Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 446/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobkyň A/ E. V., a B/ M. Z., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ J. Č., a 2/ M. Č., zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 2.12.1999, čj. -248, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyním se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Předmětem řízení byl návrh na vyslovení přechodu vlastnického práva žalovaných k nemovitosti čp. 8 na parcele č. 12/2 v katastrálním území R. Poté, co prvním rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově, vydaným v této věci dne 20.6.1995, byl pravomocně zamítnut návrh na přechod vlastnického práva ke stavební parcele č. 12/2 v R., byl nadále předmětem řízení návrh na přechod vlastnického práva ke stavbám na ní postaveným, sestávajícím z obytné části bývalé zemědělské usedlosti a jejího hospodářského příslušenství, podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o půdě„).

Okresní soud v Pelhřimově vydal ohledně přechodu vlastnického práva k předmětným budovám tři rozsudky: prvým rozsudkem ze dne 20.6.1995, čj. -107, vyslovil přechod vlastnického práva k budovám na žalobkyně, protože shledal, že jsou naplněny podmínky ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, včetně toho, že žalovaní nabyli nemovitosti za cenu nižší než stanovily tehdy platné cenové přepisy (dále jen "cena nižší"). Po zrušení tohoto rozsudku usnesením odvolacího soudu ze dne 28.8.1995, čj. -119, zkoumal soud prvního stupně, zda jsou podmínky ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě dány s ohledem na ustanovení § 11 téhož zákona, a na to rozsudkem ze dne 23.5.1996, čj. -174, žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že vydání nemovitosti by bránila její zásadní přestavba, k níž došlo po jejím převodu do vlastnictví žalovaných. Rovněž tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, a to usnesením ze dne 7.3.1997, čj. -188. Odvolací soud tentokrát uložil soudu prvního stupně posoudit věc z toho hlediska, zda předmětné stavby splňují další podmínku stanovenou v ustanovení § 11 zákona o půdě, totiž že již nesouvisí se zemědělskou výrobou. Třetím rozsudkem ze dne 5.8.1997, čj. -209, soud prvního stupně opět žalobu zamítl. Tento rozsudek pak odvolací soud potvrdil rozsudkem ze dne 31.10.1997, čj. -224, přičemž proti svému rozsudku připustil dovolání. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16.12.1998, čj. -236, tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom vyslovil závazný právní názor, že obytné budovy bývalé zemědělské usedlosti, pokud i nadále slouží k bydlení, souvisejí ve smyslu ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě se zemědělskou výrobou.

Odvolací soud pak s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu rozsudkem ze dne 2.12.1999, čj. -248, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyslovil přechod vlastnického práva žalovaných k předmětným stavbám na žalobkyně, na každou jednou ideální polovinou. Náhradu nákladů řízení před oběma soudy nepřiznal žádnému z účastníků. Vyšel ze závěrů soudu prvního stupně, který neměl pochybnosti o aktivní ani pasivní věcné legitimaci účastníků, a o splnění podmínek ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě v tom, že žalovaní nabyli předmětné nemovitosti za cenu nižší. Nadále se soudy proto zabývaly otázkou, zda by vydání nemovitosti nebránilo ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě, a odvolací soud posuzoval věc též z hlediska dobrých mravů podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., pro jehož aplikaci neshledal důvod. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12.1.2000.

Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovodili z ustanovení Dovolací důvod opřeli o ustanovení , a spatřují jej ve skutečnosti, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dle jejich názoru nezohlednil znění petitu žaloby a následné změny ustanovení zákona o půdě, provedené , a nálezem Ústavního soudu České republiky, publikovaným pod. č. 29/1996 Sb. Konstatují, že právní předchůdce žalobkyň nárok na vydání nemovitosti postavil na argumentaci protiprávního zvýhodnění žalovaných. Žalovaní dále uvádějí, že žalobkyně nikdy neprovedly úpravu žalobního nároku tak, aby odpovídal novelizaci zákona o půdě, a aby soud mohl vycházet z tvrzení, že žalovaní nemovitost nabyli za cenu nižší. Zastávají názor, že i pro tyto případy platí ustanovení

, a soud nemůže rozhodovat o tom, co účastníci nenavrhli. Protože však v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní nabyli nemovitost na základě protiprávního zvýhodnění, jak žalobu odůvodnil právní předchůdce žalobkyň, navrhují zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

V podání ze dne 18.1.2001 žalovaní poukazují na další spory, které vznikly mezi nimi a žalobci po vydání pravomocného rozsudku, především o náhradě účelně vynaložených nákladů na nemovitost.

Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání odmítají právní názor dovolatelů, vyjádřený v dovolání. Poukazují na skutečnost, že novelizace zákona o půdě měla zcela jiný smysl, spočívající v tom, že nárok mohly uplatnit i jiné osoby, které do přijetí tak učinit nemohly. Ostatní podmínky přechodu vlastnického práva zůstaly v podstatě stejné i po přijetí citované novely zákona o půdě. Dle mínění žalobkyň, protiprávní zvýhodnění mohlo spočívat nejen v získání nemovitosti za nižší cenu, jak je podrobněji rozvedeno v novele zákona o půdě, ale mohlo být spatřováno i v jiné okolnosti, např. při prodeji nebyl vzat zřetel na více zájemců, předkupní právo a pod.; žalobní návrh proto nebylo třeba měnit. Navrhují zamítnutí dovolání.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen ).

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v Přípustnost dovolání je založena na ustanovení , protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Vady řízení ve smyslu , které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolateli namítány. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů ( věta prvá ).

Tímto dovolacím důvodem je tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), protože odvolací soud nezohlednil znění podaného žalobního návrhu a následné změny ustanovení zákona o půdě; v době podání návrhu na zahájení řízení neobsahovalo toto ustanovení skutkovou podstatu "nabytí nemovitosti za cenu nižší", a dle dovolatelů byla uplatňována skutková podstata "nabytí nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění", přičemž ke změně „petitu" nedošlo.

Dovolací soud neshledává dovolání důvodným. Ze spisu vyplývá, že návrh směřoval k vyslovení přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, přičemž skutkové okolnosti byly v něm popsány způsobem, postačujícím pro právní posouzení věci. Žalobkyně uváděly, že dle jejich názoru jsou naplněny podmínky stanovené ustanovením § 8 odst. 1 zákona o půdě, což spatřovaly v tom, že "kupní cena byla značně podhodnocena". Není rozhodující, jak tuto skutečnost kvalifikovaly po právní stránce – právní závěr na základě zjištěných skutečností činí soud. Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že skutkovou okolnost "nabytí nemovitosti za cenu nižší", považoval za prokázanou na základě skutkových a právních závěrů prvního rozsudku soudu prvního stupně, a převzal jeho právní hodnocení učiněné v době, kdy již zákon o půdě obsahoval skutkovou podstatu tomu odpovídající. Namítanou vadu řízení ve smyslu ustanovení tedy dovolací soud neshledal, a rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Dovolání bylo proto zamítnuto podle ustanovení věta před středníkem

Na tomto závěru nemohou změnit nic ani následné důvody, uplatněné v podání žalovaných v roce 2001, protože dovolací soud nemůže brát v úvahu dovolací důvody uplatněné po lhůtě k podání dovolání ( a 4 ); navíc vypořádání nároků žalovaných vůči státu, vyplývajících z nových vlastnických vztahů účastníků, ani případných vztahů mezi účastníky z tohoto důvodu, nebylo předmětem řízení.

Výrok o nákladech dovolacího řízení vyplývá z toho, že dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu o použití ustanovení vzhledem k okolnostem případu, a též proto, že šlo o komplikovaný spor, v němž došlo k vydání více soudních rozhodnutí s rozdílným právním posouzením věci, a bylo třeba sjednocovacího výkladu zákona včetně dovolacích řízení. Náhradu nákladů řízení proto žalobkyním nepřiznal, ač měly v dovolacím řízení úspěch (, , ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek..

V Brně dne 14.března 2001

JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová