Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
1B8DF33F33EC29E7C1257A4E006958EB.html
HTML · 23.4 KB
No categories available
21 Cdo 1142/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým bylo potvrzeno uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 30.000,- Kč, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. srpna 1999 č.j. 16 C 112/96 -122 v části, kterou bylo vyhověno žalobě o zaplacení 30.000,- Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 190.048,50 Kč s 3% úrokem z částky 26.894,50 Kč od 11.8.1995 do zaplacení a s 3% úrokem z částky 163.154,- Kč od 2.4.1998 do zaplacení, a aby mu od 1.4.1998 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 5.257,30 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že následkem práce v prašném prostředí v B.-T., byla u něj dne 14.6.1995 zjištěna nemoc z povolání – „azbestóza plic a pleury\"; odpovědnost za škodu tím vzniklou nese žalovaná, neboť v důsledku privatizace části bývalého státního podniku B.-T. na ni přešla spolu s privatizovaným majetkem též práva a závazky z pracovněprávních vztahů.
Žalovaná namítala, že v souvislosti s privatizací státního podniku B.-T. převzala od F. n. m. ČR na základě smlouvy o prodeji podniku č. 038/95 ze dne 31.12.1994 spolu s částí majetku privatizovaného podniku „pouze ty závazky, které s tímto majetkem souvisely a vznikly do dne 31.12.1994, nikoliv generelně všechny závazky státního podniku B. T.\". Protože závazek k uspokojení nároků žalobce vznikl až po 1.1.1995, odmítá žalovaná „pasivní legitimaci\" ve sporu.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14.10.1998 č.j. 16 C 112/96 -102 žalobu zamítl a rozhodl, že se „Českému státu\" a žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na ustanovení § 17 zákona č. 92/1991 Sb. práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a jeho původním zaměstnavatelem (státním podnikem B.-T.) na žalovanou nepřešly, a proto žalobu „z důvodu nedostatku věcné legitimace na straně žalované\" zamítl.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.3.1999 č.j. 55 Co 59/99 -110 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po doplněném dokazování odvolací soud dovodil, že „v rámci tzv. velké privatizace\" v souladu s ustanoveními § 15 odst. 1 a § 17 zákona č. 92/1991 Sb. a § 480 obch. zák. na žalovanou přešly veškeré pracovněprávní závazky privatizované jednotky, tedy „i povinnost k uspokojení nároků žalobce, které jsou předmětem tohoto řízení, byť uvedený závazek nemohl být zahrnut v závazcích privatizované jednotky při vyhlášení veřejné soutěže\". Okolnost, že žalovaná v době uzavření smlouvy o prodeji podniku o odpovědnosti právního předchůdce nevěděla (nemoc z povolání byla u žalobce zjištěna až po 31.12.1994), je podle názoru odvolacího soudu „právně bez významu\".
Obvodní soud pro Prahu 2 (poté, co připustil změnu žaloby) rozsudkem ze dne 4.8.1999 č.j. 16 C 112/96 -122 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 30.400,- Kč „s 3% úrokem p.a.\" z částky 24.400,- Kč od 11.8.1995 do zaplacení a z částky 6.000,- Kč od 2.7.1999 do zaplacení; ohledně částky 165.648,50 Kč „s 3% úrokem p.a\" od 11.8.1995 do zaplacení\" a pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve výši 5.257,30 Kč od 1.4.1998 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 32.826,75 Kč. Usnesením ze dne 27.10.1999 č.j. 16 C 112/96 -127 rozsudek doplnil a uložil žalobci povinnost zaplatit „českému státu na nákladech řízení\" částku 294,75 Kč a žalované částku 1.480,25 Kč. Při rozhodování o věci samé vycházel ze zjištění, že pracovní poměr žalobce u státního podniku B.-T. (právního předchůdce žalované) skončil ke dni 23.7.1993, že od 24.7.1993 byl žalobci přiznán plný invalidní důchod „pro obecné onemocnění, nikoli pro nemoc z povolání\" a že nemoc z povolání byla u žalobce zjištěna až dne 14.6.1995. Za tohoto stavu soud prvního stupně shledal opodstatněným jen nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění a dovodil, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku „nemá v dané věci oporu v hmotném právu\", protože „na straně žalobce z důvodu nemoci z povolání nemohlo dojít ke škodě, tj. ztrátě na výdělku, neboť byl již v plném invalidním důchodu\" a žádný výdělek nepobíral.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.1.2000 č.j. 55 Co 636, 637/99-141 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „doplněný usnesením téhož soudu ze dne 27. října 1999 ve výroku o věci samé, kterým bylo žalobě vyhověno v částce 30.000,- Kč\"; „ve výroku o věci samé, kterým bylo žalobě vyhověno v požadavku 3% úroků z částky 24.000,- Kč od 11.8.1995 do zaplacení a z částky 6.000,- Kč od 2.7.1999 do zaplacení, v částce 400,- Kč s 3% úroky od 11.8.1995 do zaplacení, ve výrocích, kterými byla žaloba zamítnuta, a ve výrocích o nákladech řízení\" rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění důvodným pouze do výše 30.000,- Kč, další částku 400,- Kč za vystavení lékařského posudku by bylo možné přiznat podle názoru odvolacího soudu pouze jako náhradu věcné škody, „avšak až poté, co by soud prvního stupně řádně provedl listinný důkaz předložený žalobcem k prokázání výše tohoto nároku\". Dále pak soudu prvního stupně uložil, aby se ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. zabýval otázkou, „zda žalobce přestal pracovat a dále nepracuje z důvodů souvisejících s nemocí z povolání a zda po dobu, po níž uplatňuje náhradu za ztrátu na výdělku, mohl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu před nemocí z povolání pracovat\". K námitce žalované o nedostatku její pasivní věcné legitimace odvolací soud odkázal na svůj právní názor vyjádřený v usnesení ze dne 16.3.1999 č.j. 55 Co 59/99 -110.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti jeho potvrzujícímu výroku) podala žalovaná dovolání, ve kterém namítala, že odvolací soud neprávně právně posoudil otázku „pasivní legitimace\" žalované ve sporu. Zdůraznila, že z čl. III smlouvy o prodeji podniku č. 038/95 ze dne 31.12.1994, na základě níž koupila od F. n. m. ČR část majetku privatizovaného státního podniku B.-T., „je zřejmé\", že se nemůže jednat o smlouvu o prodeji podniku podle ustanovení § 476 obch. zák., ale „pouze o běžnou kupní smlouvu\", kterou na žalovanou společnost přešel majetek privatizovaného státního podniku včetně práv a závazků s tímto majetkem souvisejících, „a to v rozsahu, uvedeném v předmětné smlouvě a jejích přílohách, pokud vznikly do dne 31.12.1994, nikoliv generelně všech závazků státního podniku B. T.\". Závazek k uspokojení nároků žalobce, které jsou předmětem tohoto řízení, však ve smlouvě uveden nebyl, neboť vznikl až po 1.1.1995, a žalovaná tudíž o něm „ke dni uzavření citované smlouvy nevěděla a vědět nemohla\". Podle názoru dovolatelky měl tyto nároky žalobce vypořádat státní podnik B.-T., který ke dni uzavření smlouvy o prodeji podniku existoval a zrušen byl až rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR č. 631/1995 ze dne 18.12.1995. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku a jemu odpovídající „část I.\" rozsudku soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
165
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř. ) a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části bez jednání (§ 243a odst. 1 , věta první o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je zákoníkem práce (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o prodeji podniku ze dne 31.12.1994 č. 038/95, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 118/1995 Sb. , kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře) upravován v ustanoveních § 249 až 251b (ustanovení § 251 zák. práce upravuje uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však dochází nejen podle těchto ustanovení, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy (srov. např. § 59 odst. 3 nebo § 480 a § 487 obch. zák., § 27a zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, § 30 odst. 2 zákona č.26/2000 Sb. o veřejných dražbách). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. § 251b zák. práce). Již z tohoto hlediska nemůže mít právní význam skutečnost, zda vůbec, popřípadě v jakém rozsahu, byl v kupní smlouvě o prodeji části podniku, uzavřené dne 31.12.1994 mezi F. n. m. ČR a žalovanou, sjednán v rámci přechodu práv a povinností na nabyvatele též přechod pracovněprávních vztahů včetně závazků z odpovědnostního vztahu vůči žalobci, neboť v tomto směru není vůli účastníků přiznávána jakákoliv relevance.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u státního podniku B.-T. v letech 1965 až 1992 jako šamotář (bílý zedník) za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání - azbestóza plic nebo jiná onemocnění způsobená azbestovým prachem. Pracovní poměr žalobce u jmenovaného státního podniku skončil dohodou ke dni 23.7.1993 z důvodu odchodu do plného invalidního důchodu z důvodu obecného (neprofesionálního) onemocnění – chronické obstrukční choroby bronchopulmonální. Na základě schváleného privatizačního projektu byla rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu České republiky ze dne 21.12.1994 č. 862/1994 část majetku státního podniku B.-T. vyjmuta a převedena ke dni 1.1.1995 na F. n. m. České republiky; smlouvu o prodeji podniku (kupní smlouvou) ze dne 31.12.1994 č. 038/95 byla tato část majetku F. n. m. České republiky s účinností od 1.1.1995 prodána žalované T. & I. Dne 14.6.1995 byla Klinikou nemocí z povolání V. f. n. v P. u žalobce zjištěna nemoc z povolání – „azbestóza plic a pleury\"; od 14.6.1995 byl žalobce uznán plně invalidní pro nemoc z povolání.
Projednávanou věc je za tohoto skutkového stavu třeba posoudit podle zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb. , zákona č. 264/1992 Sb. , Ústavního zákona č. 541/1992 Sb. , zákona č. 544/1992 Sb. , zákona č. 210/1993 Sb. , zákona č. 306/1993 Sb. a zákona č. 224/1994 Sb. (tj. ve znění účinném v době uzavření smlouvy) - dále též jen „zákona č. 92/1991 Sb. \".
Převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. se prováděl podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu účasti státu na podnikání (srov. § 5 tohoto zákona); předmětem privatizace byl mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik (podnikem se tu rozumí státní podnik, státní peněžní ústav nebo jiné státní organizace) právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (srov. § 1 odst. 1 a § 2 tohoto zákona).
Privatizovaný podnik (jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů. Součástí tohoto souboru, (jeho části) je i osobní prvek (zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti podniku, zákon č. 92/1991 Sb. (obdobně jako ustanovení § 250 zák. práce) stanovil, že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká (srov. § 17 , větu první tohoto zákona).
Z uvedeného je zřejmé, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku před uzavřením smlouvy o prodeji podniku (organizační složky privatizovaného podniku) skončil, a kteří v něm již ke dni účinnosti smlouvy o prodeji privatizovaného podniku (jeho organizační složky) nepracovali, neboť jejich pracovní poměr již v minulosti skončil, podle § 17 zákona č. 92/1991 Sb. nedocházelo.
Úvahu o přechodu povinností z odpovědnosti za škodu, která žalobci vznikla (teprve měla vzniknout) v důsledku nemoci z povolání nelze odvíjet úspěšně ani z ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. S vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházela podle tohoto ustanovení na nabyvatele i jiná práva a závazky, avšak jen ta práva a ty závazky, které souvisely s privatizovaným majetkem podniku; protože závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k privatizovanému podniku jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly, nepřecházely z tohoto důvodu podle tohoto ustanovení na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky).
166
Jelikož v posuzovaném případě nenastala žádná ze skutečností, se kterými zákon spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nemohly na žalovanou dnem 1.1.1995 přejít práva a povinnosti upínající se k dřívějšímu pracovnímu poměru žalobce, a nemohla proto ani vzniknout povinnost žalované k náhradě případné budoucí škody podle ustanovení § 190 a § 196 zák. práce. Dospěl-li odvolací soud v napadeném rozsudku k opačnému závěru, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném (potvrzujícím) výroku zrušil (243b odst. 1, část věty za středníkem a § 243b odst. 2 , věta první o.s.ř. ). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky zrušil v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř. ).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. dubna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu