Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tvo 47/2001

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci v procesním postavení soudu odvolacího podle § 72 odst. 2 tr. řádu zamítl žádosti obžalovaných J. H. a Mgr. S. M. o propuštění z vazby na svobodu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. . Rozsudkem tohoto krajského soudu z 12. 5. 2000, sp. zn. , byl obžalovaný J. H. uznán vinným dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. nedokonaným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných prostředků a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaný Mgr. S. M. byl odsouzen za týž trestný čin a dále za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na třináct roků, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice s ostrahou a dále byl tomuto obžalovanému uložen trest propadnutí části majetku.

K odvolání obou obžalovaných a k odvolání krajského státního zástupce Vrchní soud v Olomouci usnesením z 19. 3. 2001, sp. zn. , rozsudek soudu prvního stupně ohledně obžalovaných J. H. a Mgr. S. M. z důvodů uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b), c), a d) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil podle § 259 odst. 1 tr. řádu krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň rozhodl odvolací soud téhož dne a pod stejnou spisovou značkou napadeným usnesením negativně o žádosti obou obžalovaných o propuštění z vazby na svobodu.

Proti tomuto usnesení vrchního soudu, řídíce se poučením tohoto soudu o možnosti podat proti předmětnému usnesení opravný prostředek, podali obžalovaní J. H. a Mgr. S. M. řádně a včas stížnosti, podrobně písemně odůvodněné. Oba požádali o zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci a o své propuštění z vazby na svobodu s tím, že ani u jednoho z nich nejsou dány zákonné důvody vazby. Obžalovaný J. H. kromě toho připojil písemný slib a nabídl složení peněžité záruky.

Nejvyšší soud České republiky shledal, že stížnosti podané obžalovanými J. H. a Mgr. S. M. nejsou přípustné, neboť byla podána proti usnesení odvolacího soudu.

Podle § 141 odst. 2 tr. řádu lze usnesení soudu napadnout stížností jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni.

V tomto případě nezbývá Nejvyššímu soudu než zdůraznit, že o žádosti obou obžalovaných o propuštění z vazby na svobodu nerozhodoval soud, který by ve věci rozhodoval v prvním stupni. Trestní řád přitom používá pojmu „ve věci\" v různých významech. Soudem, který rozhoduje ve věci je v daném případě myšlen soud, který rozhoduje v meritu věci, zde Krajský soud v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci je v tomto řízení soudem odvolacím, byť rozhoduje o žádosti obžalovaných o propuštění z vazby v rámci odvolacího řízení poprvé. Význam pojmu „ve věci\", plynoucí z ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu o přípustnosti stížnosti, však nespatřuje Nejvyšší soud v tom, že by se odvolací soud stával soudem prvního stupně, pokud v rámci odvolacího řízení usnesením rozhoduje, byť poprvé, o jiné procesní otázce, než o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Z chronologického uspořádání ustanovení § 140 odst. 1 písm. b) tr. řádu, následovaného ustanovením § 141 odst. 2 tr. řádu vyplývá podle názoru Nejvyššího soudu závěr, že zákonná dikce „.. jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni ..\" nemůže mít ten význam, že odvolací soud se při rozhodování o jakékoliv dílčí otázce, která stojí mimo meritum věci, vymezené podanou obžalobou a odvoláním, podaným proti rozsudku soudu prvního stupně, stává při řešení této dílčí otázky sám soudem prvního stupně. Z toho lze tudíž dovodit, že proti takovému rozhodnutí není stížnost přípustná.

Nejvyšší soud České republiky kromě toho pokládá za nezbytné podotknout, že v mnoha případech považuje za důvodné přezkoumat z podnětu podané stížnosti i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému v intencích shora uvedených úvah pokládá stížnost za nepřípustnou. Tak tomu bude zejména v případech, kdy přezkum usnesení odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), která je podle článku 10y bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.

Podle článku 5 odst. 4 citované Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení osobní svobody a nařídil jeho propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Obžalovaní mohou toto právo vykonávat i opakovanou žádostí o propuštění z vazby podle § 72 odst. 2 tr. řádu s tím, že pokud takovou žádost podají v řízení před soudem prvního stupně, je proti rozhodnutí tohoto soudu stížnost přípustná.

Pokud v dalším řízení u obžalovaných vazební podmínky odpadnou, bude nezbytné rozhodnout o jejich (či jeho) propuštění z vazby na svobodu. Za zjištěného stavu věci však Nejvyšší soud České republiky podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. řádu obě stížnosti obžalovaných, směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o dalším trvání jejich vazby, jako nepřípustné zamítl, aniž by z jejich podnětu mohl ve smyslu § 147 odst. 1, odst. 2 tr. řádu přezkoumávat správnost výroku napadeného usnesení a jemu předcházející řízení.

Poučení, které Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení uvedl o přípustnosti stížnosti, považuje Nejvyšší soud za nesprávné. Jako nepřípustnou ve smyslu § 148 odst. 1 písm. a) tr. řádu tak zamítl jako nadřízený orgán obě stížnosti, které stěžovatelé podali v důsledku nesprávného poučení soudu, že proti jeho usnesení je stížnost přípustná, ač tomu tak není, protože jde o usnesení soudu rozhodujícího ve druhém stupni. (Srov. též č. rozh. trest.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 10. dubna 2001

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk S o v á k