobce ze dne 22. 1. 1993, je zcela zřetelně a nade vší pochybnost adresován společnosti B., spol. s r. o., H., přičemž z něho též jednoznačně vyplývá, že o úhradě částky 327. 750,- Kč již zástupci žalobce a uvedené společnosti osobně jednali. Hodlá-li tedy žalobce přes tyto skutečnosti naznačit, že byl stále v domnění, že jedná se žalovaným jako s původním dlužníkem tedy s panem L. K., a proto nemohlo jít ani o konkludentní souhlas k převzetí dluhu, nemůže dovolací soud takový výklad žalobce přijmout.

Správné skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobce jako věřitel dal konkludentním projevem vůle souhlas k převzetí dluhu žalovaného tím, že se na přejímatele B., spol s r. o., H. obracel jako na dlužníka, pak vede k jedinému logickému právnímu závěru při aplikaci ust. v návaznosti na ust. , totiž že v důsledku platného převzetí dluhu nastoupil jako dlužník na jeho místo B., spol s r. o., H., na něhož přešla povinnost splnit dluh věřiteli, přičemž původní dlužník - žalovaný, přestal dlužníkem být. Právě k takovému správnému posouzení věci dospěl odvolací soud, který na zjištěný skutkový stav aplikoval správný odpovídající předpis, který si správně vyložil a aplikoval.

Protože Nejvyšší soud neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu trpěl vadami uvedenými v ust. , písm. c) a d) , nezbylo mu než konstatovat, že odvolání není důvodné.

Nejvyšší soud proto na základě ust. , a d) a rozhodl tak, že dovolání zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. v návaznosti na ust. a tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 11. dubna 2001

JUDr. Ing. Jan H u š e k, v.r.

136

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová