Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1026/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Č. d., proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátem, o zrušení povinnosti žalobce platit žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1999 č.j. -45, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby jeho povinnost platit žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 6.665,- Kč měsíčně, která mu byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27.10.1993 č.j. -34 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30.11.1994 č.j. , -43, byla od 14.12.1998 zrušena. Žalobu odůvodnil tím, že na straně žalovaného došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, neboť rozhodnutím Okresního úřadu v Kladně - referátu zdravotnictví ze dne 7.12.1998 č.j. RZ/0848/98/526-33, které nabylo právní moci dne 14.12.1998, bylo potvrzeno rozhodnutí (stanovisko) Oddělení nemocí z povolání Nemocnice K. ze dne 26.10.1998, podle kterého žalobce netrpí nemocí z povolání.

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 27.4.1999 č.j. -18 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 1.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Kladně - referátu zdravotnictví ze dne 7.12.1998, kterým bylo zamítnuto odvolání žalovaného proti "stanovisku Oddělení nemocí z povolání Nemocnice K.", podle něhož onemocnění žalovaného již nelze nadále přiznat charakter nemoci z povolání podle , představuje podstatnou změnu poměrů na straně žalovaného ve smyslu ustanovení zák. práce, která odůvodňuje zrušení povinnosti žalobce platit žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.11.1999 č.j. -45 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.300,- Kč k rukám jeho zástupce. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že na základě metodického pokynu ministra zdravotnictví ze dne 30.4.1990 č.j. LP/2-267-30.4.90-254/3 bylo ohrožení nemocí z povolání žalobce při jeho nezměněném zdravotním stavu "tzv. překlasifikováno" na nemoc z povolání - poruchu sluchu z hluku - s datem zjištění 1.5.1990. Přestože "nebyla splněna kritéria pro hlášení nemocí z povolání (příloha č. 1 k ) a nejsou splněna ani podle současně platného seznamu nemocí z povolání (příloha k )", uvedeným rozhodnutím orgánu státní zdravotnické správy byla podle názoru odvolacího soudu splněna existence nemoci z povolání jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení zák. práce. Za tohoto stavu by žalobce mohl dosáhnout zrušení soudem stanovené povinnosti jen kdyby prokázal, že na straně žalovaného nastala podstatná změna poměrů ve smyslu ustanovení zák. práce (spočívající např. ve změně zdravotního stavu), oproti stavu, který byl rozhodující pro určení ztráty na výdělku. Protože však rozhodnutí Okresního úřadu v K. - referátu zdravotnictví ze dne 7.12.1998, potvrzující stanovisko oddělení nemocí z povolání Nemocnice K. o tom, že žalovaný netrpí (a vlastně nikdy netrpěl) nemocí z povolání, "nebylo vyvoláno okolnostmi, které měly původ ve změně zdravotního stavu žalovaného", dospěl odvolací soud k závěru, že zmíněné rozhodnutí "není pro rozhodování podle ustanovení zák. práce relevantní", neboť "tímto rozhodnutím se nedokládá žádná změna v poměrech žalovaného".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytkl odvolacímu soudu, že se při svém rozhodování omezil pouze na posouzení, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, aniž by zkoumal, zda jsou splněny "zákonné podmínky podle ustanovení § 190 a 195 ZP". Žalobce dovozoval, že nadále nemůže žalovanému platit náhradu za ztrátu na výdělku, poněvadž vzhledem k pravomocnému rozhodnutí orgánu zdravotnické správy, že žalovaný již netrpí nemocí z povolání, "neexistuje příčinná souvislost mezi vznikem škody a nemocí z povolání". Ani při posuzování změny poměrů si odvolací soud podle názoru dovolatele nepočínal správně, neboť zcela pominul okolnost, že plný invalidní důchod žalovaného byl změněn na částečný z "tzv. obecných neprofesionálních příčin", i když "sám ve svém odůvodnění takovouto změnu uvádí jako jeden z příkladů, který se posuzuje jako podstatná změna poměrů uznatelná ustanovením § 202 odst. 1 ZP". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby "potvrdil rozsudek soudu I. stupně".

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Zdůraznil, že žalobce "nemůže argumentovat ustanovením § 190 zák. práce, ale jen ustanovením § 202 odst. 1 zák. práce, které je v postavení "lex specialis" ve vztahu k ustanovení § 190 zák. práce". Protože podstatná změna poměrů na straně žalovaného nebyla prokázána, "nejsou naplněny předpoklady pro uplatnění § 202 odst. 1 zák. práce".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( a ) věc projednal podle ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění zákon č. 99/1693 Sb., , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (, věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že u žalovaného, který pracoval u žalobce jako horník-razič a poté jako údržbář důlních děl, bylo v roce 1987 ohlášeno ohrožení nemocí z povolání - profesionální poruchou sluchu z hluku (celková sluchová ztráta u žalovaného činila 27,7 - 28,6% podle Fowlera). Toto ohrožení nemocí z povolání bylo dne 17.1.1991 na základě metodického pokynu ministra zdravotnictví ze dne 30.4.1990 č.j. LP/2-267-30.4.90-254/3 při nezměněném zdravotním stavu žalovaného "překlasifikováno" na nemoc z povolání - profesionální poruchu sluchu z hluku s datem zjištění ke dni 1.5.1990 a dne 5.4.1991 byl žalovanému v souvislosti s tímto onemocněním přiznán invalidní důchod. Za těchto okolností bylo rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27.10.1993 č.j. -34 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30.11.1994 č.j. , -43 žalobci uloženo, aby žalovanému zaplatil "na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti" od 21.8.1991 do 31.10.1994 celkem 137.383,- Kč a aby mu od 1.11.1994 platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 6.665,- Kč. Rozhodnutím ze dne 7.12.1998 č.j. RZ/0848/98/526-33 Okresní úřad v K., referát zdravotnictví, "jako odvolací orgán podle , za použití " zamítl odvolání žalovaného a potvrdil "v celém rozsahu" rozhodnutí Oddělení nemocí z povolání Nemocnice K. ze dne 26.10.1998, podle kterého onemocnění žalovaného "nelze přiznat charakter nemoci z povolání podle Sb". Odvolací orgán odůvodnil své rozhodnutí tím, že "sluchová ztráta žalovaného od začátku sledování, tj. od roku 1984, nikdy nedosáhla takové závažnosti, aby mohla být uznána jako nemoc z povolání (42,5%)", a že u žalovaného podle posledního vyšetření činí celková sluchová ztráta 22,2% podle Fowlera. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14.12.1998.

Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci kromě jiného rozhodující závěr o tom, jaký význam má pro změnu povinnosti žalobce platit žalovanému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, stanovené uvedenými rozsudky, rozhodnutí Okresního úřadu v K., referátu zdravotnictví ze dne 7.12.1998 č.j. RZ/0848/98/526-33.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání podle ustanovení § 190 odst.3 zák. práce jsou existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.

Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.

V projednávané věci žalovanému vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku poskytovanou podle § 195 zák. práce (při splnění obou dalších předpokladů) poté, co mu byla zjištěna nemoc z povolání. Soud, který v řízení vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. posuzoval splnění uvedených předpokladů vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tak činil podle stavu v době vyhlášení rozsudku ( ). Zásadě právní jistoty odpovídá, že rozsudek, který již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, nabývá právní moci a stává se zásadně nezměnitelný. Z tohoto hlediska výjimku představuje ustanovení , které umožňuje na návrh změnit rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách, a to za předpokladu, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Přitom však i v tomto případě je změna rozsudku přípustná teprve od doby, kdy došlo ke změně poměrů. Soudní praxe již v minulosti zaujala stanovisko, že při změně rozsudku podle nemůže soud již přezkoumávat správnost původního rozsudku, nýbrž musí se jen zabývat otázkou, zda se podstatně změnily okolnosti, které jsou podle hmotného práva rozhodující pro výši a další trvání již přisouzených opětujících se splátek a jak se tato změna projeví při nové úpravě rozsahu nároku na náhradu za ztrátu na budoucím výdělku (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 26.10.1966 sp. zn. , uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, roč. 1967).

S názorem dovolatele, který odvolacímu soudu vytýká, že se při rozhodování "omezil pouze na posouzení, zda došlo podle ustanovení § 202 ke změně poměrů" a neposoudil věc také z hlediska existence předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 190 zák. práce, dovolací soud nesouhlasí.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) jako jeden z dílčích nároků z odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání tvoří jediný celek( na tom nic nemění ani to, že poškozený má právo dispoziční volnosti uplatnit nejprve část svého nároku a později jeho zbytek. Vznikl-li zaměstnanci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), pak nová skutečnost (skutečnost, která nastala po vzniku nároku) představující změnu v okolnostech, za nichž nárok vznikl, popřípadě týkající se výše nároku, nemá za následek, jak dovolatel nesprávně dovozuje, možnost opětovného přezkoumání splnění předpokladů odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání ve smyslu ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce ve vztahu k této nové skutečnosti. Právní úprava totiž s takovými novými skutečnostmi spojuje právo poškozeného nebo zaměstnavatele domáhat se za podmínek stanovených v ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce změny v úpravě jejich práv, popřípadě povinností.

Podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.

Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy - jak správně uvádí odvolací soud, týká-li se poměrů poškozeného (platná právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (pro uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.

Z hlediska vzniku nároku žalovaného na náhradu za ztrátu na výdělku poskytovanou podle § 195 zák. práce bylo v řízení vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. kromě jiného rozhodující zjištění profesionální poruchy sluchu z hluku, jako nemoci z povolání. Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení (seznam nemocí z povolání), jestliže vznikly za podmínek tam uvedených ( zák. práce ve znění po účinnosti ).

Okolnost, zda jde u zaměstnance o nemoc z povolání, posuzují příslušná zdravotnická zařízení v souladu s ustanovením o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů. Kritéria, podle kterých posuzují, zda zdravotní stav zaměstnance již odůvodňuje přiznání nemoci z povolání či nikoliv, jsou interním předpisem těchto orgánů. Učiní-li orgán státní zdravotní správy na základě takových interních předpisů závěr, že zaměstnanec trpí nemocí z povolání, je splněn jeden z předpokladů odpovědnosti organizace podle ustanovení zák. práce ve znění Tuto úpravu náhrady škody vzniklé v důsledku nemoci z povolání je třeba mít na zřeteli i v případech tzv. "překvalifikace" ohrožení nemocí z povolání na nemoc z povolání. Metodický pokyn Ministerstva zdravotnictví č.j. LP/2-267-30.4.90-254/3, kterým byla ke dni 1. 5. 1990 upravena kritéria pro posuzování onemocnění sluchu z hluku tak, že všechna dosud ohlášená ohrožení nemocí z povolání byla překlasifikována na nemoc z povolání, je svou povahou (jako interní předpis) pouhým návodem (pomůckou) pro posuzování, zda zdravotní stav zaměstnance odůvodňuje přiznání nemoci z povolání. Jeho cílem může být např. sjednocení postupu zdravotnických zařízení při posuzování zdravotního stavu zaměstnanců. V žádném případě však samotným metodickým pokynem (jako podzákonným předpisem) nemohl být měněn seznam nemocí z povolání, který (v době rozhodné pro posouzení projednávané věci) byl přílohou Rozhodující totiž je, zda onemocnění, vedené jako nemoc z povolání, bylo u zaměstnance zjištěno, a zda takovým onemocněním trpěl již v době, kdy ke vzniku majetkové újmy došlo.

Rozhodnutím Okresního úřadu v K., referátu zdravotnictví ze dne 7.12.1998 č.j. RZ/0848/98/526-33 (resp. posudkem oddělení nemocí z povolání Nemocnice K. ze dne 26.10.1998, který mu byl podkladem) se okolnosti, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tak jak je má na mysli ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, nezměnily. Uvedené rozhodnutí totiž nebylo vyvoláno okolnostmi, které by měly původ v následcích nemoci z povolání, ale tím, že zdravotnické zařízení příslušné pro uznávání nemocí z povolání podle vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. , kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají, nadále nevycházelo z metodického pokynu Ministerstva zdravotnictví č.j. LP/2-267-30.4.90-254/3 a dosavadní posudková kriteria změnilo. Přitom zdravotní stav žalovaného v podstatě nedoznal změny a následky nemoci z povolání omezovaly jeho pracovní způsobilost v jeho uplatnění na trhu práce i nadále ve stejném rozsahu, jako dříve.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska posuzování změny okolností, které jsou ve smyslu ustanovení rozhodné pro změnu rozsudku odsuzujícího k plnění v budoucnu splatné náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ( zák. práce) formou pravidelného měsíčního peněžitého důchodu, je podstatný závěr, zda se změna poměrů rozhodujících pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti týká poměrů poškozeného, spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou ( zák. práce). Podstatnou změnou poměrů na straně poškozeného zaměstnance, jemuž byla již dříve uznána nemoc z povolání a jehož zdravotní stav nedoznal podstatné změny, není změna hledisek pro posouzení, zda zdravotní stav zaměstnance odůvodňuje uznání nemoci z povolání. V novém posudku zdravotnického zařízení příslušného podle pro uznávání nemocí z povolání, kterým se nadále neuznává nemoc z povolání jen v důsledku změny posudkových kriterií, proto nelze spatřovat skutečnost umožňující změnu rozsudku ve smyslu ustanovení

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení , části věty před středníkem zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 6.250,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 6.325,- Kč [srov. , , a ve znění ]. Protože žalovaný měl ve věci plný úspěch, soud ve smyslu ustanovení , věty první, a věty první žalobci uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 14. března 2001

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová