Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 472/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 28.7.1999, č. 425 814 066, byl navrhovatelce přiznán starobní důchod podle ustanovení od 14.8.1999 ve výši 6.751,- Kč měsíčně s tím, že pro výchovu se jí hodnotí pouze jedno dítě. V případě, že předloží potvrzení odboru péče o dítě, že syn Jiří, nar.21.12.1951, byl u otce v trvalé péči, znovu se rozhodne o výši jejího starobního důchodu.

V opravném prostředku navrhovatelka namítala, že proto, že na odboru péče o dítě již neexistují doklady z doby před více než 30 lety, doložila tuto péči místopřísežným prohlášením svým a jeho otce (nynějšího manžela), za kterého se vdala dne 24.6.1961, že převzala i péči o syna J., nar.21.12.1951, který s nimi žil ve společné domácnosti až doby jeho úmrtí v důsledku leukémie, dne 12.9.1971, t.j. do dosáhnutí 19 roků jeho věku, tedy téměř po dobu 10 let, což naplňuje podmínku i potvrzením o trvalém pobytu, dle něhož byl hlášen trvale na adrese svého otce, společně i s prohlášením matky dítěte jako důkaz, že na základě dohody obou rodičů syna J. měla ve své péči, tedy že o něho fakticky pečovala. Žádala o započtení této doby péče o dítě.

Česká správa sociálního zabezpečení ve vyjádření poukázala na to, že navrhovatelka byla vyzvána k předložení rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče otce, nebo potvrzení orgánu péče o dítě, že syn J. K. byl u otce v trvalé péči, protože doložené potvrzení Městského úřadu v N. B. obsahuje pouze hlášení otce a syna do úmrtí ve stejném bydlišti. Za tohoto stavu trvá na správnosti svého rozhodnutí.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. října 2000, č.j. -15, potvrdil napadnuté rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení s poukazem na ustanovení a 2 , protože rozhodnutí bylo vydáno na základě řádně zjištěného stavu věci, když navrhovatelce se nepodařilo prokázat, že v případě J. K., nar. 21.12.1951, šlo o dítě převzaté do její trvalé péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, ani o dítě manžela, které mu bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu, ani o dítě manžela, kterému zemřel druhý rodič dítěte, nebo není znám.

K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2000, č.j. -27, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a připustil dovolání proti svému rozhodnutí.

Ve svém rozhodnutí odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení, které mu předcházelo, neshledal odvolání navrhovatelky důvodným. Uvedl, že soud prvního stupně při svém rozhodování se pouze zabýval otázkou, zda navrhovatelka splnila či nesplnila zákonné podmínky pro hodnocení péče o J. K., nar. 21.12.1951 (které trvalo od uzavření jejího sňatku s jeho otcem v roce 1961 do dovršení jeho věku 18 roků) a zjistil, že nelze tuto péči navrhovatelce hodnotit. Ustanovení a 2 totiž vymezuje k tomu stanovené zákonné podmínky po zákonem požadovanou dobu ( ); bylo by to možné hodnotit pouze za předpokladu, převzala-li by J. K. do péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu, nebo byl-li by svěřen jejímu manželovi do výchovy soudním rozhodnutím, nebo kdyby nežila jeho matka, nebo by nebyla známa. Žádný z těchto důvodů však nebyl prokázán. Proto odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Připustil dovolání proti svému rozsudku, protože ve výkladu ustanovení spatřoval otázku zásadního právního významu; tedy ve výkladu, zda pro hodnocení výchovy dítěte pro účely starobního důchodu postačí, aby žena po zákonem stanovenou dobu o dítě fakticky pečovala, neboť je nutno požadovat, aby šlo o péči založenou důvody uvedenými v citovaném ustanovení zákona tzv. kvalifikovanou jako trvalá péče.

Dovolatelka ve svém dovolání vycházela z přípustnosti dovolání (uvedeného v ), když ve výroku svého rozhodnutí vyslovil přípustnost odvolací soud, pro důvody ( a d/ ), neboť rozhodnutí soudů obou stupňů považovala za nesprávné, protože spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vycházely ze skutkových zjištění bez přihlédnutí k předloženým důkazům. Navrhovala proto rozhodnutí soudu obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítala, že jí byla uložena povinnost předložit potvrzení s čestnými prohlášeními a svědeckými výpověďmi, což splnila. Byla proto přesvědčena, že soudy předložené důkazy nesprávně hodnotily. Poukázala i na ( a 108 ), což umožňuje jeho podpůrné použití a to výslovně v ustanovení a a zejména , v případě, že původní záznamy vedené odborem péče o dítě byly skartovány. Poukázala i na odlišné stanovení věkové hranice pro muže a ženy v závislosti na počtu vychovaných dětí, které umožňuje toto rozlišení v souladu se směrnicí Rady EHS č. 79/7/EHS ze dne 19.12.1978 a také na předchozí úpravu podle a , podle níž by jí pro potřeby starobního důchodu byla započtena výchova dvou dětí. I důvodová zpráva k k § -23 jednoznačně konstatuje přejímání předchozí úpravy pojmů vztahu k výchově dítěte; pokud současná prováděcí vyhláška není jako v předchozí úpravě, je nutno použít rozšiřující výklad výchovy podle V rozhodné době tedy existoval zákon, který ukládal povinnost dovolatelce k výchově dítěte, což také splnila.

Česká správa sociálního zabezpečení se k dovolání navrhovatelky nevyjádřila.

Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první bodu 17 , jímž byl změněn a doplněn ( ), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle ve znění před novelizací

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení osobou oprávněnou - účastníkem řádně zastoupeným advokátem, po přezkoumání dospěl k závěru, že mimořádný opravný prostředek navrhovatelky není důvodný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Proti rozsudku odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, protože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, neboť jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( ), je dovolání přípustné.

Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem určitého pojmu), vymezil zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení (před novelizací ) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13 /45/).

V daném případě odvolací soud řešil právní otázku, zda ve výkladu ustanovení je splněna podmínka výchovy dítěte pro nárok na starobní důchod, jestliže žena osobně o dítě pečuje nebo pečovala, ve vztahu k ustanovení a odst. 2 téhož zákona.

Soudy obou stupňů uzavřely, že pro zhodnocení výchovy dítěte nepostačí, když žena po zákonem stanovenou dobu o dítě fakticky pečovala, protože zákonná úprava požaduje aby šlo o péči založenou (důvody uvedené v ustanovení , tedy že dítě převzala do trvalé péče nahrazující péči rodičů), na základě rozhodnutí příslušného orgánu; dítě manžela, kterému bylo svěřeno do výchovy rozhodnutím soudu.

Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud projednávanou právní věc posuzoval podle ustanovení a a 2 , která se na projednávanou právní věc vztahovala, a také účastníci na ně v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání proto bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.

Odvolací soud (i soud prvního stupně) si správně vyložil potřebu splnění zákonné podmínky péči o dítě manžela na základě rozhodnutí příslušného orgánu, nebo jeho svěření do výchovy rozhodnutím soudu, jak to výslovně stanoví ustanovení § 20 odst. 1 a 2 citovaného zákona, proto dovolací soud nemohl přisvědčit názoru dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z obsahu spisu pak vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, neboť odvolací soud podle jejího názoru při právním posouzení věci nepřihlížel k předloženým důkazům, tedy že vycházel z jiných skutkových závěrů, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Toto posouzení však při připuštění dovolání výrokem soudu - jak již bylo vyloženo - nepřichází v úvahu.

Proto nemohl dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že jde o nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu a proto dospěl k závěru, že tu nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem a z vyložených důvodů dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 zamítl.

Navrhovatelka ve věci nebyla úspěšná a odpůrkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly; o nákladech dovolacího řízení dovolacího soud proto rozhodl podle ustanovení , a , a účastníkům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. dubna 2001

JUDr. Julie M u r á n s k á

předsedkyně senátu